Čís. 2495.

Není zakázaným a neplatným obchodem, objednal-li si kdo u banky cizí valutu za účelem dovozu zboží, prohlásiv, že dovozní povolení dodatečně předloží, a banka mu pak žádanou valutu opatřila. Příkaz zákazníka, by banka opatřenou valutu dále prodala, není »disposicí« ve smyslu nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, Rv II 460/22.)
Žalovaný koupil dne 6. září 1920 od žalující banky 300 000 německo-rakouských korun, by zaplatil zboží, jež chtěl odebrati z Vídně. Na zakoupené německo-rakouské koruny žalovaný u žalující banky část zaplatil, nechav peníze u ní ležeti a přikázav jí později jich prodej. Žalobkyně, tvrdíc, že zůstalo z obchodu toho neuhrazeno 6408 Kč, domáhala se jich žalobou, již oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: První soud uznal, že mezi oběma stranami dojednané právní jednání odporuje zákonnému zákazu, poněvadž nebylo předloženo potřebné dovozní povolení, a žalobní žádost zamítl. Žalobkyně brojí proti právnímu názoru prvního soudu jako nesprávnému, poukazujíc k tomu, že nařízení vlády ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z a n. neobsahuje ustanovení, jež by zakazovalo nákup (prodej) cizozemských valut v tuzemsku, a že žalobkyně vymohla si též povolení bankovního úřadu k tomuto obchodu. Než odvolatelka přehlíží ustanovení §u 3 (1) onoho nařízení, podle něhož smí dojiti k disposicím s cizozemskými platidly jen k účelům, v nařízení za přípustné uznaným, a to jen tehdy, dojedná-li se obchod v bance, že pro nákup (prodej) valut v tuzemsku není výjimky ze zákazu a že, jedná-li se o dovoz zboží z ciziny, jako v tomto případě, dovozce, by si opatřil cizozemská platidla, musí bance předložití dovozní povolení, vydané příslušným úřadem. Odvolatelka míní sice, že nedostatek předlohy dovozního povolení nahradí se povolením bankovního úřadu, než neprávem: Bankovní úřad může disposice s cizozemskými platidly povoliti, avšak jen v případech, uvedených v §u 4 (2); jedná-li se o dovoz zboží, jest zachovati postup upravený v §u 4 (1) a v §u 5 nařízení, jenž vylučuje spolučinnost bankovního úřadu a kde jest předložení vývozního povolení, k jehož vyhotovení bankovní úřad není příslušným, označeno za nutné. Nelze též přehlédnouti, že v žádosti za povolení výplaty 800 000 K různým osobám, mimo jiné též žalovanému, neděje se zmínka o tom, že cizozemské peníze, jež bylo vyplatiti žalovanému, mají sloužiti k zaplacení zboží, z ciziny odebraného, a že bankovnímu úřadu tento účel peněz nebyl znám. Tím padá též námitka odvolatelky, že bankovní úřad nesměl by výplatu nikdy po- voliti, kdyby tento obchod byl zakázán. Žalobkyně nemůže se odvolávati na to, že byla žalovaným uvedena v omyl, poněvadž škoda, jež jí vzešla koupí a prodejem, nevznikla nesprávným postupem žalovaného, nýbrž nezachováním zákonných předpisů. Že banky a jiné oprávněné ústavy nesmějí prodávati cizí platidla ani pro tuzemsko, plyne i z jiných ustanovení citovaného nařízení, tak z ustanovení §u 14, podle něhož banky a jiné stejně oprávněné ústavy mohou cestujícím do ciziny bez zvláštního povolení prodati jen omezené částky v cizích penězích. Kdyby byl prodej cizozemských peněz pro tuzemsko volným, bylo by zbytečným ustanovení, že ku prodeji větších částek je třeba vymoci povolení, a bylo by bývalo nutno jen vývoz přes hraníce učíniti závislým na zvláštním povolení. Odvolatelka poukazuje k tomu, že nejde o valutový obchod, poněvadž valuta nebyla žalovanému vyplacena. Než ani tato námitka není případnou. §3 (1) zmíněného nařízení vlády zakazuje ovšem jen disposice cizozemskými platidly a mohlo by se připustiti, že v nákupu německo-rakouských peněz, pokud zůstanou u banky na jméno kupitele, nespočívá ještě disposice cizozemskými platidly. Než žalobkyně sama udává, že pro žalovaného opatřené cizí peníze na jeho příkaz opět prodala; že však v příkazu prodeje cizích hodnot spočívá disposice těmito hodnotami, o tom nemůže býti zajisté pochybnosti. Žalovaný tudíž disponoval cizími platidly, nepředloživ zákonem předepsaného dovozního povolení, a žalobkyně disposicí žalovaného vyhověla. Uzavřela tudíž obchod shora zmíněným nařízením zakázaný a nemůže požadovati náhradu škody, jež jí tím vzešla. Názoru odvolatelky, že jde o přestupek administrativního předpisu, nelze přisvědčiti.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a nařídil soudu prvé stolice, by ve věci dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:

