Č. 11592.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: 1. I podle mor. dávk. řádu č. 18/1915 z. z. počíná promlčení práva vyměřiti dávku nabyvateli uplynutím správního roku, v němž zjištěna byla nedobytnost dávky na zciziteli. — 2. Okolnost, zda zcizitel vyhověl své ohlašovací povinnosti, je pro otázku promlčení práva vyměřiti dávku z důvodu ručení nabyvateli bezvýznamna. — 3. Má-li úřad pochybnosti o hodnotě zcizovací, není povinen, aby z moci úřední zkoumal, zda i nabývací cena odpovídá skutečné hodnotě.
(Nález ze dne 12. prosince 1934 č. 20635.)
Prejudikatura: ad 1. srov. Boh. A 9274/34 (Čechy).
Věc: Otakar D. a Marie D. v P. (adv. Dr. Viktor Arent z Prahy) proti zemskému úřadu v Brně o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Záručním platebním rozkazem mor. zem. výběrčího úřadu z 21. února 1929 byla st-lům jako ručícím nabyvatelům předepsána dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí z převodu nemovitostí nastalého v důsledku trhové smlouvy z 24. srpna 1920.
Odvolání žal. úřad v pořadí instančním nevyhověl.
O stížnosti uvážil nss:
Stížnost uplatňuje především, že mělo býti přihlíženo k tomu, že proti st-lům jako nabyvatelům již uplynula lhůta podle § 1 zák. č. 31/1878 ř. z. a že tedy nastalo promlčení. Při tom vychází z právního názoru, že řečená lhůta počíná běžeti rokem, kdy nastala dávková povinnost u zcizitele. Neprávem. Nss již v nálezu Boh. A 9274/31 vyslovil a podrobně odůvodnil právní názor, že promlčení práva vyměřiti dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí nabyvateli počíná po rozumu § 26 čes. dávk. ř. z r. 1915 a § 1 zák. č. 31/1878 ř. z. uplynutím správního roku, v němž zjištěna byla nedobytnost dávky na zciziteli. Na tomto právním názoru trvá soud i v tomto případě a odkazuje podle § 44 jedn. ř. k bližším důvodům cit. nálezu, ježto dávkový řád mor. z 24. prosince 1914 č. 18 z. z. z r. 1915 neliší se v ustanoveních zde přicházejících v úvahu nikterak od dávk. řádu českého.
Pokud st-lé poukazují k tomu, že lhůta promlčecí počala vůči nim běžeti dnem, kdy vyměřovacímu úřadu byl převod oznámen, t. j. koncem roku 1920, ježto st-lé jako nabyvatelé neměli povinnosti, aby převod úřadu oznámili, jest stížnost rovněž bezdůvodná, neboť okolnost, zda zcizitelé vyhověli své ohlašovací povinnosti, jest podle právního názoru shora uvedeného pro otázku promlčení práva vyměřiti dávku z důvodu ručení nabyvatelům bezvýznamna a o otázku promlčení dávkové povinnosti zcizitele v daném případě vůbec nešlo. — — — —
Stížnost má pak za to, že žal. úřad, dal-li zjistiti hodnotu zcizovací soudním odhadem, měl tak učiniti i pro hodnotu nabývací. Než podle dávkových pravidel zjišťuje se hodnota nabývací a hodnota zcizovací úplně samostatně a není proto úřad, když má pochybnosti o hodnotě zcizovací, zavázán, aby z moci úřední zkoumal, zda i nabývací cena odpovídá skutečné hodnotě. Je tedy právní názor stížnosti v tomto směru uplatněný mylný a námitka na něm vybudovaná bezdůvodna.
Namítá-li pak stížnost, že usnesení okr. soudu o útratách odhadu soudního je nezákonné, jest tuto námitku označiti za nepřípustnou podle § 3 lit. a) zák. o ss, ježto o této otázce mohou rozhodovati jen řádné soudy.
Stížnost spatřuje neúplnost a vadnost řízení také v tom, že úřad neupozornil výslovně patřičným způsobem st-le na nastalou záruční povinnost a že v tom směru nestačilo pouze zaslati nabyvatelům formuláře pro přiznání k dávce. Tato námitka neobstojí. Nehledě k tomu, že není normy, která by úřadu ukládala povinnost, jak ji uvádí stížnost, vyměřující úřad v daném případě podle obsahu spisů opětovně a posléze dne 15. listopadu 1928 výměrem adresovaným oběma st-lům sdělil na jejich odpověď, že jako kupitelé usedlosti ručí za dávku v případě nedobytnosti na prodavateli, tento že jest nemajetný a vymáhání dávky na něm exekučně že bylo bezvýsledné, proto tiskopis k přiznání vrací se k vyplnění do 14 dnů, nestane-li se tak, že vyměřena bude dávka z moci úřední. Podle spisů přiznání nepodáno. Na to teprve byl vydán záruční platební rozkaz z 21. února 1929 st-lům jako nabyvatelům.
Jako další vadu řízení stížnost vytýká, že vyzvání k podání přiznání, jakož i záruční platební rozkaz pro oba nabyvatele, kteří jsou spoluvlastníky zcizené nemovitosti, byly vydány jen jednou a že tedy nebyly st-lům vůbec platně doručeny. Tato námitka, pokud jde o záruční platební rozkaz, je bezdůvodna již proto, že oba st-lé proti tomuto platebnímu rozkazu odvolání včas podali, a pokud jde o účinnost vyzvání k podání přiznání, je vyvrácena tím, že podle § 16 odst. 4 dávk. prav. u spoluvlastníků nemovitosti, kteří neoznámili společného zmocněnce, úřad jest oprávněn pokládati kteréhokoli spoluvlastníka za zmocněnce ostatních. Jest tedy dotčené vyzvání i jen vůči jednomu spoluvlastníku učiněné právně účinným i proti druhému nabyvateli.

Citace:

Č. 11592.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 651-653.