Č. 11 422.

Pojištění pensijní: Co jest »vyšší dozor« podle ustanovení § 1 odst. 2 lit. e) cis. nař. č. 138/1914 ř. z.?
(Nález ze dne 18. září 1934 č. 17 518.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 8436/30.
Věc: Akciová společnost dříve Škodovy závody v Plzni proti ministerstvu sociální péče (za zúč. Antonína š. v P. adv. Dr. Jan Wertheimer z Prahy) o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zsp v Praze rozhodnutím z 11. dubna 1925 rozhodla podle § 64 a) zák. č. 89/1920 Sb., že Antonín Š. v zaměstnání u firmy Akciová společnost dříve Škodovy závody v Plzni nebyl v době od 21. ledna 1909 do 22. února 1919 povinen pensijním pojištěním podle zák. č. 1 ex 1907, resp. cís. nař. č. 138/1914 ř. z.
Odvolání, podanému proti tomuto rozhodnutí Antonínem Š., min. soc. péče nař. rozhodnutím částečně vyhovělo, a potvrzujíc nař. rozhodnutí pouze ohledně doby od 21. ledna 1909 do 31. prosince 1914, zrušilo nař. rozhodnutí v ostatní jeho části a vyslovilo, že Antonín Š. v době od 1. ledna 1915 do 22. února 1919 pojistné povinnosti pensijní podléhal. Výrok uznávající pojistnou povinnost, který je jedině naříkán stížností, jest takto odůvodněn: »Pokud jde o dobu od 1. ledna 1915 do konce služebního poměru Š.-ova, jest provedeným šetřením, zejména seznáním st-le, podporovaným výpověďmi jakož i seznáním firmy, zjištěno, že st-l byl v této části sporné doby zaměstnán jako přední dělník ve střelovce I., resp. II. výhradně dozorem a kontrolou práce. V této funkci dohlížel střídavě v denní a noční směně na práci skupiny dělníků-soustružníků v počtu 150—250, resp. 300 lidí, přechodně v roce 1917 mu podléhali i 4 přední dělníci, bděl nejen nad tím, aby práce ve směně šla rychle ku předu, nýbrž dával dělníkům rady a pokyny o postupu a způsobu práce podle direktiv, jež sám dostával od svého nadřízeného mistra, a bděl nad tím, aby tyto direktivy byly přesně dodržovány; byl odpověden za pořádek ve svém oddělení (směně) a za dodržení pracovního programu předem stanoveného. O postupu práce ve směně referoval svému nadřízenému mistru buď ústně nebo (v noční směně) psal denní raporty do raportní knihy, která byla každého druhého dne předkládána šéfovi oddělení; zapisoval, kolik kusů střeliva bylo denně vyrobeno a kontroloval jeho počet, udaný mu dělníky. Pokusnou kontrolou čas od času zjišťoval pomocí šablon a částečně i posuvnými měřítky, zda vyrobené střelivo odpovídá nákresu; v případě, že bylo nákresu potřeba na jiném místě, sám si zhotovoval příslušné skizzy náhradní. V případě potřeby vyhotovoval sám úkolové, resp. pracovní lístky podle úkolové knihy; psal a podpisoval odběrné lístky na olej, nářadí a jiné běžné potřeby; úkolové lístky rovněž někdy podepisoval. Mohl v případě potřeby uděliti dělníku své směny dovolenou, kteréžto opatření musel však hlásiti svému nadřízenému. Disc. právo nad dělníky sice neměl, navrhoval však případné jich potrestání. Manuelně v tomto období vůbec nepracoval. Vyčerpávala se tedy činnost Antonína Š. v této době vyšším dozorem, jaký má na mysli ustanovení § 1 bodu 3 lit. e) resp. § 1 a) odst. 2 shora cit. cís. nař. Takováto činnost jakožto činnost převážně duševní, zakládá pojistnou povinnost ve smyslu těchto právních předpisů.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Předmětem sporu jest výrok žal. úřadu, že Antonín Š. podléhal pensijnímu pojištění ve svém zaměstnání u stěžující si firmy v době od 1. ledna 1915 do 22. února 1919 jako osoba vykonávající vyšší dozor k pracím jiných osob. Se zřetelem na tuto dobu zaměstnání nutno otázku pojistné povinnosti pensijní Antonína Š. posuzovati podle ustanovení tehdy platného cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. Nařízení to ustanovuje v § 1 odst. 1, že za podmínek uvedených v bodě 1 a 2 jsou pojištěním povinni a podle dalších jeho ustanovení pojištěni zaměstnanci, kteří pravidelně vykonávají převážně duševní služby (bod 3). Převážně duševní službou jest podle 2. odstavce téhož paragrafu lit. e) zejména také vyšší dozor na práce jiných osob. Podle § 1 a) odst. 2 platí za orgány vyššího dozoru zaměstnanci všech povolání, kteří konají dozorčí nebo dohlédací činnost, spojenou s péčí o technicky