Čís. 2710.

Ukládal-li kdo proti zákazu nájemní smlouvy v najatém skladišti hořlaviny, jest práv z požární škody nejen pronajímateli, nýbrž i osobám třetím.
Pokud může škůdce poškozenému namítati, že škoda je kryta pojištěním.
(Rozh. ze dne 12. června 1923, Rv I 1255/22.)
Žalovaný najal od státní dráhy skladiště a uložil v něm, ač bylo to nájemní smlouvou zakázáno, hořlaviny. Ve skladišti, jím najatém, vypukl oheň, jenž, živen jsa hořlavinami, rozšířil se tak, že zachvátil i sousední skladiště žalobcovo. Žaloba o náhradu škody byla procesním soudem prvé stolice zamítnuta. Důvody: Žalující strana tvrdí, že žalované družstvo nesmělo dle nájemní smlouvy se železničním erárem ukládati ve svém skladišti nic jiného, než obilí, že však tam ukládalo také nerostné oleje, karbid, slámu, nehašené vápno, dřevěnou vlnu a podobné hořlaviny, v nichž oheň nalezl vydatnou potravu a nabyl proto obrovských rozměrů. Soudu nevidělo se potřebným, tyto okolnosti zjisťovati, neboť ani obsah nájemní smlouvy mezi žalovaným družstvem a železničním erárem, ani to, co žalované družstvo ve skladišti ukládalo a co v něm v době vzniku ohně uloženo bylo, nejsou pro posouzení tohoto sporného případu rozhodný. I kdyby tvrzení žalující strany v obou směrech bylo správné a pravdivé, nebyl by tím přece její nárok na náhradu škody odůvodněn, poněvadž nebyla sama ve smluvním poměru k žalovanému družstvu a nemůže tudíž z toho, že skladiště bylo snad užíváno družstvem způsobem, smlouvě nájemní se příčícím, odvozovati pro sebe právo a nároky, to mohl by učiniti pouze železniční erár jako smluvní strana, kdyby požárem byl býval poškozen, a ukládání předmětů, žalující stranou uvedených, ve skladišti není jednáním o sobě objektivně nedovoleným, příčícím se nějakému všeobecně závaznému předpisu v ohledu tom vydanému a platnému. Není tu tedy předpokladů §u 1295 obč. zák. pro nárok na náhradu škody, totiž porušení smluvní povinnosti nebo jednání nedovoleného, takže dlužno za to míti, že škoda vzešla žalobci náhodou, k níž žalované družstvo svou vinou podnětu nedalo. Příčina vzniku ohně ve skladišti žalovaného družstva nedá se vůbec zjistiti a žalobce sám ani netvrdí, že nerostné hořlaviny, ve skladišti tom udánlivě uložené, byly přímou příčinou vzniku ohně, nýbrž poukazuje toliko k tomu, že oheň nalezl v nich vydatnou potravu a že se rychle rozšířil na celé skladiště, vysílaje daleko zkázonosné a vše ničící plameny, jimž padlo za oběť také jeho sousedící skladiště. Má-li však žalované družstvo vinu na vzniku ohně, nelze je činiti zodpovědným za jeho následky vůbec, ježto zjištění, zda bylo by skladiště žalobcovo bývalo ohněm zachváceno, kdyby skladiště žalovaného družstva bylo prázdné, aneb kdyby v něm bylo uloženo toliko obilí, či zda bylo by v tom případě zůstalo ušetřeno, vymyká se možnosti. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní znovu jednal a ji rozhodl.
Důvody:
Žalobce tvrdil, že žalovanému družstvu bylo již nájemní smlouvou uloženo, že nesmí ve svém skladišti ukládati nic jiného než obilí, že však tam ukládalo snadno zápalné hořlaviny jako oleje, benzin, karbid, slámu, nehašené vápno, dřevěnou vlnu a pod., následkem toho že vypuknuvší tam oheň nalezl v těchto hořlavinách vydatné stravy a nabyl velikých rozměru, takže zkázonosnost jeho působila na daleko. Arci neudal žalobce, kterak oheň vznikl, a není tedy zřejmo, že by byl nevznikl, i kdyby žalované družstvo ony hořlavé a snadno zápalné látky tam nebylo ukládalo, a zda tu tedy v tomto zřeteli je příčinná souvislost mezi škodou a tvrzeným zaviněním žalovaného družstva, avšak žalobce, jak z uvedeného jeho přednesu plyne, opírá