Č. 11 391.

Zaměstnanci veřejní (Podk. Rus): * »Státními lesními příručími (horary)« sluší rozuměti v § 1 zák. č. 137/1920 Sb. o zařádění státních lesních a státních lesních příručí do úřednických tříd hodnostních československé státní lesní příručí. (Nález ze dne 30. června 1934 č. 10 517.)
Věc: Jan Sz. v Užhorodě proti ministerstvu zemědělství o přeřadění do stavu úředníků lesní pomocné služby.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podle osobního výkazu byl st-l výnosem býv. uher. hlavního lesního úřadu v Užhorodě z 1. listopadu 1887 ustanoven dozorcem nad dělníky a konečně jmenován dekretem z 31. října 1906 podúředníkem-horarem I. třídy od 1. září 1906. V této hodnosti byl převzat podle dekretu ředitelství státních lesů a statků v Užhorodě ze 17. ledna 1922 podle zák. č. 269/1920 Sb. do služeb Čsl. republiky. Dekretem téhož ředitelství z 28. ledna 1923 propočtena mu byla služební doba ke dni 31. prosince 1920 jako hlavnímu horarovi ve 13. stupni podúřednickém. Dekretem z 15. července 1926 proveden byl převod do požitků podle plat. zák. od 1. ledna 1926 jako hlavnímu horarovi v 10. stupnici zřízenecké II. Dekretem z 23. června 1927 přeložen byl st-l dnem 30. května 1927 do trvalé výslužby.
Žádostí z 10. října 1931 domáhal se st-l zařádění do úřednické kategorie na základě § 1 odst. 1 zák. z 17. února 1920 č. 137 Sb. a na doklad toho, že vyhovuje podmínkám cit. paragrafu připojil vysvědčení o absolvování II. roč. horarské školy v Királyhalmu z 25. září 1887 a vysvědčení o složení horarské zkoušky v Marmarošské Sihotě z 25. října 1888.
Nař. rozhodnutím žal. úřad zamítl tuto žádost.
O stížnosti uvážil nss:
Žal. úřad nevyhověl žádosti st-lově o přeřadění do stavu úředníků lesní pomocné služby ze dvou důvodů. Jednak proto, že zák. č. 137/1920 Sb. poskytuje nárok na přeřadění jenom státním lesním a státním lesním příručím (horarům), kteří měli tento charakter čsl. státních lesních a státních lesních příručí (horarů) již alespoň v den účinnosti zák. č. 137/1920 Sb., t. j. ode dne 12. března 1920, jednak v úvaze, že st-l byl již dán pravoplatně do výslužby dnem 31. května 1927 a nemůže proto žal. úřad toto pravoplatné rozhodnutí měniti.
Obracejíc se proti důvodu uvedenému na místě prvém, vytýká stížnost, že zák. č. 137/1920 Sb. nepožaduje expressis verbis, aby státní lesní a státní lesní příručí při správě statků a lesů státních a jsoucích ve státní správě (horar) byl v době, kdy zákon nabyl účinnosti čsl. státním zaměstnancem, nýbrž, že obsahuje toliko podmínky osobní kvalifikace žadatelů, těmto však, že st-l vyhověl. Pro nárok na přeřadění stačí podle názoru stížnosti, vyhovoval-li horar kvalifikačním podmínkám, obsaženým v zák. č. 137/1920 Sb., resp. v zák. č. 374/1919 Sb., a vykonával-li v době účinnosti zákona fakticky službu horara.
Nss nemohl se přikloniti k této argumentaci stížnosti.
Jak patrno z právního řádu republiky Čsl. (zák. č. 74/1919 a zákon č. 64/1918 Sb.) nestal se stát čsl. sukcesorem ve veřejnoprávní služební práva zaměstnanců býv. státu Rakouského, mocnářství Rakousko-uherského a býv. království Uherského, nýbrž upravil otázku převzetí zaměstnanců těch zvláštními předpisy. Pokud jde o zaměstnance býv. státu uher. upravil podrobně otázku tu a vyhradil volné úvaze svých orgánů, aby rozhodly, koho chtějí pokládati za čsl. státní zaměstnance, resp. předepsal zvláštní postup, který předcházeti má individuálnímu přijetí do služeb čsl. státu. To se stalo pro uvedené zaměstnance zák. č. 269/1920 a 270/1920 Sb., podle nichž stal se státní zaměstnanec býv. uher. státu, když složil slib poslušnosti podle zák. č. 64/1918 Sb. a byl prozatímně na svém místě ponechán, zaměstnancem státu čsl. teprve tehdy, byl-li příslušným k tomu čsl. úřadem zvláště převzat a zaměstnancem státním jmenován.