Obě nižší stolice vycházejí s toho stanoviska, že opatření rakouských korun a jich prodej na účet žalovaného byl bez předložení dovozního povolení podle nařízení vlády republiky Československé ze dne 28. listopadu 1919 čís. 644 sb. z. a n. neplatným, že žalobkyně uzavřela obchod, tímto nařízením zakázaný, a že nemůže proto požadovati náhradu škody, jež jí tím vzešla. Podle §u 2 cit. nařízení smějí oprávněné banky, k nimž, jak jest nesporno, náleží i žalobkyně, cizozemská platidla volně kupovatí, směňovati, v zástavu bráti, zápůjčkou nebo na úvěr získávati. § 3 téhož nařízení praví, že disposice cizozemskými platidly smí se díti jen k účelům podle tohoto nařízení přípustným, a § 4 ustanovuje, že do ciziny smějí oprávněné banky nаkládati cizozemskými valutami jen k účelům nákupu a dovozu zboží z ciziny, kdežto disposice k jiným účelům jsou dovoleny jen se svolením bankovního úřadu. Z toho plyne, že nikoli již nákup a opatření cizozemské valuty vubec, nýbrž pouze disposice s ní jest nepřípustná k účelům, v nařízení tomto nedovoleným. Jest tedy podle toho také dovolena úmluva s oprávněnou bankou o opatření cizozemské valuty v předpokladu, že jí bude užito pouze k účelům podle tohoto nařízení přípustným. V tomto případě tvrdí žalobkyně, že žalovaný potřeboval valutu k účelům dovoz- ním, t. j. k nákupu zboží ve Vídni a že proti svému slibu dovozního povolení nepředložil. Podle §u 5 musí sice ten, kdo chce dovézti z ciziny zboží, předložití bance za účelem opatření valuty povolení k dovozu, na němž banka potvrdí, kterou valutu a v jaké výši mu přidělila. Z tohoto ustanovení nelze však s naprostou určitostí dovoditi, že by žadatel nemohl povolení k dovozu oprávněné bance předložiti dodatečně. Vychází-li se se stanoviska, že nikoli opatření cizí valuty, nýbrž teprve disposice s ní jest obmezena citovaným vládním nařízením, nelze přes ustanovení §u 5 odmítnouti jako nepřípustnou úmluvu toho druhu, že banka na žádost dovozce a na jeho účet mu napřed opatří cizozemskou valutu, kterou mu pak na předložení dovozního povolení přidělí. Objednal-li si tedy žalovaný u žalobkyně rakouské koruny za účelem dovozu zboží a prohlásíl-li, že dovozní povolení dodatečně předloží, a zaopatřila-li mu žalobkyně, jak tvrdí, bezelstně žádanou valutu, nebylo by lze takovýto obchod pokládati za zakázaný a neplatný. Раk-li však žalovaný reelní obchod jen předstíral a spekulační úmysly žalobkyni zatajil, musí škodu z toho povstalou sám nésti a nemůže ji svalovati na žalobkyni, jež o těchto jeho úmyslech nevěděla. Zbývala by ještě otázka, zda byl prodej rakouských korun, který žalobkyně později k příkazu žalovaného provedla, disposicí ve smyslu shora citovaného nařízení. Kromě případu §u 14, který zde v úvahu nepřichází, jedná nařízení o dovoleném nakládání s cizozemskými platidly v §u 4, v němž rozeznává disposici k účelům nákupu a dovozu zboží z ciziny a disposici k jiným účelům (splácení starých dluhů, nákup cenných papírů a nemovitostí v cizině, půjčky na ně, vyživovací příspěvky a pod.). Sejde-li s dovozu zboží, má to banka podle posledního odstavce §u 5 oznámiti revisnímu odboru ministerstva financí a podle výnosu ministerstva financí ze dne 1. dubna 1920, čís. 32505 hodnotnou valutu nabídnouti bankovnímu úřadu, nebo může nehodnotnou valutu na vlastní účet na burse prodati, poněvadž povinnosti k odvodu nehodnotné valuty není. Z toho plyne, že příkaz žalovaného, by žalobkyně rakouské koruny na jeno účet prodala, není disposicí ve smyslu shora citovaného nařízení, nýbrž oznámením storna celého obchodu a prohlášením, že koupenou valutou disponovati nechce. Žalobkyně byla tedy oprávněna pokládati příkaz žalovaného za storno a poněvadž šlo o valutu nehodnotnou, ji na účet žalovaného prodati, a jest tedy také oprávněna zaplacení pohledávky z toho vyplývající od žalovaného žádati. V tomto směru jest tedy důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. opodstatněn. Ježto však nižší soudy se nezabývaly ostatními námitkami žalovaného, zůstalo řízení neúplným.

Citace:

Rozhodnutí č. 2495. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 631-633.