Č. 11629.

Školství. — Zaměstnanci veřejní: I. Nemohl-li studující pro nemoc vykonati včas zkoušky předepsané studijními a zkušebními řády, pomíjí nárok na výplatu dalšího výchovného podle § 24 odst. 2 bod 1 lit. b) učitelského zákona č. 104/1926 Sb. — II. Toto zastavení výplaty výchovného nevylučuje nárok na výchovné na dobu, kdy ve studiu s řádným prospěchem bude pokračováno.
(Nález ze dne 22. prosince 1934 č. 117/32.)
Prejudikatura: Boh. A CCCCLXXV/34, srv. Boh. A 9361/31, opačně nález ze dne 28. května 1929 č. 8208/29, pod čarou zde otištěný.1 Věc: Vilém S. v B. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a nár. osvěty o výchovné.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zšr v Brně nevyhověla výnosem z 2. května 1929 žádosti st-lově, aby mu bylo ponecháno výchovné pro syna Viléma, posluchače IV. ročníku něm. vysoké školy technické v Brně, narozeného 29. května 1908, a odůvodnila rozhodnutí své tím, že jmenovaný syn vstoupil na vysokou školu technickou jako řádný posluchač v zimním semestru stud. roku 1925/26, t. j. 1. října 1925, vykonal však první zkoušku státní 15. června 1928, tedy v VI. semestru svého studia, a nesplnil tudíž podmínek stanovených výnosem min. školství z 31. května 1928 č. 44516/S-III, Věstník min. školství roč. X., sešit 7, str. 249, jakož i předpisem § 24 odst. 2 bod 1 b) zák. č. 104/1926 Sb., pročež nelze na něho povoliti výchovné. Výchovné pro tohoto syna st-li vyplácené bylo zastaveno koncem února 1928 a st-li uloženo vrácení vzniklého přeplatku.
St-1 odvolal se k min. školství. Dovozoval, že rozhodnutí zšr-y odporuje zákonu č. 104/1926 Sb., který ustanovuje v § 24 odst. 2 bod 1 lit. b), že na děti studující na vysokých školách výchovné přísluší při řádném prospěchu studijním až k dokonanému 24. roku věku. Co je »řádným prospěchem studijním«, musí býti posuzováno v souvislosti s ustanovením § 6 odst. 1 dříve platného zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., jelikož v zákoně č. 104/1926 Sb. není o tom výslovně nic stanoveno. Podle zák. č. 394/1922 Sb. příslušely drahotní přídavky na děti »po dobu potřebnou k dokončení studií normálně započatých a bez přerušení konaných«, nejdéle do dokonaného 24. roku věku. Omezení toto na dobu nejkratší, potřebnou k dokončení studií zák. č. 104/1926 nepřevzal, a sluší proto přihlížeti pouze na omezení, které je dáno zákonem č. 104/1926 Sb. samým, že tedy výchovné náleží až k dokončení 24. roku dítěte, ovšem jen při řádném prospěchu. Řádný prospěch studií je dán vysvědčením, že syn Vilém složil úspěšně první zkoušku státní. Jde toliko o malé opoždění při složení zkoušky, neboť poslední zkouška dílčí byla konána místo v prosinci 1927 až v březnu 1928, čímž opozdilo se také složení 1. zkoušky státní. Zpoždění nastalo chorobou studentovou, tedy bez zavinění jeho. St-1 přiložil vysvědčení lékařské, podle něhož syn jeho churavěl od listopadu 1927 do února 1928, a potvrzení rektorátu německé školy technické v Brně, doložené výkazem o výsledku studií, podle kterýchžto listin studoval syn jeho s prospěchem.
Žal. úřad zamítl odvolání rozhodnutím ze 14. září 1929 z důvodů nař. rozhodnutí.
