Č. 11 417.

Policejní právo trestní: Trestní pravomoc politického úřadu pro přestupek čl. 4 odst. 2 zák. č. 125/1927 Sb. (vědomě hrubé chování k veřejnému orgánu) není vyloučena tím, že uražený orgán stihá vinníka sám soudně pro urážku soukromožalobní.
(Nález ze dne 13. září 1934 č. 17 299.)
Věc: Ondřej Č. v K. proti zemskému úřadu v Užhorodě o policejní přestupek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okr. úřad v Rachově uznal rozsudkem ze 4. ledna 1932 vinným Ondřeje Č., správce státní ruské školy v K., přestupky čl. 3 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 zák. č. 125/1927 Sb., jichž se dopustil tím, že dne 6. července 1931 přišel do kanceláře přednosty železniční stanice v K. a choval se tam neslušně, křičel a použil vůči přednostovi různých urážlivých výroků a poznámek, a v tomto svém jednání pokračoval i u pokladny a na perone v přítomnosti více lidí, a odsoudil ho podle těchže zákonných předpisů k peněžitým pokutám Kč 50 a 50 Kč, v případě nedobytnosti k uzamčení 3 a 3 dní, jakož i k náhradě útrat řízení (svědečného) v celkové částce 127 Kč 20 hal.
Odvolání, podané st-lem, zamítl zem. úřad v Užhorodě nař. rozhodnutím jako bezdůvodné.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Podle obsahu nař. rozhodnutí byl st-l odsouzen jednak pro přestupek čl. 3 odst. 2 zák. č. 125/1927 Sb., jednak pro přestupek čl. 4 odst. 2 cit. zák. Stížnost poukazujíc na to, že podle znění čl. 4 odst. 2 cit. zák. jsou okr. úřady povolány chrániti vážnost orgánů zmíněných v 1. odst. cit. článku a ukládati za tím účelem tresty jen, nejde-li o trestní čin stihaný soudy, uvádí, že čin spáchaný st-lem zahrnuje v sobě přestupek urážky na cti, t. j. trestní čin stihaný soudem, že byl st-l také pro čin ten udán E. T. u okr. soudu v Rachové a tímto odsouzen. Nebyly proto správní úřady po názoru stížnosti příslušný, aby st-le stihaly pol. trestně pro přestupek čl. 4 odst. 2 zák. č. 125/1927 Sb. a je prý opačný názor žal. úřadu v rozporu se zákonem.
Podle toho neobrací se stížnost proti nař. rozhodnutí, pokud potvrdilo v pořadu stolic správních policejně-trestní rozsudek prvé stolice, kterým byl st-l uznán vinným přestupkem čl. 3 odst. 2 zák. č. 125/1927 Sb. a zůstává tato část nař. rozhodnutí nedotčena ve svých právních účincích. Mohl se proto nss obírati v rámci shora uvedené výtky toliko onou částí nař. rozhodnutí, která se týká potrestání st-lova pro přestupek čl. 4 odst. 2 zák. č. 125/1927 Sb. V tom směru neshledal však nss stížnost důvodnou.
Podle čl. 4 odst. 2 org. zák. č. 125/1927 Sb. mohou okr. úřady za účelem ochrany vážnosti orgánů veřejné správy, nejde-li o trestní čin stihaný soudy, potrestati každého, kdo — přes předcházející napomenutí — se chová vědomě hrubě k veřejnému orgánu při výkonu jeho úřední činnosti.
Zákon mluví o ochraně vážnosti orgánů veřejné správy a chce podle toho chrániti veřejné orgány potud, pokud vystupují jako nositelé veřejné moci při výkonu své. úřední nebo služební činnosti. Předmětem této ochrany je tedy veřejnoprávní funkce uvedených orgánů. Z této povahy veřejnoprávní ochrany orgánů veřejné správy a s ní souvislého oficielního stihání vědomě hrubého chování vůči nim plyne však, že mohl míti zákon na mysli i ve slovech »nejde-li o trestný čin stihaný soudy« toliko rovnocennou ochranu poskytovanou orgánům těm trestními soudy a že tedy vyloučil kompetenci policejně-trestní jen potud, pokud v tom kterém závadném jednání lze spatřovati deliktní skutkovou podstatu činu stihatelného veřejnou obžalobou (oficiální delikt), na rozdíl od deliktu soukromé obžaloby. Jde tu o poměr subsidiarity trestní normy policejní k trestní normě justiční, jež předpokládá, že běží o ochranu téhož právního statku; rozdíl je toliko v intensitě této ochrany. Z toho plyne, že výluka trestně-policejního stihání v čl. 4 odst. 2 org. zák, č. 125/1927 Sb. normovaná nemá místa, jestliže deliktní činností pod toto ustanovení spadající byla zároveň porušena trestní norma soudní, daná na ochranu jiného právního statku než onoho, který je chráněn citovaným předpisem organisačního zákona. Nevylučuje tedy cit. předpis kompetenci politických úřadů v případech, kdy orgán veřejné správy stihá vinníka pro urážlivé jednání soudně sám jako osoba soukromá pro delikt soukromé obžaloby.
V daném případě je nepopřeno, že byl st-l stihán okr. soudem pro delikt podle §§ 1 a 2 zák. čl. XLI:1914, který má za účel chrániti čest osoby soukromé. Delikt ten je podle § 6 cit. zák. čl. deliktem soukromožalobním. Podle toho, co uvedeno, nevylučuje však stihání a potrestání soudem pro uvedený delikt policejně-trestní stihání ve smyslu čl. 4 odst. 2 org. zák. Neporušil proto žal. úřad zákon, potrestal-li st-le pro přestupek čl. 4 odst. 2 cit. zák., ačkoli bylo mu známo, že je st-l stihán k žalobě E, T. okr. soudem pro přestupek §§ 1 a 2 zák. čl. XLI:1914.

Citace:

č. 11417. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 183-185.