nebo hospodářsky přiměřený výkon jiných zaměstnanců a jen mimochodem vykonávají fysické práce, ve třetím odstavci téhož paragrafu jsou pak vyjmenováni rovněž jen příkladmo jako osoby, které neplatí za orgány vyššího dozoru, zaměstnanci, kteří sami konají fysické práce a jen mimochodem vykonávají dohled na jiné stejně zaměstnané dělníky, jako přední dělníci, dále osoby, které nemajíce disposiční moci nad cizími pracovními silami mají na starosti v podstatě jen odpočítávání a zaznamenávání opakujících se úkonů stejného druhu. Výkladem pojmu vyššího dozoru zabýval se nss již opětovně (srov. Boh. A 8436/30), a z obsahu a souvislosti uvedených předpisů dovodil, že vyšší dozor ve smyslu cit. cís. nař. jest soubor funkcí, jejichž podstata záleží v tom, že orgán vyššího dozoru pozoruje činnost podřízených mu osob kriticky podle směrnic činnost tu určujících a vykonává na ně vliv čelící k tomu, aby pozorovaná činnost byla konána ve shodě se směrnicemi pro ni danými, což zákon nazývá péčí o technicky nebo hospodářsky přiměřený pracovní výkon jiných zaměstnanců. Hlavní a podstatné zaměstnání osoby vyššího dozoru vyčerpává se právě takovýmto dozorem nad pracemi jiných osob. K pojmu vyššího dozoru však nenáleží, aby orgán vyššího dozoru byl nadán mocí vydávati také pracovní směrnice, zasahující do technického výrobního procesu, ani samostatnou disposicí nad pracovními silami, jemu podřízenými, neboť takovýto požadavek z žádného ustanovení cís. nař. č. 138/1914 ř. z. vyvoditi nelze. Na rozdíl od pozdějšího zák. o pensijním pojištění č. 89/1920 Sb. nestačí ovšem k odůvodnění pensijní povinnosti podle § 1 odst. 2 lit. e) cíis. nař. č. 138/1914 ř. z. pouhá skutečnost, že zaměstnanec k pracím jiných osob pravidelně dozírá, neboť požaduje zákon z r. 1914 dozorčí činnost vyššího řádu, t. j. činnost spojenou s péčí o technicky nebo hospodářsky přiměřený pracovní výkon jiných zaměstnanců. V nař. rozhodnutí jest založen úsudek o tom, že jde o vyšší dozor podle cit. norem, na zjištění, že Antonín Š. byl v kritické době u stěžující si firmy zaměstnán jako přední dělník výhradně dozorem a kontrolou práce skupiny dělníků-soustružníků v počtu 150 až 250, resp. 300 lidí, že bděl nejen nad tím, aby práce ve směně šla rychle ku předu, nýbrž dával dělníkům rady a pokyny o postupu a způsobu práce podle direktiv, jež sám dostával od svého nadřízeného mistra, bděl nad tím, aby tyto direktivy byly přesně dodržovány, byl zodpověděn za pořádek ve svém oddělení a za dodržení pracovního programu předem stanoveného.
Tomuto vylíčení skutkové podstaty vytýká stížnost, že je v rozporu se spisy. Dovolávajíc se výpovědí svědků , snaží se dovoditi, že žal. úřad, založil-li své rozhodnutí na předpokladu, že Š. dával dělníkům rady a pokyny, ocitá se tím v rozporu s obsahem spisu, jenž poskytuje oporu jen pro závěr, že činnost Š.-ova v kritické době, t. j. od 1. ledna 1915 do konce jeho služebního poměru, se vyčerpávala pouhým dohledem nad dělníky, aby tito pracovali, t. j. nezaháleli, a že jim rad a pokynů při výkonu práce neuděloval. Z okolnosti, že Š. výslovně uznal, že jeho činnost, vylíčená ve vyjádření firmy z 29. září 1926 jest správná, prý vyplývá, že udílení práce nebylo ponecháno vlastnímu úsudku Š.-ovu, nýbrž že listiny s vysvětlením celé pracovní techniky mu byly odevzdány či přesné direktivy ústně sděleny, takže uděloval-li Š. takto dané mu příkazy dále, nejednal v zastoupení osob jemu nadřízených, ježto pojmovým znakem zastoupení jest projev vlastní vůle zástupcovy, nýbrž tím, že dalším sdělováním daných mu disposic projevoval toliko vůli osob třetích, nebyl tedy ničím jiným nežli pouhým transportčním prostředkem rad, pokynů a direktiv jemu daných. V tom, že žal. úřad vycházel z jiných skutkových premis, spatřuje stížnost rozpor se spisy a podstatnou vadu řízení, nezákonnost pak v tom, že žal. úřad činnost, jež v podstatě nebyla než tlumočením projevu vůle třetích osob, uznal za vyšší činnost duševní (vyšší dozor), ač tu o technický způsob práce pečoval vlastně ten, kdo Š.-ovi direktivy dával, kdežto Š. tím, že je sděloval dále s dělníky, spolupůsobil jen k tomu, aby práce podle daných směrnic byla uvedena v chod.