Jestliže však čsl. právní řád upravil otázku založení služebního a právního poměru jmenovaných zaměstnanců teprve zákony z r. 1920, plyne z toho nezbytně závěr, že státní zaměstnance býv. uher. státu nepovažoval před tím za trvale ustanovené státní zaměstnance čsl. republiky a že nechtěl, aby se s nimi nakládalo jako se zaměstnanci státními. Z toho vysvítá však, že v zákonech, jež byly vydány do vyhlášení zák. č. 269/1920 Sb. a týkají se zaměstnanců na Slov. a Podk. Rusi, nelze rozuměti slovům »státní zaměstnanec« jinak, než že jsou jimi míněni toliko zaměstnanci státu čsl. Sluší proto v tomto smyslu čísti a vykládati i zák. č. 137/1920 Sb. o zařádění státních lesních a státních lesních příručí do úřednických tříd hodnostních a mohou tedy býti rozuměni těmito zaměstnanci na území bývalého uherského státu toliko čsl. státní lesní a lesní příručí (horaři). Že zákon č. 137/1920 Sb. má na mysli pouze čsl. státní lesní a státní lesní příručí (horary), vysvítá zejména z ustanovení § 2, kde se praví, že zařádění do příslušných stupnic platových a to XI. až IX. hodn. tř. vykoná se podle stavu a s účinkem ode dne 1. července 1919. Platový systém, spočívající na hodn. třídách, v nichž požitková výše počínala XI. a končila I. hodn. třídou, byl však znám toliko personálnímu zákonodárství v býv. zemích historických (viz zák. z 15. dubna 1873 č. 47 ř. z., z 19. září 1898 č. 172 ř. z., z 19. února 1907 č. 34 ř. z. a zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služeb, pragm.) na př. §§ 49„ 50, 51, 52) a byl na territorium země Slov. a Podk. Rusi rozšířen teprve §em 2 zák. č. 269/1920 Sb.
Správnost předeslaného názoru podporuje dále i úvaha, že podle zák. č. 64/1918 Sb. byli státní zaměstnanci býv. království uher. na Slov. ponecháni toliko prozatímně na svých služebních místech a že stát čsl. nevstoupil k nim v žádný trvalý služební poměr. Z předeslaného vysvítá, že nestačil k založení nároku na přeřadění ve smyslu zák. č. 137/1920 Sb. pouhý faktický výkon služby v době účinnosti zákona.
Jest tedy stížnost, hájící opačné stanovisko mylná.
Pokud se stížnost snaží dovoditi opak z nál. nss-u z 8. dubna 1931 č. 5559 a z 15. března 1927 č. 5091, činí tak neprávem, neboť v nálezech těch nebyla řešena otázka, zda je vázán nárok na přeřadění podle zák. č. 137/1920 Sb. příslušností k stavu čsl. státních úředníků či nikoli. Jednaloť se v případě řešeném v prvém z uvedených nálezů jen o otázku, zda pouhé složení horarské zkoušky bez absolvování nižší lesnické školy může býti považováno za splnění podmínky stanovené v § 1 odst. 1 zák. čís. 137/1920 Sb. a v případě druhého nálezu o propočtení doby horara jako čsl. státního úředníka podle zák. č. 137/1920 Sb. již zařáděného. Nss, který je ve smyslu § 6 odst. 1 svého zák. vázán na skutkovou podstatu, kterou poslední instance správní položila za základ svého rozhodnutí, nemohl se pak otázkou, jež je dnes na sporu, v oněch případech — nemaje k tomu nějakého podkladu ani v podaných tehdy stížnostech — zabývati a musil tudíž ve svých nálezech, dnešní stížností dovolaných, vycházeti z nesporné skutečnosti, že jde o čsl. státního zaměstnance. Opak nelze vyvoditi ani z důvodů připojených k cit. nál. nss-u z 15. března 1927, kde se praví, že zák. č. 374/1920 Sb. znamená všeobecnou zákonnou úpravu a že úpravou tou »se stali i státní lesní (horarové) na Slov., kteří vyhovují co do kvalifikace podmínce v zákoně blíže stanovené, státními úředníky skupiny D časového postupu« Neboť věta ta vychází právě z předpokladu v tehdejším případě nesporného, že jde o čsl. státního lesního (horara) a nelze ji proto čisti isolovaně, nýbrž v souvislosti s ostatním kontextem nálezu.
Jak dolíčeno, je názor žal. úřadu, že st-l neměl nárok na přeřadění do stavu úředníků lesní pomocné služby ve smyslu zák. č. 137/1920 Sb. proto, že nebyl v den 12. března 1920 ještě čsl. státním zaměstnancem, ve shodě se zákonem a obstojí proto nař. rozhodnutí po právu i kdyby bylo opřeno jen o tento důvod. Ale pak je pro zákonitost nař. rozhodnutí bez významu, zda i druhý ze shora uvedených důvodů je ve shodě se zákonem a nebylo proto třeba blíže se ním obírati.

Citace:

č. 11391. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 115-118.