Č. 11384.

Zaměstnanci veřejní: K výkladu ustanovení § 212 plat. zák. č. 103/1926 Sb.
(Nález ze dne 27. června 1934 č. 13184/32.)
Prejudikatura: Boh. A 9028/31.
Věc: Václav K. v P. proti zemskému úřadu v Praze o úpravu služebních příjmů.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Dekretem z 19. prosince 1928 zastupitelstvo města P., provádějíc ustanovení § 212 plat. zák. č. 103/1926, přiznalo st-li, městskému vrchnímu oficiálovi, od 1. ledna 1926 služební požitky II. služeb, třídy, 5. plat. stupnice, stupně e) platového systému státních úředníků.
Proti tomuto dekretu podal st-1 námitky event. stížnost namítaje, že dne 31. prosince 1925 měl služební požitky VI. hodn. tř. 4. stupně ve skupině C dřívějšího platového systému státních úředníků, kterým odpovídá služné 4. platové stupnice, stupně služného d) plat. systému zák. č. 103/1926 Sb.
Když městské zastupitelstvo v P. usnesením ze 3. února 1930 rozkladu nevyhovělo, podal st-1 odvolání k okr. úřadu v Plzni, který výměrem z 11. února 1932 odvolání zamítl jako neodůvodněné. Rozhodnutí to odůvodněno v podstatě tím, že není usnesení obecního zastupitelstva, které by bylo st-le postavilo na roven úředníku státnímu, jmenovanému do VI. hodn. tř., a nemůže proto st-1 z neexistujícího usnesení dovozovati pro sebe nějaké právní nároky. St-1 nebyl přiznáním služného II. služ. třídy, 5. plat. stupnice, stupně e) hmotně zkrácen, neboř vykazuje jako předběžné vzdělání 4 třídy střední školy; státní zaměstnanec s tímto vzděláním příslušel by do skupiny D a mohl by časovým postupem podle § 1 čl. 3 zák. č. 541/1919 Sb. dosáhnouti nejvýše služ. požitků VII. hodn. tř. a nemohl by z těchto požitků býti převeden do vyšší než 5. plat. stupnice. St-1 byl převeden do nejvyššího stupně (totiž stupně služného e) této plat. stupnice) a nelze proto tvrditi, že platová úprava redukovala jeho požitky pod míru požitků a práv obdobného zaměstnance státního a je proto odvolání i v tomto směru neodůvodněné. Obec P. přihlížela ve smyslu § 212 odst. 2 plat. zák. k nabytým právům svých zaměstnanců, i když přesahovala míru nároků dosažitelnou pro státního zaměstnance. Aplikací tohoto ustanovení použila však obec jen svého práva, jí jako zaměstnavatelce přináležejícího, zaměstnanec oproti tomu neměl vůbec nároku žádati, aby obec svého práva použila. Z těchto důvodů nemůže st-1 uplatňovati, že obec nepřihlížela stejnou mírou k nabytým právům všech zaměstnanců a převedla jiné úředníky s menší kvalifikací a kratší služební dobou než st-l vykazuje z požitků VI. hodn. tř. do 4. plat. stupnice, mezitím co sám byl převeden pouze do 5. plat. stupnice. Další odvolání st-lovo zamítl zem. úřad v Praze nař. výměrem jako bezdůvodné s poukazem na důvody výměru okr. úřadu, k nimž se zřetelem k námitkám odvolání podotčeno, že převod požitků st-lových ze skupiny C do II. služ. třídy nijak se nedotýká nepříznivě st-lových služebních nároků. Pokud pak st-1 uplatňuje nárok na zařazení do 4. plat. stupnice, stupně d), právem již obecní zastupitelstvo a okr. úřad uznaly, že takový nárok st-li nepřísluší. Dlužno tudíž dovozovati, že st-lova práva a nároky, opírající se o usnesení měst. zastupitelstva z 26. května 1924 a z 29. listopadu 1924 byly zasaženy redukčním ustanovením odst. 1 § 212 plat. zák. č. 103/1926 Sb., jehož použití na tento případ nebrání ani okolnost st-lem uplatňovaná, že dřívější požitky byly mu pravoplatně přiznány podle úpravy provedené na základě zák. č. 394/1922 Sb. Ve svém odvolání st-1 sám doznává, že