Č. 11381.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Nemocenské pojistné jest podle § 160 odst. 1 zák. č. 221/1924 Sb. ve znění zák. č. 184/1928 Sb. platiti za 7 dnů za jedno týdenní pracovní období, vykonává-li pojištěnec práce aspoň 4 dny v týdnu, nebo jde-li o případ § 12 odst. 3 cit. zák.
(Nález ze dne 26. června 1934 č. 2002.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 6480/27.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v M. proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. firmu C. v J. adv. Dr. Emanuel Musil z Prahy) o pojistné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: Třemi platebními výměry č. 1210 předepsala stěžující si okr. nem. pojišťovna firmě C. v J. pojistné nemocenské, starobní a invalidní za řadu zaměstnanců a za období od 28. března do 24. dubna 1929, od 28. listopadu do 31. prosince 1929 a od 1. ledna do 29. ledna 1930.
V odvoláních z těchto platebních výměrů namítala uvedená firma, že v odporu s ustanovením § 160 zák. č. 221/24 ve znění zák. č. 184/28 Sb. bylo jí předepsáno nemocenské pojistné za dny 1. dubna, 25. a 26. prosince 1929 a 1. ledna 1930, ačkoli se tyto dny v závodě nepracovalo a dělnictvo nemělo proto nároku na mzdu, na což firma také pojišťovnu předem upozornila.
Rozhodnutími z 29. ledna 1930, z 24. dubna 1930 a z 27. března 1930 okr. úřad v Mladé Boleslavi odvolání zamítl. Dalším odvoláním jmenované firmy však žal. úřad nař. rozhodnutími vyhověl, a zrušiv v odpor vzaté výměry, jakož i platební výměry pojišťovny, pokud jimi bylo předepsáno pojistné pro případ nemoci za dny 1. dubna, 25. a 26. prosince 1929 a 1. ledna 1930, rozhodl, že za tyto dny nemá býti nemocenské pojistné placeno z těchto důvodů: § 160 nemoc. zák. ve znění novely z 8. listopadu 1928 č. 184 Sb. nařizuje: Pojistné jest platiti za dobu, po kterou pojištěnec vykonával práce anebo služby povinně pojištěné a to za 7 dní za jedno týdenní pracovní období. Z tohoto ustanovení, jakož i z dalšího ustanovení téhož §u bod 2 lit. b) plyne zásada, že pojistné má se platiti pouze za dny skutečné práce. Jestliže totiž § 160 2. odst. lit. b) cit. zák. ustanovuje, že pojistné jest platiti za dobu, ve které pojištěnec nevykonával prací, ale měl nárok na mzdu, plyne z toho a contrario, že když nemá zaměstnanec nároku na mzdu, tedy pojistné za dobu nevykonávání prací nemá se platiti. Ze zásady, že pojistné má se platiti pouze za dny práce, řečený § stanoví výjimku, že na jedno týdenní pracovní období jest platiti za 7 dní. Při tom zákon blíže pojem »týdenní pracovní období« nevyložil, ale jak ze slov těchto plyne (pracovní týdenní), a jak se v obyčejné mluvě pojmu tohoto užívá, jest tím míněna doba 6 dnů v týdnu od pondělí do soboty včetně, ježto pro neděli předepsán jest klid. Pojem »týdenní pracovní období« možno vyčisti také z ustanovení § 12 bodu 3 nemoc. zák. Pakli § tento stanoví, že nepracuje-li se po celé »týdenní pracovní období«, považuje se za denní mzdu šestý díl mzdy docílené za týden, pak jistě pokládal za to, že pracovní týdenní období trvá šest dní. Jelikož firma podle § 19 nemoc. zák. oznámila, že nebude dělnictvo dne 1. dubna, 25. a 26. prosince 1929 a dne 1. ledna 1930 pracovati, neměla pojišťovna užiti výjimečného ustanovení § 160 nem. zák. a vyměřovati pojistné za 7 dní, ježto tu nebylo týdenní pracovní období, totiž období šesti dnů práce, nýbrž měla vyměřiti pojistné nemocenské za dny skutečné práce, a neměla za označené dny nemocenské pojistné vyměřiti tím spíše, že za tyto dny mzda nebyla dělnictvu vyplacena a tudíž použití další výjimky § 160 bodu 2 lit. b) bylo vyloučeno.
