Č. 11361.

Dávka za úřední úkony. — Občanství státní: Nabytí státního občanství ve smyslu § 4 odst. 5 ústavního zákona č. 152/26 Sb. podléhá dávce za úřední úkony.
(Nález ze dne 16. června 1934 č. 11757.)
Věc: Dezider Sch. v L. (adv. Dr. Ben. Gibian z Prahy) proti ministerstvu vnitra o dávku za udělení státního občanství a o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: V řízení o žádosti st-lově za udělení čsl. státního občanství podle zák. č. 152/26 Sb. předepsal žal. úřad st-li dávku za udělení státního občanství ve výši 4000 Kč a současně vyslovil, že považuje státní občanství st-li za udělené ve smyslu § 4 odst. 5 zák. č. 152/26 Sb.
O stížnosti uvážil nss:
Stížnost namítá předem, že dávka vůbec neměla býti předpisována, poněvadž st-li nebylo státní občanství uděleno, nýbrž nabyl ho st-1 automaticky podle § 4 odst. 5 cit. zák. Stížnosti nebylo možno přisvědčiti.
Podle § 1 zák. ze 3. dubna 1925 č. 53 Sb. možno předepsati dávku za úřední úkony ve věcech správních, pokud se staly v podstatě v zájmu soukromém, jakož i za udělení oprávnění a poskytnutí výhod ve věcech správních. Nemůže býti sporu o tom, že udělení státního občanství jest udělením oprávnění ve smyslu právě cit. § 1 zák. o dávce za úřední úkony a podléhá proto dávce z úředních úkonů. Otázkou pak jest, zda dávce za udělení státního občanství podléhá i takové nabytí státního občanství, o kterém jedná § 4 odst. 5 úst. zák. č. 152/26 Sb., o jaké jde v přítomném sporu. Zmíněný 5. odst. § 4 cit. úst. zák. stanoví, že nebyla-li žádost odvolána a nevydalo-li min. vnitra konečné rozhodnutí do 2 let ode dne podání žádosti u politického úřadu II. stolice (županského úřadu), považuje se čsl. státní občanství za žadateli udělené podle tohoto zák. a že o tom jsou uvedené úřady povinny na žádost strany ihned vydati úřední osvědčení.
Jest pravda, že v případě tohoto ustanovení nejde o zvláštní výrok min. vnitra, že žadateli státní občanství uděluje, že tu tedy nejde o výslovné udělení státního občanství, leč na druhé straně nepraví zákon též, že za podmínek tam uvedených žadatel státního občanství nabývá, nýbrž praví se, že státní občanství se považuje za udělené. Hledí tedy zákonodárce na věc tak, jako by státní občanství bylo žadateli výslovně uděleno, a stavě takto skutečnost, že min. vnitra nevydalo ve stanovené lhůtě o žádosti konečné rozhodnutí, na roveň výslovnému udělení státního občanství, uznává ji za zvláštní způsob, jímž se žadateli státní občanství uděluje.
Je-li však takto zákonem samým ona uvedená skutečnost pojímána za udělení státního občanství, a podléhá-li, jak stížnost sama uznává, udělení státního občanství dávce za úřední úkony, mohla st-li, jenž se dovolal ustanovení § 4 odst. 5 úst. zák. č. 152/26 Sb., býti na základě tohoto titulu právem předepsána dávka za úřední úkon, aniž co na věci může měniti, že udělení státního občanství se nestalo zvláštním úkonem, když přece jen naznačeným způsobem bylo st-li státní občanství podle vůle a předpisu zákonodárcova uděleno.
Může proto jíti již jen o výšku předepsané dávky, jíž se stížnost rovněž dotýká, vytýkajíc nař. rozhodnutí, že pro výši dávky neuvádí žal. úřad konkrétních majetkových a výdělkových poměrů, z nichž při určování výše dávky vycházel, že dále částka 4000 Kč je nepřiměřená, jednak proto, že se blíží nejvýše přípustné hranici 5000 Kč, jednak proto, že neodpovídá majetkovým poměrům st-lovým. Ani tu nemohl nss dáti stížnosti za pravdu. — —

Citace:

č. 11361. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 22-23.