zmíněnými usneseními městského zastupitelstva byly mu přiznány požitky vyšší, než jakých mohl dosáhnouti státní úředník téže kategorie. Z důvodů výměru okr. úřadu pak zřejmě vysvítá, že obec provedla převod st-lových služebních požitků do nejvyššího stupně e) plat. stupnice 5. stát. schématu, takže nezasáhla do st-lových služebních práv a nároků více, než připouští odst. 1 § 212 plat. zák. Pokud pak st-1 dovozuje, že obec byla povinna vycházeti při převodu tom z jeho služebních požitků a nároků nabytých z dřívějších aktů obce, dlužno podotknouti, že i kdyby bylo lze považovati akty ty za akty jmenovací, což bylo nař. výměrem právem popřeno, ustanovení odst. 2 § 212 plat. zák. nezakládají pro obecního úředníka právního nároku a pro obec právního závazku, aby taková práva respektovala a neprováděla redukci jejich, která je jí v odst. 1 § 212 cit. zák. závazně uložena. Nemá-li tudíž st-1 tohoto právního nároku a nezasáhla-li obec do jeho služebních práv a nároků nad míru v odst. 1 § 212 plat. zák. uvedenou, bylo právem uznati odvolání bezdůvodným. Rovněž je bez právního významu pro tento případ námitka, že obec vycházela při jiných obecních zaměstnancích z jejich práv nabytých jmenováním, neboť tím nebyl založen pro st-le podobný právní nárok, když jasně projevená vůle obce v oboru volného jejího rozhodování st-li takového nároku nepřiznala.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Po stránce formální vytýká stížnost jako vadu řízení, že žal. úřad si nevyžádal před svým rozhodnutím názor zem. výboru, zdali bylo šetřeno zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb. Námitku tuto opírá stížnost o ustanovení § 43 zák. o obec. úřednících, podle něhož přísluší okr. výboru (a podle nál. Boh. A 4913/1925 přímo i zem. výboru) dozorčí oprávnění nad tím, aby bylo šetřeno tohoto zákona. Námitku tuto neuznal nss důvodnou, neboť z uvedeného předpisu neplyne povinnost zem. úřadu, který podle ustanovení § 5 zákona o organisaci politické správy č. 125/1927 Sb. je povolán rozhodovati v pořadí stolic i ve věcech obecní samosprávy — pokud výslovně není stanovena výjimka (na př. v § 99 organisač. zák., v § 3 zák. č. 77/1927 Sb. ve znění zák. č. 169/1930 Sb.)— tedy i ve sporech ze služebního poměru obecních úředníků, aby se před svým rozhodnutím dotazoval po názoru zem. výboru jako úřadu dozorčího. Ani v žádném jiném zákonném předpisu taková povinnost zem. úřadu není uložena. V meritu pak vychází stížnost při své argumentaci z názoru, že městské zastupitelstvo nebylo vůbec oprávněno u příležitosti převodu st-lových služebních platů na platový systém zák. č. 103/1926 Sb. znovu provésti redukci služebních požitků, práv a nároků st-lových na míru práv a nároků obdobného úředníka státního, když tato redukce byla již pravoplatně provedena při platové úpravě podle zák. č. 394/1922 Sb., zvláště když městské zastupitelstvo ve svých usneseních z 26. května 1924 a z 29. listopadu 1924 vyslovilo zásadu, že všechny výhody a právní nároky, které budou v budoucnu přiznány úředníkům státním, budou platiti automaticky i pro úředníky městské, čímž se právně zavázalo, že bude vycházeti z platů přiznaných při platové úpravě podle zák. č. 394/1922 Sb. také při převodu na systém zák. č. 103/1926 Sb. Oprávnění provésti znovu redukci st-lových služebních požitků nemůže obec dovozovati ani z předpisu § 212 odst. 2 plat. zák., poněvadž toto ustanovení by mohlo přijíti v úvahu jen u těch zaměstnanců, u nichž zák. č. 394/1922 Sb. nebyl dosud proveden.