O stížnostech podaných do těchto rozhodnutí uvážil nss toto: Na sporu jest otázka, zda st-lka právem předepsala zúčastněné straně firmě C. nemocenské pojistné za dny 1. dubna, 25. a 26. prosince 1929 a 1. ledna 1930, kdy — jak st-lku předem upozornila — se u firmy nepracovalo a dělnictvo nemělo nároku na mzdu. Zástupce zúčastněné strany dovolal se při veřejném ústním líčení nál. Boh. A 6480/27 uváděje, že nálezem tímto vysloven byl názor, že za trvání pojistného poměru neplatí se nemocenské pojistné za dny, kdy pojištěnec nepracuje a nemá nároku na mzdu. Uvedl, že nař. rozhodnutí jsou ve shodě s tímto názorem.
Ale názor tento vyslovil nss vykládaje ustanovení § 160 odst. 1 lit. a) a c) zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb. — Zákon citovaný byl však novelisován zák. z 8. listopadu 1928 č. 184 Sb. a při této novelisaci dostalo se i § 160 nového znění. V době, o kterou jde, platil již zákon o sociálním pojištění ve znění novelisovaném a jest proto spornou otázku posouditi dle tohoto znění. Proto jest zkoumati, zda i z novelisovaného znění lze vyvoditi, že nemocenské pojistné se neplatí za trvání pojistného poměru za dny, kdy pojištěnec nepracuje a nemá nároku na mzdu. Jak z důvodů nař. rozhodnutí jde, nestojí ani žal. úřad na stanovisku, že by podle novelisovaného znění zák. platilo se pojistné jen za dobu, kdy pojištěnec pracuje a má nárok na mzdu. Žal. úřad usuzuje, že ze zásady vyslovené prý úvodem v 1. odst. § 160, že se pojistné nemocenské platí jen za dobu, po kterou pojištěnec vykonává práce povinně pojištěné, stanovena byla výjimka, že totiž za týdenní pracovní období jest platiti za sedm dní, při čemž žal. úřad vychází z názoru, že týdenním pracovním obdobím jest jen šest dnů, v nichž bylo pracováno, a neděle jako den klidu. Nař. rozhodnutí argumentují pak, že v daných případech, kde zaměstnanci nepracovali po plných šesti dnech, ono výjimečné ustanovení neplatí a že proto za ony dny, kdy nebylo pracováno a dělníci nedostali mzdy, příspěvky byly předepsány neprávem.
Stížnosti potírají názor žal. úřadu, namítajíce, že novelisované znění § 160 přikazuje placení nemocenského pojištění po dobu trvání pracovního poměru bez ohledu na kratší neb delší pracovní přestávky. Nss zabýval se především otázkou, zda úvahy, jež vedly ho k výkladu § 160 zák. č. 221/24 Sb. v cit. nál. Boh. A 6480/27 mohou obstáti i při novém znění, jehož se paragrafu tomu dostalo novelou č. 184/28 Sb. Shledal, že nikoliv. Neboť dovětek a to »za sedm dní za jedno týdenní pracovní období«, jenž vřaděn byl za větu: »Pojistné jest platiti za dobu, po kterou pojištěnec vykonává práce neb služby povinně pojištěné«, nedovoluje více premisu, ze které se při nál. Boh. A 6480/27 vycházelo, že zákonodárce má na mysli jen fakticky vykonávané práce neb služby, a celkové uspořádání tohoto paragrafu nedovoluje ani onen úsudek a contrario, o němž v cit. nál. je řeč, a nepřipouští ani výklad, že by část ustanovení 2. odst. lit. b) (dříve 1. odst. lit. c)) neměla smysl, kdyby se pojistné nemocenské mělo platiti i za dny, kdy se nepracuje a dělník nemá mzdy. Je otázka, možno-li ze znění, jakého se § 160 dostalo novelisací, usuzovati, že zákon i tu setrval na zásadě, že pojistné nemocenské neplatí se za dny, kdy pojištěnec nepracuje a nemá nároku na mzdu, a zda ze zásady té cit. dovětkem stanovil jen výjimku, o níž mluví nař. rozhodnutí, či nechtěl-li vysloviti a nevyslovil-li něco zcela jiného.