O stížnosti uvážil nss toto:
Podle obsahu nař. rozhodnutí zastavil žal. úřad v pořadu stolic správních výplatu výchovného na syna st-lova Viléma koncem února 1928 v podstatě v úvaze, že syn ten, který vstoupil na vysokou školu technickou v Brně v zimním semestru studijního roku 1925/26, t. j. 1. října 1925, vykonal 1. státní zkoušku teprve dne 15. června 1928, tedy v VI. semestru svého studia, a neprokázal proto řádný prospěch ve smyslu § 24 odst. 2 bod 1 b) zák. č. 104/1926 Sb. Podle toho vycházel žal. úřad z názoru, že vysokoškolské studium je konáno s řádným prospěchem jen tehdy, byly-li vykonány předepsané zkoušky v termínech určených zkušebními řády, a že proto jakékoliv opoždění ve výkonu zkoušek má za následek ztrátu nároku na výchovné.
Stížnost považuje tento názor žal. úřadu za právně mylný a snaží se z rozdílu znění § 24 odst. 2 bod 1 b) zák. č. 104/1926 Sb. s dříve platným předpisem § 6 odst. 1 zák. č. 394/1922 Sb. dovoditi, že za účinnosti učit. zákona nelze při výkladu pojmu »řádný prospěch« bráti zřetel k určitému období časovému. Vysokoškolské studium neztrácí prý charakteru studia s řádným prospěchem konaného již tím, že studující se zdržel co do výkonu předepsaných zkoušek, stačí, vykonal-li je vůbec s úspěchem. Zdržení bylo zaviněno u st-lova syna nemocí a takové přerušení studia neodnímá mu podle významu obecné mluvy »řádný prospěch«. Opíraje se o výsledek svého odborného plena ze dne 29. října 1934, nemohl nss přisvědčiti stanovisku stížnosti. Podle § 24 odst. 2 bod 1 lit. b) zák. č. 104/1926 Sb. přísluší výchovné na děti starší 18 let jen, studují-li na veřejném nebo právem veřejnosti nadaném učilišti, až do dokončeného studia, nejdéle však do dokonaného 24. roku věku při studiu na vysokých školách, avšak jen studují-li s řádným prospěchem. Podle obecného významu slova »řádný« znamená výraz ten především tolik, co odpovídající řádu, předpisu, a je proto »řádným« v tomto smyslu jen to, co je podle předpisu a s ním v souhlasu. Vysokoškolské studium má umožniti sice nabytí vědeckých hodností, je však uzpůsobeno tak, že je také přípravou pro praktické povolání životní. Tato druhá funkce byla příčinou, že došlo téměř ve všech vědních oborech vysokých škol k předpisům, upravujícím povinný postup a běh studia, a že bylo studijními řády a řády zkušebními určeno, po jaké době studia a v kterých termínech má posluchač vykonati zkoušky. Jde-li tedy o vysokoškolské studium, které je organisováno na postupném výkonu zkoušek a vázáno určitými termíny zkušebními, lze podle toho, co předesláno o významu slova »řádný«, považovati studium to za řádně konané jen tehdy, odpovídá-li i co do postupu ve zkouškách studijnímu a zkušebnímu řádu. Posluchač studuje s řádným prospěchem proto jen tehdy, vykoná-li zkoušky v předepsaných termínech a tedy včas (srov. nál. Boh. A 9361/31). Podle toho staví zák. č. 104/1926 Sb. v § 24 odst. 2 bod 1 b) předpoklad řádného prospěchu studijního zcela objektivně a nebere žádný zřetel na příčiny, které zavinily, že nedošlo k úspěšnému výkonu zkoušky v předepsaném čase. Nemůže proto ani nemoc posluchačova býti považována za okolnost ovlivňující otázku řádného prospěchu ve smyslu cit. předpisu učit. zákona a musí zůstati při tom bez povšimnutí. Nemohl-li tedy posluchač vysoké školy pro nemoc vykonati včas zkoušky předepsané studijními a zkušebními řády, pomíjí nárok na výplatu dalšího výchovného podle § 24 odst. 2 bod 1 lit b) zák. č. 104/ 1926 Sb. Tato ztráta nároku na výchovné není omezena — jak vysloveno v nál. tohoto soudu ze dne 28. května 1929 č. 8208/29 — jen na případy, kde nepodá studující průkaz o řádném prospěchu ve studiích, ačkoli mu žádná neodvratitelná a nepřekonatelná překážka nebránila, aby průkaz ten podal. Od tohoto posléz uvedeného názoru se soud ve svém shora uvedeném odborném plenu uchýlil, uznav jej nesprávným. Za tohoto právního stavu, vyplývajícího ze zákona, je ovšem pro posouzení zákonitosti nař. rozhodnutí bez významu, jak byl vyložen citovaný předpis zákona ve výnosu min. školství z 31. května 1928 č. 44516, Věstník č. 61, a odpadá proto příčina blíže se jím obírati.