Podstata námitek těchto zahrocuje se ve výtku, že dozorčí činnost Š.-ova omezovala se jen na pouhý dohled, aby dělníci pilně pracovali, a že nebyla takové povahy, aby zasahovala též do technického výrobního procesu. Kdyby tomu tak bylo, pak by ovšem stížností muselo býti přisvědčeno.
Nss však nemohl shledati, že by v daném případě běželo o takovéhoto dozorce nižší kategorie.
K její námitce dlužno předem stěžující si stranu upozorniti, že, jak již bylo shora uvedeno, vytyčuje zák. o pensijním pojištění z roku 1914 jako positivní podstatný znak vyššího dozoru pouze, aby činnost dozorčí byla spojena s péčí o technicky nebo hospodářsky přiměřený pracovní výkon jiných zaměstnanců. Nepožaduje však, aby orgánům vyššího dozoru příslušelo také právo samostatné disposice pracovními silami a pracovními prostředky, zejména nepožaduje, aby byli ve své činnosti zcela samostatní, a nezáleží proto na tom, zda Š. pracovní disposice dával z vlastní iniciativy, či podle směrnic daných orgány jemu nadřízenými, jen když péče o hospodářsky nebo technicky zdárný výsledek práce náležela také jemu jako dozorci.
Že dozorčí a dohlédací činnost Š.-ova se neobmezovala na pouhý dohled, aby práce ve směně šla rychle ku předu, a na pouhý »transport« direktiv třetích osob, nýbrž že účelem a podstatou dozoru, jím nesporně nad značným počtem soustružníků vykonávaného, bylo dávati dělníkům rady a pokyny o postupu a způsobu práce, pro toto své zjištění měl žal. úřad, kromě výpovědi samého Antonína Š., který výslovně tvrdil, že na základě jemu uděleného rozkazu udílel sám příkazy a direktivy předním dělníkům a dělníkům, řídě tak i po stránce technické jejich práce, postačující podklad zejména ve výpovědech svědků, které vyzněly v podstatě ve směru tvrzení zaměstnancova; tak seznal Jan M., jehož výpověď se však týká ze sporného období jen roku 1915, že Š. konal dohled nad prací dělníků, chodil k jednotlivým dělníkům, kontroloval a radil, jak práce se má konati, svědek Rudolf Š. uvedl, že Š. od r. 1915 nekonal manuelních prací a výhradný způsob jeho zaměstnání spočíval v dozoru a kontrole práce podřízených dělníků, svědci Vojtěch š. a Ant. B. pak potvrdili, že Š. přiděloval práci, psal úkolové lístky, ve dne podléhal dohledu mistra, v noci byl však úplně samostatný a podléhalo jemu samotnému celé oddělení. Mluví-li svědci o pokynech a radách, nemůže býti přece vážně pochybováno o tom, že měli na mysli pokyny a rady prací se týkající, tedy odborné, směřující k technicky přiměřenému výkonu prací jiných osob. Ostatně st-lka sama v podání z 29. září 1926 uvedla, že Š. měl jen dbáti toho, aby byly disposice řádně prováděny, čímž připustila, že nejde o pouhé dozírání, aby se nezahálelo, ani o pouhé tlumočení disposic třetích osob, nýbrž o péči, aby se disposice ty řádně prováděly.
Jestliže tedy žal. úřad, vycházeje z uvedené skutkové podstaty, kvalifikoval podstatu činnosti Antonína Š. jako vyšší dozor podle cit. zákonného ustanovení, nemohl nss shledati v tom ani nezákonnost ani vadnost řízení. Poukazuje-li stížnost na výpověď inž. St., že Š. bděl nad prací dělníků jen, aby se zbytečně nezahálelo, nemohla by tato ojedinělá výpověď, i kdyby mohla býti vykládána ve smyslu stížnosti, vzhledem k ostatnímu obsahu šetření otřásti tímto zjištěním žal. úřadu.
Byl-li však podstatou činnosti Š.-ovy ve sporném období shora vylíčený dozor, nemohou na povaze celkového zaměstnání jeho ničeho změniti ostatní úkony v nař. rozhodnutí vytčené (referování o postupu práce, psaní raportů, úkolových a odběrných lístků, zapisování a kontrola počtu vyhotoveného střeliva a pod.), ježto, jak je nesporno, nepřevažují ani časově ani obsahově. Odpadá proto pro nss nutnost zkoumati, zdali tyto úkony mají znaky vyšších funkcí duševních, stížností popřených, čili nic.
Další námitky stížnosti dovozující, že dohled na 150—250—300 dělníků sám o sobě bez péče o způsob provedení prací nemůže založiti vyšší kvalifikaci této činnosti, nepostihují podstaty nař. rozhodnutí, jež — jak právě vyloženo — vycházelo ze zjištění podstatně odchylného.

Citace:

č. 11422. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 194-197.