Jest připustiti, že znění 1. odst. zavdává podnět k různým výkladům. I do nového znění byla pojata věta: »Pojistné jest platiti za dobu, po kterou pojištěnec vykonává práce nebo služby povinně pojištěné«, a zdálo by se tedy, že zákonodárce setrval na zásadě vyslovené podle výkladu nss-u v nál. Boh. A 6480/27 obsaženého již v zák. č. 221/24 Sb., totiž na zásadě, že za dny, kdy se nepracuje a není nároku na mzdu, se nemocenské pojistné neplatí. Ale k větě té jest přidán zmíněný dovětek, který vylučuje domněnku, že zákonodárce ve větě jemu předcházející měl na mysli jen faktické vykonávání prací neb služeb a vylučuje tedy již dovětek ten výklad, že vždy je platiti jen za dny, kdy se pracuje, nebo dělník má nárok na mzdu. Úřad má za to, že zásada ona i v nově upraveném znění § 160 byla zachována a že stanovena z ní jen výjimka platná jedině »pro týdenní pracovní období«. Názor ten však nss nesdílí.
Již slůvka »a to«, jimiž se dovětek ten uvádí, mluví proti tomu, že jím měla býti a byla stanovena jen výjimka z určité zásady před tím vyslovené. Neboť slůvky »a to« neuvádí se nikdy nějaké výjimečné ustanovení. Slůvka ta svědčí naopak tomu, že dovětkem tím mělo se dostati a dostalo se větě předcházející jiného smyslu, než který měla podle výkladu obsaženého v nál. Boh. A 6480/27 a v zák. č. 221/24 Sb. Tedy nikoli výjimka z nějaké před dovětkem tím vyslovené zásady, nýbrž vysvětlení, bližší rozvedení toho, co před dovětkem předchází. O zásadě, že platí se pojistné jen za dny, kdy se pracuje, či negativně, že neplatí se za dny, kdy se nepracuje, nelze po názoru nss-u při znění, jakého se dostalo § 160 novelou č. 184/28 Sb., více mluviti.
Že zákonodárce nezachoval i v novelisovaném znění zásadu tu, vyplývá i z toho, jak změněna byla textace § 12. Původní § 12 stanovil v odst. 2: »Nebyl-li zaměstnanec po celé takové období (týden, měsíc) plně zaměstnán, jest denní mzdou podíl mezi vydělanou mzdou a počtem jeho pracovních dní.« § 12 odst. 3 novely změnil pak toto ustanovení potud, že v případech tam uvedených dělí se mzda za týden docílená nikoli podle počtu pracovních dní, nýbrž šesti, čímž byla vyjádřena fikce, že se mzda pobírá za veškerých šest dní, které se tím kvalifikují na pracovní dny, ač v nich ve všech fakticky pracováno nebylo. Za tyto třeba jen fiktivní a nikoli skutečné pracovní dny jest ovšem platiti pojistné. Kdyby zákonodárce v novelisovaném znění byl skutečně setrval na zásadě, že se neplatí pojistné za dny, kdy se nepracuje a nároku na mzdu není, pak by nedalo se vysvětliti, proč v právě uvedeném případě za dny, kdy se skutečně nepracuje, platiti se má.