Leč ztráta nároku na výchovné nemusí býti trvalá. Zastavení výplaty výchovného v případech, o nichž je řeč, nevylučuje nárok na výchovné na dobu, kdy ve studiu s řádným prospěchem bude pokračováno. To vysvítá ze srovnání předpisu § 24 cit. zák. učit. se zněním § 6 č. I odst. 1 zák. č. 394/1922 Sb., který upravoval otázku nároku na t. zv. drahotní přídavky na děti a byl po této stránce předchůdcem zákona učitelského. Kdežto zák. č. 394/1922 Sb. poskytoval nárok na drahotní přídavek u studujících dětí, starších 18 let, studují-li na učilišti s řádným prospěchem, jen na dobu potřebnou k dokončení studií normálně započatých a nepřetržitě konaných, vyloučil § 24 učit. zákona požadavek normálního početí studia a nepřetržitosti jeho z předpokladů nároku na výchovné, setrvav jen na požadavku studia konaného s řádným prospěchem. Z toho plyne, že studium vysokoškolské může býti studiem s řádným prospěchem, i když nebylo konáno nepřetržitě, a že nárok na výchovné bude dán po přerušení studia, bude-li ve studiu tom pokračováno s řádným prospěchem.
Jak patrno ze správních spisů, byl syn st-lův posluchačem vysoké školy technické v Brně, kde započal studia v zimním semestru školního roku 1925/26. Prvou státní zkoušku vykonal dne 15. června 1928, tedy v semestru VI. Podle § 11 nař. č. 59/1912 ř. z. o úpravě státních zkoušek a prospěchových zkoušek na vysokých školách technických jest vykonati prvou státní zkoušku buď ke konci IV. neb počátkem V. semestru. Zřetelem k tomu, co uvedeno o významu slovního obratu studia »s řádným prospěchem« v § 24 odst. 2 bod 1 lit. b) zák. č, 104/1926 Sb., bylo by lze studium syna st-lova na vysoké škole technické považovati v době, o kterou je spor, za studium konané s řádným prospěchem jen, kdyby byl vykonal I. státní zkoušku počátkem V. semestru. To se však nestalo a postupoval proto žal. úřad ve shodě se zákonem, zastavil-li výplatu výchovného koncem února 1928.
Opačné stanovisko stížnosti je tedy liché. Bylo ji proto zamítnouti, aniž měl nss příčinu a možnost zkoumati, od které doby lze považovati další studium syna st-lova za studium s řádným prospěchem konané, a od kdy tedy st-li mohlo příslušeti další výchovné na syna toho.