Tomuto základnímu stanovisku stížnosti nemohl nss dáti za pravdu. Nss vyložil totiž již v nál. Boh. A 9028/1931 smysl ustanovení § 212 odst. 1 plat. zák. č. 103/1926 Sb. v ten rozum, že právo samosprávné korporace veřejnoprávní, upravovati na základě své organisační moci jednostranně platové a jiné služební poměry svých zaměstnanců, má ovšem svou hranici v právech, jichž zaměstnanci nabyli z pravoplatných úprav dřívějších. Toto omezení však selhává, pokud zákon těmto právům odnímá své uznání a je ruší — což zákon platový v § 212 odst. 1 činí potud, pokud ona práva přesahují míru práv a nároků obdobných zaměstnanců státních a to na rozdíl od zák. č. 495/1921 a 394/1922 Sb. bez rozdílu, zda služební práva a nároky zaměstnance samosprávné korporace se zakládají na služebních řádech a usneseních té které samosprávné korporace či na normě zákonné. Tuto maximální míru práv a nároků samosprávného zaměstnance stanoví tento předpis plat. zák. docela objektivně, aniž navazuje snad na úpravu, jak byla po případě provedena podle zák. č. 495/1921 a 394/1922 Sb., a nelze tedy při posuzování zachovatelných práv samosprávného zaměstnance s hlediska předpisu § 212 odst. 1 plat. zák. vycházeti z úpravy, která byla provedena podle § 19 zák. č. 394/1922 Sb., byť i nabyla právní moci, neboť právní moc event. úpravy podle zák. č. 394/1922 Sb. důsledkem nového právního stavu, vytvořeného normou odst. 1 § 212 plat. zák., pozbyla své závazné síly. Může se tedy samosprávný zaměstnanec novou úpravou svých platových poměrů cítiti nezákonně dotčen ve svých právech jen, pokud by tato úprava se dotýkala jeho platových a služebních práv měrou vyšší, nežli platový zákon připouští, tedy pokud by je hledíc k objektivnímu stavu právnímu redukovala pod míru požitků a práv obdobného zaměstnance státního. Odst. 2 § 212 plat. zák. arci stanoví, že samosprávná korporace může vycházeti při úpravě podle zák. č. 103/1926 Sb. z nároků nabytých jmenováním, ale tímto předpisem dává se toliko samosprávné korporaci právo, aby v mezích odst. 2 upustila od provedené zásady odst. 1 § 212, neposkytuje se tu však samosprávnému zaměstnanci nárok na zachování oněch práv, jichž nabyl jmenováním. Nss trvá na těchto právních názorech i v případě dnešním. Podle vylíčeného stavu práva nemůže se tedy st-1 proti nové úpravě svých služebních požitků za účinnosti předpisů § 212 odst. 1 a 2 plat. zák. s úspěchem dovolávati práv nabytých z platové úpravy dřívější, provedené se zřetelem k ustanovení § 19 zák. č. 394/1922 Sb., ani ustanovení § 41 odst. 1 a 3 zák. o obec. úřednících, podle nichž se úředníkům ustanoveným před účinností tohoto zák. zachovává i nadále jich dosavadní úřední postavení a zvláštní výhody jim přiznané.
St-1 se ve stížnosti dovolává pro své stanovisko také předpisu § 24 odst. 3 zák. č. 77/1927 Sb., který zní: »Práva nabytá úředníků již ustanovených, odpovídající předpisům dosud platným, nejsou tím dotčena.« St-1 spatřuje snad v tomto předpisu všeobecnou normu v tom smyslu, že nabytá práva úředníků nesmějí býti při platových úpravách zkracována, čímž po názoru st-lově nastala změna předpisů ustanovení odst. 1 a 2 § 212 plat. zák. Leč neprávem. Předpis odst. 3 § 24 zák. č. 77/1927 Sb. nutno čísti v souvislosti s předpisem odst. 1 a 2 téhož paragrafu, kde se novelisuje předpis § 6 zák. č. 443/1919 Sb. o tom, které obce jsou povinny ustanoviti úředníka pro obor služby konceptní, a předpis § 3 1 téhož zák. o kvalifikaci takového konceptního úředníka. Praví-li se pak v odst. 3, že »tím« nejsou dotčena práva nabytá úředníků již ustanovených, má to pouze ten smysl, že konceptním úředníkům, ustanoveným před účinností předpisu odst. 1 a 2 § 24 zák. č. 77/1927 Sb. u obcí, které podle právního stavu, zavedeného předpisem odst. 1, nejsou již povinny míti úředníka pro obor služby konceptní s právnickým vzděláním, nebo jichž úředník pro obor služby konceptní neprokazuje kvalifikace stanovené v odst. 2 téhož paragrafu, nemá z titulu tohoto nového právního stavu vzejíti újma na jejich nabytých právech, odpovídajících předpisům dosud platným. Tím tedy plná účinnost ustanovení § 212 odst. 1 a 2 plat. zák. nebyla nijak dotčena. Ostatně st-1 vůbec ani není konceptním úředníkem, o jakých mluví předpis § 24 zák. č. 77/1924 Sb.