Vyřešení sporné otázky závisí pak na výkladu, co zákonodárce nově upraveným zněním § 160 positivně stanovil. Podle názoru žal. úřadu bylo ustanovením tím určeno, že za dny, ve kterých pojištěnec nepracuje a nemá nároku na mzdu, platí se jen tehdy, jestli pojištěnec pracoval po šest dnů v týdnu. Nepracoval-li pojištěnec po šest dnů v týdnu, t. j. od pondělka do soboty a neměl-li nároku na mzdu za plných šest dnů, poněvadž v některém z těchto dnů nepracoval, jest pojistné zaplatiti jen za ony dny, kdy bylo pracováno. V takových případech neplatí se pak pojistné ani za neděle. K výkladu tomu dospívá úřad úvahou, že dovětek onen jest pouhou výjimkou ze zásady před ním vyslovené a že týdenním pracovním obdobím rozumí zákonodárce zde stejně jako v § 12 odst. 3 šest dnů všedních a neděli, t. j. to, co v obyčejné mluvě pracovním týdnem či týdenním pracovním obdobím se rozumí. Že v dovětku onom nejde o pouhou výjimku z určité zásady, bylo již svrchu uvedeno. Pokud jde o výklad slov týdenní pracovní období, má i nss za to, že zákonodárce rozuměl tím šest všedních dnů a neděli, tedy týden v obvyklém slova smyslu. Z toho však ještě nic neplyne pro závěr, že by se za den, ve kterém se i kromě neděle v týdnu nepracovalo a nepobírala mzda, a za neděli po takovém týdnu následující pojistné platiti nemělo. Tak bylo by usuzovati jen tehdy, kdyby podle obvyklého smyslu slov toto sedmidenní období nebylo již týdenním pracovním obdobím, jakmile by se i v některém jiném než nedělním dnu nepracovalo, nebo kdyby ze zákona byl zjevný úmysl použiti slov týdenní pracovní období ve smyslu jiném než obecném. Ani jedno, ani druhé však dáno není. Podle obecného významu slov »týdenní pracovní obdobk nepřestává úsek od pondělka do neděle býti týdenním pracovním obdobím proto, že se v něm nepracovalo plných šest dní, ale ovšem není již týdenního pracovního období tam, kde vzhledem na počet pracovních dnů bylo by protimyslitelným ještě o týdenním pracovním období mluviti, tedy pracovalo-li by se jen po menší část tohoto období, t. j. nejvýše tři dny. V takovém případě ani obecně neužívá se již slov týdenní pracovní období, nýbrž mluví se o práci trvající dva, po případě tři dny. V takovém smyslu vyznívá také vl. nař. č. 27/30, které ovšem netýká se otázky placení pojistného nemocenského, nýbrž stanoví podrobnosti k provedení zásady nedělitelnosti týdenního pojistného pro pojištění invalidní a starobní a nutné výjimky z této zásady, takže výklad svrchu uvedený není ani platnému právnímu řádu cizí.
Že by zákon slov týdenní pracovní období byl v § 160 použil v nějakém zvláštním smyslu, odchylném od smyslu obecného, pro to není v zákoně zejména v §§ 160 a 12 žádného podkladu. Z § 12 odst. 3 naopak plyne, že zákon použil výrazu týdenní pracovní období k označení úseku od pondělka do neděle zcela všeobecně a neměl na mysli, že týdenní pracovní období je dáno jen tehdy, když zaměstnanec po všechny všední dny pracuje, poněvadž právě v odstavci tom se stanoví, co je považovati za denní mzdu zaměstnance, který nekonal práce po celé týdenní pracovní období, čímž zákonodárce uznal, že týdenní pracovní období jest tu i tehdy, když se po všech šest dnů nepracuje; v takovém případě nebude tu ovšem celé týdenní pracovní období. Z důvodů těch nesdílí nss výklad, který dává § 160 odst. 1 žal. úřad v nař. rozhodnutích.