V tomto dosud neuveřejněném nálezu ze dne 28. května 1929 č. 8208 se mezi jiným pravilo i toto: Z odůvodnění nař. rozhodnutí je patrno, že žal. úřad přihlédl k tvrzení st-lovu, že jeho syn byl nemocen a že pro tuto nemoc nemohl se věnovati studiu, že však tuto okolnost pokládal za irrelevantní, poněvadž § 144 odst. 2 plat. zák. nepojí k ní žádný právní důsledek toho obsahu, že by i tehdy, když dítě starší 18 let pro nemoc nemůže dostáti podmínce v odst. 2 bodu 1 lit. b) stanovené (»studuje-li s řádným prospěchem«), příslušel státnímu zaměstnanci nárok na výchovné; k názoru tomu dospívá žal. úřad z důvodu, že cit. § 144 takový nárok výslovně neuznává. — S právním názorem právě uvedeným nemůže nss souhlasiti. Ustanovení § 144 odst. 2 č. 1 bod b) plat. zák. nelze vykládati čistě formálně, nýbrž jest přihlížeti k účelu, jejž zákonodárce tímto ustanovením zřejmě sledoval. Výchovné přiznané státním zaměstnancům na děti starší 18 roků, studující na vysokých školách jest částečným ekvivalentem za vyšší výlohy spojené s tímto studiem, pro něž toto dítě nemůže býti ještě výdělečně činným a se samo vydržovati, a kteréžto studium se pokládá s národohospodářského a kulturního hlediska za tak důležité, aby odůvodňovalo rozšíření věkové hranice přes 18 let až do věku 24 let. Aby této výhody nebylo zneužíváno a aby skutečně sloužila pouze k dosažení cíle, odůvodňujícího poskytnutí výchovného, jest poskytnutí výchovného podmíněno řádným prospěchem studijním. Podmínkou tou chtěl zákonodárce zameziti požívání výchovného na dítě, které svých studijních povinností neplní; průkaz o plnění těchto povinností tvoří pak složení předepsaných zkoušek v termínech zákonem (v tomto případě zák. č. 290/1919 a vlád. nař. č. 510/1919 Sb.) stanovených. Zákon však má na mysli jen normální případy a pojí zřejmě vzhledem k právě uvedené ratio legis ztrátu nároku na výchovné pouze na případy, kde studující průkaz o řádném prospěchu ve studiích nepodá, ačkoli mu žádná neodvratitelná a nepřekonatelná překážka nebránila, aby průkaz ten podal. Jinak jest tomu však, tvrdí-li se, že úspěšné vykonání zkoušky v předepsaném termínu a tím podání nutného průkazu bylo studujícímu znemožněno nepřekonatelnou překážkou, jakou jest i choroba, která na čas studium znemožňuje, neboť v takovém případě nelze mluviti o zneužívání poskytnuté výhody, čemuž jedině chtěl, jak dovoženo, zákonodárce zabrániti. Pro tuto tendenci zákona svědčí zvláště i okolnost, že v § 142 odst. 2 č. 2 přiznává se výchovné také na děti, starší 18 roků, jsou-li pro trvalou duševní nebo tělesnou chorobu k jakémukoli výdělku neschopny. Není tudíž třeba, aby tato zásada ještě výslovně došla v zákonu výrazu, jak za to má žal. úřad. — Vycházeje z opačného právního názoru, odepřel žal. úřad přiznání výchovného od 1. ledna 1926 počínajíc již proto, že syn st-lův nevykázal od konce února 1925, kdy měl vykonati první státní zkoušku, až do skutečného výkonu této zkoušky vůbec žádný prospěch, tím méně řádný prospěch, aniž konal nějaké šetření v tom směru, zda okolnostmi st-lem v řízení správním uvedenými bylo jeho synu skutečně složení první státní zkoušky v předepsaném termínu znemožněno. Jeví se proto nař. rozhodnutí nezákonným a bylo je proto podle § 7 zák. o ss zrušiti, aniž měl nss možnost zabývati se otázkou, jaký vliv bude míti okolnost, že syn st-lův ve velikonočním termínu 1926 neobstál, eventuelně na přiznání výchovného od tohoto termínu, a zda by nárok jednou ztracený mohl obživnouti, podá-li se průkaz o dodatečném složení první státní zkoušky s dobrým prospěchem, poněvadž tyto otázky netvořily ještě předmět rozhodování žal. úřadu.

Citace:

č. 11629. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 756-760.