se o to, že, kdyby ve skladišti bylo se nalézalo jen obilí a nikoli tyto zápalné látky, nebezpečí z vypuknuvšího ohně nebylo by bývalo tak dalekosáhlé a účinek požáru tak zhoubný. I dá se skutečně dobře myslit, že by třeba oheň byl ani celé skladiště družstva samého neztrávil, neb aspoň se na skladiště žalovaného nerozšířil, anebo konečně, i kdyby i toto byl zasáhl, nebyl by tak velikou škodu způsobil, jakou za následek měl při rozsahu a prudkosti, kterých nabyl maje potravou hořlaviny, jak žalobce tvrdí. Posouditi to, bude po případě věcí znalců. Tak nemožné, jak nižší stolice za to mají, to není. Nelze tedy s otázkou se vypořádati, dokud nebudou provedeny důkazy, jež žalobce o svých tvrzeních nabídl, což ovšem bude míti za následek, aby provedeny byly i důkazy o odporujících tomu tvrzeních družstva. Nelze souhlasiti s nižšími stolicemi, mají-li za to, že, bylo-li smlouvou nájemní družstvu dovoleno ukládati ve skladišti jen obilí a ono tento zákaz přestoupilo, že by z toho bylo právo jen dráze jako svému smluvníku. Neboť najisto zákaz takový, pokud jde o hořlaviny, má účel bezpečnostní a jest tedy rázu právně policejního, dráha chce jím chrániti nejen sebe, nýbrž i své zákazníky, jichž zboží buďsi při nakládání a skládání, nebo při ukládání v sousedních skladištích nebo konečne při dopravě v blízkosti skladiště se ocitá. Zákaz působí tedy ve prospěch všech zájemníků. A kdo ho přestoupí, jest práv ze škody tím způsobené. Ostatně přehlížejí nižší stolice předpisy §§ 446, 447, 459 tr. zák., takže, pokud by žalované družstvo tyto bylo přestoupilo, nemůže je ani žádná smlouva, tomu odporující, obhájiti, ježto jde o předpisy absolutní a povahy nutící. V protokolu jednacím nalézá se poznámka, že zástupce žaloby odepřel podpis protokolu, protože jeho návrhy důkazní nebyly protokolovány, ale protokol neudává, které návrhy to byly. To jest pochybení proti předpisům §§ 209, 212 c. ř. s. a protokol netvoří, ježto odepření podpisu z udaného důvodu pokládati jest za odpor proti správnosti (úplnosti) protokolu, důkaz o průběhu jednání (§ 215 c. ř. s.). Ovšem měl se zástupce žalobce vůči předsedovi, jemuž odmítnuti přičítá, dovolávati rozhodnutí senátu (§ 214, odstavec druhý c. ř. s.), ale i když se to nestalo, netřeba zkoumati následky tohoto opomenutí, neboť když rozsudky nižších stolic zrušeny pro neúplnost již proto, že důkazy o žalobním ději nabídnuté nebyly připuštěny, lze v doplňovacím řízení uvésti vše to, co s touto otázkou, která dřív pominuta byla a nyní provésti se má, souvisí, ať už to hned při původním jednání uváděno bylo nebo nebylo. Mínění městské rady ve výměru žalovanému družstvu ze dne 5. srpna 1915, že žalobce provádí stavbu skladiště svého na své risiko, nemůže ovšem zbaviti žalobce práv, která mu z tvrzeného zavinění žalovaného družstva dle zákona vyplývají, důkaz zavinění toho ovšem předpokládaje. Poměr žalobce k pojišťovací společnosti je pro tento spor nerozhodný. Dá se jednak vždy mysliti, že žalobce neobdržel plné náhrady své škody na př., že nebyl v plné hodnotě předmětu pojištěn, a jednak ten, kdo svým zaviněním škodu způsobil a tedy z ní práv jest, není zbaven povinnosti své k náhradě tím, že poškozený byl pojištěn a pojišťovatelem odškodněn; pokud se tak stalo, nastupuje v práva poškozeného pojišťovatel, jenž ho vyplatil (§ 1058 obč. zák.), a pokud by poškozený sám na poškoditeli vymáhal náhradu takto již krytou, mohl by poškoditel namítati mu leda nedostatek aktivní legitimace, o což však se zde nejedná, ježto taková námitka činěna nebyla.

Citace:

Rozhodnutí č. 2710. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 1030-1032.