V dalším obsahu stížnosti dovozuje st-1, dovolávaje se nál. Boh. A 2659/23, že místo st-lem zastávané jest považovati za systemisované ve skupině C dřívějšího platového systému úředníků státních a že tudíž jest při převodu parifikovati st-le se státním zaměstnancem skupiny C, aniž by se brala v úvahu kvalifikace st-le podle jeho předchozího vzdělání. St-1 neuvádí ve stížnosti, z čeho usuzuje, že místo jím zastávané jest systemisováno pro úředníky skupiny »C«, t. j. úředníky s plným středoškolským vzděláním, neboť neuvádí konkrétní akt měst. zastupitelstva, jímž tato systemisace byla usnesena; z pouhého ustanovení st-le na ono místo nelze pak na systemisaci onoho úřed. místa jako místa skupiny C usuzovati, kdyžtě st-1, jak ze správních spisů plyne a st-lem je nepopřeno, plného středoškolského vzdělání nemá, nýbrž pouze 4 třídy reálky. Spatřuje-li snad stížnost systemisační akt v »zařazení« st-le do platu skupiny »C« státních zaměstnanců u příležitosti platové úpravy podle zák. č. 394/1922 Sb., nelze stížnosti dáti za pravdu, neboť pouhou platovou úpravu nelze uznati za takové opatření, z něhož by nutně bylo usuzovati na to, že místo, které zaujímá úředník, jemuž se platové úpravy dostalo, bylo již tímto systemisováno jako takové služební místo, jemuž odpovídá konkrétní platová úprava. Že by pouhá platová úprava o sobě znamenala již systemisaci služebního místa, neplyne ani z nálezu stížností citovaného. Pokud stížnost vytýká dále, že individuelní úprava platových poměrů úředníků města P. nebyla provedena stejnoměrně, jest poukázati na to, že nss je povolán zkoumati pouze, zda platovou úpravou, jaké se dostalo st-li, bylo zasaženo nezákonným způsobem v jeho subj. práva; z toho však, že snad městské zastupitelstvo u některých úředníků postupovalo při platové úpravě podle jiných hledisk, než kterými se řídilo v případě st-lově, nemůže st-l důvodně dovozovati nezákonnost platové úpravy, které se dostalo jemu.
Bezdůvodnou konečně uznána výtka rozporu, který stížnost shledává v tom, že městské zastupitelstvo uvádí v dekretu z 19. prosince 1932, vydaném ve stejném znění pro všechny úředníky, že převádí všechna platová a služební práva a nároky obecních úředníků s platností od 1. ledna 1926 na nový platový systém úředníků státních, současně však tuto zásadu při individuelní výměře služebních platů st-li porušuje, nešetříc ustanovení zák. č. 103/1926 Sb., aniž by odůvodnilo, proč tak činí. Vytýkaného rozporu v cit. dekretu nss neshledal, neboť ze znění úvodní věty cit. dekretu je patrno, že městské zastupitelstvo se ve schůzi dne 20. prosince 1926, provádějíc ustanovení § 212 plat. zák., »usneslo, aby práva a nároky byly s platností od 1. ledna 1926 převedeny na nový platový systém pragmatikálních úředníků státních.« Šlo tedy o všeobecné usnesení zásadní, z něhož st-1 konkrétních nabytých práv by nemohl dovozovati. Ostatně úkolem nss-u je zkoumati, zda platová úprava st-li přiznaná je ve shodě se zákonem, nikoli zda souhlasí s nějakým jiným všeobecným usnesením obecního zastupitelstva, které žádných práv st-li nezaložilo.

Citace:

č. 11384. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 97-101.