Č. 11517.
Řízení před nss-em. — Nadace: Výrok min. zahraničních věcí, že neshledalo důvodu, aby učinilo nějaké opatření k žádosti za přiznání přiměřeného odškodnění za ztrátu požitků z rodinné nadace, vzniklou sjednáním zápisu v Paříži dne 26. dubna 1930 mezi republikou Československou a královstvím Maďarským k provedení čl. 249 mírové smlouvy Trianonské, není rozhodnutím neb opatřením ve smyslu § 2 zák. o ss.
(Nález ze dne 31. října 1934 č. 20227.)
Věc: Ing. Sylvín S., Viola a Melitta S. v P. proti ministerstvu zahraničních věcí o nárok na náhradu škody proti státu.
Výrok: Stížnost se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že neshledává důvodu, aby učinil nějaké opatření k žádosti Ing. Sylvína S. a Violy a Melitty S. z 25. srpna 1930 za přiznání přiměřeného odškodnění za ztrátu požitků z rodinné nadace barona Alberta Wodianera de Kapriora, protože není právního titulu, který by zakládal tento nárok proti československému státu.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Ve správním řízení dovozovali st-lé, že byli zbaveni všech práv na rodinné nadační jmění tím, že Československá republika sjednala s královstvím Maďarským dne 26. dubna 1930 v Paříži zápis, jímž byl proveden též čl. 249 mírové smlouvy Trianonské, a že československý stát je právně i morálně povinen st-le přiměřeně odškodniti, a vznesli na žal. ministerstvo žádost, aby jim v cestě dohody přiznalo přiměřené odškodnění. Tuto žádost vyřídil žal. úřad nař. rozhodnutím, vysloviv, že neshledává důvodu, aby učinil nějaké opatření ke zmíněné žádosti, protože není právního titulu, který by v tomto případě zakládal nárok st-lů na náhradu škody proti československému státu. Je tedy předmětem sporu nárok na náhradu škody vznesený proti státu.
Pod kontrolu nss-u jsou podle § 2 bodu 6 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. nároky proti státu (právě tak jako nároky proti jednotlivým zemím) postaveny jen tenkráte, rozhodly-li již o nárocích těchto v mezích své příslušnosti v instančním pořadí úřady správní, a jde-li toliko o přezkoumání tohoto rozhodnutí. Ostatní nároky proti státu (a zemím) odkazuje zákon z téhož dne č. 4/1918 Sb. před zemský, nyní krajský civilní soud v Praze. Podle toho může nss judikovati jen o takových nárocích proti státu, o nichž se správní úřady mohou podle právního řádu vysloviti s intensitou úředního decernátu a při nichž byl administrativní pořad vyčerpán. Sluší proto zkoumati předem, zdali nař. rozhodnutí povahu takového decernátu má.
Jak nss důsledně judikuje — stačí poukázati na nálezy citované v knize judikátů 1. str. 402 a 2. str. 297 — není rozhodnutím neb opatřením každý výrok správního úřadu, a to ani, jde-li o úřad ústřední, nýbrž rozhodnutím neb opatřením je jen takový akt vrchnostenský, jímž se individuální právní situace (určitý právní poměr) strany autoritativně určuje nebo zakládá, mění nebo ruší. Výrok obsažený v nař. rozhodnutí takové povahy nemá. Vyslovil-li žal. úřad v nař. rozhodnutí, že »neshledává důvodu, aby učinil nějaké opatření k žádosti st-lů z 25. srpna 1930 za přiznání přiměřeného odškodnění za ztrátu požitků z rodinné nadace barona Alberta Wodianera de Kapriora«, dal tím jasně najevo, že o podané žádosti nechce rozhodnouti způsobem judikujícím tak, aby projev ten byl schopný právní moci, neboť judikátní výrok se do takové formy zpravidla neodívá. Z toho, že žal. úřad neodkázal st-le přímo ani nepřímo na eventuální pořad práva před soudy československými podle zák. č. 4/1918 Sb., nýbrž na úřady maďarské, nelze — jak mylně stížnost za to má — usuzovati, že jeho výrok sluší pokládali za autoritativní, právní moci schopný akt, a to již proto, že povinnost taková právním řádem uložena není. Uváží-li se dále, že není právního předpisu, podle něhož ministerstvo zahraničních věcí je povoláno rozhodovati o nárocích na náhradu škody, kterou někdo utrpěl tím, že stát uzavřel určitou mezinárodní smlouvu, nelze důvodně tvrditi, že žal. úřad o nároku na náhradu škody proti státu se vyslovil v nař. rozhodnutí jako vykonavatel impéria, a že tedy jde o správní akt vrchnostenský. K tomu lze ještě uvésti, že st-lé sami ve správním řízení žádali, aby jim žal. ministerstvo přiznalo odškodnění cestou dohody, takže se ani sami autoritativního výroku na ministerstvu zahr. věcí nedomáhali, jsouce si patrně vědomi, že k výroku takovému jmenované ministerstvo podle zákona ani povoláno není.
Podle toho, co bylo uvedeno, nelze výrok obsažený v nař. rozhodnutí pokládati za úřední decernát o nároku proti státu na náhradu škody, o kterém jedině mohl by nss — jak bylo výše uvedeno — judikovati, a musila proto býti stížnost pro nedostatek příslušnosti nss-u odmítnuta.