Čís. 2360.

Osobou, jíž kdo použil k obstarání svých záležitostí (§ 1315 obč. žák.) může býti i najatý samostatný živnostník. Pojem zdatnosti.
(Rozh. ze dne 6. března 1923, Rv II 476/22.)
Žalovaná důlní společnost poddolovala dům Aloisa В-a a byla proto nucena dum opraviti a zříditi nové dřevěné schody. Schody však byly zřízeny tak ledabyle, že se pod žalobkyní sřítily, při čemž utrpěla úraz. Žalobě o náhradu škody procesní soud prvé stolice původně vyhověl, odvolací soud jí zamítl a Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl z důvodů, uvedených pod čís. 1238 této sbírky. Procesní soud prvé stolice po té žalobu zamítl. Důvody: Průvodním řízením bylo zjištěno, že z dělníků, při zřízení schodů zaměstnaných, pouze Z. byl ve službách žalované a stavbyvedoucí M., kdežto M. a D. byli zřízenci nikoliv žalované, nýbrž stavitele K-a, jak zjištěno výpovědí těchto svědků, z nichž svědek D. předložil výplatní knížku, vydanou stavitelem K-em. Žalovaná namítala, že práce opravné na domech Aloisa В-a a zřízení schodů neprovedla sama, nýbrž že práce tyto svěřila staviteli K-ovi a je správnost tohoto tvrzení potvrzena svědeckou výpovědí Františka K-a, jenž potvrdil, že mu žalovaná provedení prací opravných jako samostatnému staviteli přenechala. Že svědek Κ., ač je zároveň ve službách žalované jako vedoucí úředník jejího stavebního oddělení, zároveň provozuje samostatnou živnost stavitelskou, plyne také z výpovědi svědka Gustava H-a a z výpovědi shora uvedených svědků M-а a D-a a je nerozhodné, že dělníci tito dostávají mzdu vyplacenu na závodech žalované a že schody byly zhotoveny v tesárně žalované a že při postavení jich pomáhal zřízenec žalované Z., neboť podle výpovědi svědka K-a byl on v tomto případě samostatným podnikatelem, kterému žalovaná provedení prací ve smyslu zákona ze dne 26. prosince 1893, čís. 193 ř.zák. přenechala a následkem toho za její provedení zodpověděn, takže schází žalované pasivní legitimace ke sporu. Odvolací soud žalobě vyhověl. Důvody: Názor žalobkyně, že František Κ., zřizuje schody, nebyl samostatným podnikatelem, protože stavěli schody lidé, z nichž někteří (Karel M., Vojtěch Z.) byli zřízenci žalované, ostatní (Pavel M. a Josef D.) byli od žalované placeni a protože materiál na schody dodala žalovaná, není správným. Oprávněný stavitel nepřestává býti samostatným podnikatelem stavby tím, že podniká stavbu pomocí cizích lidí a používá cizího materiálu, a zejména nelze říci, že provádí stavbu ten, kdo staviteli lidi platí nebo mu dodal materiál. V zákoně ze dne 26. prosince 1893, čís. 193 ř. zák., nemá opačný názor žalobkyně opory. První soud pochybil, uznav, že žalovaná je prosta ručení za nehodu žalobkyně, protože pověřila stavbou schodů zkoušeného, oprávněného stavitele, jako samostatného podnikatele. Dle §u 1315 obč. zák. ručí každý, kdo použije k obstarávání své záležitosti někoho jiného, za škodu, kterou tento jiný svou nezdatností při obstarávání záležitosti způsobí osobě třetí. Zákon nerozeznává, zdali ten, koho k obstarání záležitosti bylo použito, jest zřízencem toho, o jehož záležitost jde, či zda je samostatným podnikatelem. Proto není žalovaná prosta ručení za škodu proto, že pověřila zřízením schodů stavitele K-a. V důsledku toho bylo zjistiti, zdali František K. ukázal se při stavbě schodů osobou zdatnou. V rozhodnutí nejvyššího soudu z 12. prosince 1921 (čís. sb. 1238) v této věci vydaném, je vyloženo, co jest