Podle názoru nss-u jest nemocenské pojistné za účinnosti zák. č. 184/28 Sb. platiti i za ony dnes sporné dny, t. j. za dny, kdy se v závodě stěžující si firmy v různých týdenních pracovních obdobích nepracovalo a zaměstnanci neměli nároku na mzdu. Stanovit’ § 160 odst. 1 zcela striktně, že za jedno týdenní pracovní období jest platiti pojistné za sedm dní a rozumí týdenním pracovním obdobím, jak výše již uvedeno, období od pondělka do neděle včetně. Tímto ustanovením nabyla počáteční slova tohoto paragrafu zcela jiného smyslu než měla v původním znění zák. č. 221/24 Sb. Nelze jim přikládati smysl tak široký, že zásadně jest nemocenské pojistné platiti jen za dny, kdy se pracuje a je nárok na mzdu, nýbrž smysl jejich ve spojení s dovětkem jest ten, že vykonává-li pojištěnec za trvání pracovního poměru práce neb služby povinně pojištěné aspoň po jedno týdenní pracovní období, t. j. jak svrchu vyloženo nejméně po 4 dny v týdnu, jest nutno platiti nemocenské pojistné za sedm dnů. Výklad tento podává se již ze smyslu slov v § 160 odst. 1 užitých v jich spojitosti. Slovy těmi vyjádřen byl také zřejmý úmysl zákonodárcův změniti smysl ustanovení § 160, jaký byl podle výkladu obsaženého v opětně cit. nálezu před novelisací. Důvodem novelisace bylo, aby nemocenské pojistné platilo se i za neděle a to zákonodárce opětně cit. dovětkem ustanovil a vyslovil. Výklad, že dovětek ten jest jen výjimkou z nějaké před ním vyslovené zásady, jenž vedl by k tomu, že neplatilo by se za neděli, následující po týdnu, v němž nebylo pracováno plných šest dnů, byl by v rozporu s tím, co zákonodárce zcela zřejmě chtěl a co také vyslovil, stanoviv, že za jednotýdenní období pracovní platiti jest pojistné za sedm dnů.
Šlo by konečně ještě o to, zda z dalších ustanovení § 160 zák. č. 184/28 Sb. neplyne nic, co by výkladu, který dává nss 1. odst. odporovalo. Po názoru nss-u však tomu tak není. 2. odst. rozšiřuje platební povinnost nemocenského pojistného (argument slůvko také) a to na případy: a) kde pojištěnec nebyl odhlášen, ačkoli byl přerušen poměr zakládající pojistnou povinnost, b) pojištěnec má nárok na mzdu, i když nevykonává prací nebo služeb povinně pojištěných, neb ze zaměstnání vystoupil.
Případy lit. a), dále vystoupení ze zaměstnání uvedené v lit. b) jsou případy zcela zvláštní, z nichž nelze ničeho vytěžiti ani pro ani proti názoru nss-u. Z ustanovení lit. b), podle něhož jest pojistné platiti, má-li zaměstnanec nárok na mzdu, i když nevykonává prací neb služeb povinně pojištěných, snad chtěl by odpůrce názoru vysloveného nss-em vyvoditi argumentem a contrario, že se pojistné nemocenské platiti ne- musí, nevykonává-li pojištěnec prací a nemá-li nároku na mzdu. Ale argumentace taková není možná, poněvadž již podle odst. 1 jest zajisté platiti i za dny, kdy se nepracuje a nároku na mzdu není. Zbytečným ustanovení lit. b) není také, poněvadž má-li pojištěnec nárok na mzdu. třeba pojistné platiti i v případech, kde nešlo a nejde vůbec o týdenní pracovní období ve smyslu svrchu vyloženém.
Možno konečně poukázati i na důvodovou zprávu výboru sociálně- politického č. tisku 1777 k vl. návrhu zák. novelisujícího zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb., kde na str. 57. výslovně se uvádí, že podle nového znění § 160 platí se pojistné v nemocenském pojištění za každý kalendářní den, což potvrzuje správnost výkladu svrchu uvedeného.
Ze všech uvedených důvodů dospěl nss k závěru, že nař. rozhodnutí nesprávně vyložila si zákon, když vyslovila, že za ony sporné dny nemocenské pojistné nemá býti placeno a zrušil proto nař. rozhodnutí pro nezákonnost.

Citace:

č. 11381. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 85-90.