rozuměti zdatností a vyloženo tam, že člověk způsobilý nemusí býti také zdatným. Není zdatným, kdo při svěřeném mu díle je nedbalý nebo není dosti svědomitý. Stavitel František K., slyšen byv jako svědek, doznal, že mu není nic známo, jak byly schody zřízeny. Alois M. udal, že při stavbě schodů stavitele K-a vůbec neviděl. Přidělený dle svědectví Františka K-a k dozoru při opravách v domě B-ově stavbyvedoucí Karel M. udal, že viděl, že schody jsou vadné, opravy však že nezařídil. Na základě těchto výpovědí nutno míti za zjištěno, že stavitel František K. na stavbu schodů nedohlédl a se o ni nestaral. V důsledku toho nelze o Františku K-ovi říci, že, stavě schody, byl osobou zdatnou. Proto postihuje žalovanou po rozumu §u 1315 obč. zák. ručení za škodu, kterou utrpěla žalobkyně tím, že schody byly vadny, že pod ní ujely, že ona spadla, utrpěla úraz a byla se značnými bolestmi po delší dobu nemocna. Je tudíž žalovaná povinna nahraditi žalobkyni utrpěnou škodu, a ježto přiměřenost požadovaně náhrady je prokázána, je žalovaná povinna zaplatiti žalobkyni to, oč bylo žalováno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde o to, kdo se má rozumět pod výrazem §u 1315 obč. zák. n. zn. »osoba, jíž kdo k obstarání svých záležitostí použil«, zda se tu míní, jak dovolání dovozuje, pouze zřízenec pána záležitosti, a zda zejména vyloučen je z pojmu toho samostatný živnostník, takže ručení pána záležitosti nenastává, když k jejímu obstarávání použil právě takového samostatného živnostníka na př. podnikatele staveb. Zákon nijak nerozeznává a proto pod pojem ten spadá vůbec každá osoba, na kterou se výraz podle smyslu svého hodí, tedy každý, koho pán záležitosti k obstarání jejímu užil, ať jest jeho zřízencem nebo není, a v tomto případě ať jest oprávněným samostatným živnostníkem nebo není. Netřeba ovšem přísahati na známé pořekadlo, »kde zákon nerozeznává, ani výklad rozeznávati nesmí«, avšak má-li výklad rozeznávati, musí tu pro to býti důvody, o nichž lze za to míti, že by byly i zákonodárce pohnuly, aby rozeznával, kdyby si jich byl povšiml. Takových důvodů však v otázce, o niž tu jde, vůbec není, a také dovolání se ani nepokusilo si je uvědomiti. Ono jen ulpívá na výrazu »zřízenec«, jehož Krainz a pak některá rozhodnutí při výkladu §u 1315 obč. zák. užívají, ale přehlíží, že tam otázka není předmětem jejich úvah a že se tedy z užití toho výrazu ničeho vyvozovati nesmí, nýbrž nejvýše lze říci, že ho užívají v nevlastním smyslu, což se může velmi dobře, neboť proč by o tom, koho jsme »zřídili« třeba jen k obstarání jisté jediné záležitosti, nemohlo býti řečeno, že je náš »zřízenec«, když to význam slova sám podává? Zřejmo, že dovolatelka pod »zřízencem« rozumí to, co vystiženo jest plně teprv pojmem trvalého zřízence (zaměstnance). Ale trvalosti poměru zákon nijak nevyhledává, můžeť to býti také, jak nejvyšší soud už ve svém zrušovacím rozhodnutí vytkl, zřízení jen pro ten případ, Tak také motivy i nauka. Materialie k III. novele poznačují na str. 46 k §u 1315 obč. zák. osobu k obstarání záležitosti zřízenou jako »prostředníka« (Mittelsperson) a na str. 390 n. n. nazývají ji pomocníkem (pomocnou osobou) v témž smyslu jako při výkladu k §u 1313 a), kde je takový prostředník poznačen jako »osoba, jíž kdo použil«, zde ovšem к splnění nějaké povinnosti. Ani stopy po myšlence, že by muselo jíti o trvalý poměr pomocnický, jde pořád jen o obstarání té které jednotlivé záležitosti a myslí se jen na svěření této. Podobně nauka; tak praví Randa Schadenersatzpflicht 1908 — tedy ještě к starému znění §u 1315, jež užívalo výrazu »zříditi« (bestellen), oproti nynějšímu »použiti« (sich bedienen) — na str. 97, že lhostejno je, zda se jedná o trvalé či přechodné použití osoby. Zbývá jen otázka, zda to pána záležitosti nezbavuje vší zodpovědnosti, když к jejímu obstarávání zřídil oprávněného živnostníka. I tato otázka je už tím samým, že zákon nerozeznává, jasně zodpověděna. Můžeť i oprávněný živnostník býti nezdatným, a pak-liť tak, jest tu týž důvod pro ručení toho, kdo ho zjednal, jako při zřízení jakékoliv jiné nezdatné osoby. Pravda sice, že oprávněný živnostník bude zpravidla způsobilým anebo musí aspoň za způsobilého uznán býti, když úřad k tomu povolaný mu kvalifikaci tu přiznal. Avšak jak nejvyšší soud v zrušovacím rozhodnutí v této právní při podrobně uvedl, nevyčerpáva se pojem zdatnosti pouhou způsobilostí, již ovšem před úřadem prokázati lze vysvědčeními, nýbrž zdatnost předpokládá vedle způsobilosti ještě také svědomitost, dbalost, píli, stránku mravní, ba možno přímo říci, jistou mravní sílu, které ovšem úřad nevyšetřuje, takže oprávněním živnostenským vykázána není. Je-li tedy živnostník nedbalý, koná práce mu svěřené ledabylo, nebo na př. se opíjí a v tom stavu pracuje nespolehlivě, nebo ze ziskuchtivosti rád užívá laciného a tudíž špatného materiálu a pod., jest přese všechnu svou oprávněnost osobou nezdatnou, a tu zákon chce, aby každý, kdo jiného použije, činil to na vlastní nebezpečí, a nikoli na nebezpečí třetích osob, na nebezpečí obecenstva, s dílem použité osoby ve styk přicházejícího, aby tedy ten, kdo osobu volí, za ni si také ručil, což je zajisté spravedlivé, ať jde o volbu živnostníka nebo neživnostníka. I při volbě živnostníka jest to, jak známo, vždy věc důvěry, komu dáme práci dělat, a nevolíváme proto 'zdař bůh, nahodile, nýbrž dle nabytých zkušeností, dle spolehlivých informací, po zralé úvaze. To jsou tedy důvody, proč zákon nerozeznává a z ručení nevyřaďuje toho, kdo zjednal k obstarání záležitosti živnostníka; i tu musí za osobu své volby ručiti, ale ovšem může si to i tu pohledávati zase na ní. Žalovanou tedy nijak nevylučuje, že zadala postavení schodů podnikateli staveb K-ovi, jenž je samostatným živnostníkem, a dlužno tázati se, zda byl K. zdatným či nezdatným. Že byl nezdatným, dovodil, užívaje pojmu zdatnosti v zdejším zrušovacím rozhodnutí vyměřeného, úplně správně již odvolací soud, pročež se na jeho vývody, spočívající na skutkových zjištěních, odkazuje. Jen podotknouti dlužno, že to podivuje, že žalovaná si drží K-a jako svého zřízence, pak ale, když má nějakou stavbu provésti na svůj účet, zadá mu ji jako zde, ne jako svému zřízenci, nýbrž jako samostatnému živnostníku, ale, když to odvolací soud uvěřil a jako fakt zjistil, dlužno z toho vycházeti, jenže právní posouzení a tudíž výsledek zůstanou vždy stejny, ať byl K. činný jako trvalý zaměstnanec žalované či jako živnostník ad hoc prací pověřený. Jak může žalovaná, která na se vzala povinnost, schody zříditi, uvalovati zodpovědnost na M-а, ten že prý se měl o odstranění vad postarat, jest nepochopitelno. A že o zavinění žalobkyně samé nelze mluviti, bylo už ve zdejším zrušovacím usnesení vyloženo, žalovaná nemá tedy vůbec práva otázku tuto opět rozvinovati.

Citace:

Č. 2360. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 408-411.