Čís. 2217.

K pojmu »podvodu« ve smyslu čl. 350 obch. zák..
Zboží jest »dodáno«, jakmile se prodatel vzdal jeho detence a zboží přešlo do moci kupujícího nebo jeho zmocněnce.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1923, Rv I 786/22.).
Žalovaný prodal žalobci vagon pivních a vinných sklenek a odevzdal zboží k žalobcově příkazu dne 26. listopadu 1919 zasílatelské firmě F. а Р. k další žalobcově disposici. Žalobce zaplatil kupní cenu. Dne 12. dubna 1920 sdělil žalobce žalovanému, že italská firma, jíž zboží dále dodal, zboží pozastavila, ježto prý je nejhoršího druhu, takže dlužno pochybovati o tom, zda jde vůbec o »sklenky«. Žalobou, zadanou dne 27. května 1920 domáhal se kupitel zrušení smlouvy a vrácení kupní ceny. Oba nižší soudу žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodu: Prvý soud věc právnicky správně posoudil. Co se týče v první řadě tvrzení žalujícího, že tu má býti použito ustanovení čl. 350 obch. zák., prvý soud správně uvedl, že tu není předpokladu čl. 350 obch. zák. Nikoliv o sobě dodání zboží vadného, jež není ani prostředního druhu ani prostřední jakosti a příčí se učiněnému slibu, tvoří skutkovou podstatu podvodu ve smyslu čl. 350 obch. zák., naopak prodávající musil učiniti ještě něco jiného, co kupujícího přimělo k tomu, že nedbal své povinnosti (dle čl. 347 obch. zák. zboží prohlédnouti; musí tu býti tudíž takové okolnosti, by bylo možno co se týče prodávajícího zjistiti úmysl podvodný. Odvolatel se snaží dovozovati to tvrzením, že žalovaný věděl, že žalobce zboží nepřevezme osobně. Nehledě k tomu, že k tomuto tvrzení, které v stolicí prvé ani uplatňováno nebylo, nelze v řízení odvolacím vzhledem k ustanovení §u 482 c. ř. s. ani přihlížeti, není toto tvrzení přesvědčivým již z toho důvodu, že zboží bylo k žalobcovu rozkazu zasláno zasílatelské firmě F. a P. v Karlových Varech, žalobce v Karlových Varech bydlí, takže náhled, že žalobce prohlédne zboží v Karlových Varech byl spíše odůvodněn nežli náhled opačný. Tvrzení žalujícího, že žalovaný věděl, že nelze očekávati, že žalobce zboží v Karlových Varech osobně převezme, nezasluhuje tudíž povšimnutí. Též z fakturované ceny nelze usuzovati na úmysl klamati, to tím méně, když žalobce neprokázal, že žalovaný zaplatil svému předchůdci za zboží žalobci dodané cenu v poměru ku fakturované částce valně nižší. Dlužno přihlížeti k abnormálním poměrům hospodářským, které panovaly v době, kdy prodej byl ujednán, zejména k velkému shonu po zboží, vyvolanému nedostatkem zboží, za kterýchžto poměrů si prodávající ani neuvědomil, že by kupující nemohl potřebovati zboží, byť bylo sebe vadnější. V samotném dodání vadného a protismluvního zboží tudíž nelze ještě spatřovali skutkovou podstatu podvodu dle čl. 350 obch. zák. Proti škodě způsobené pokusem dodati zboží sebe vadnější jest kupující chráněn ustanovením dle čl. 347 obch. zák.. Žalobce jest toho názoru, že lhůta ku pozastavení dle čl. 347 obch. zák. jakož i lhůta žalobní dle čl. 349 obch. zák. počala plynouti teprve odevzdáním zboží firmě ve Florencii, tudíž teprve v dubnu 1920 a že tudíž názor prvého soudu, že pozastavení se stalo pozdě a že žaloba dle čl. 349 obch. zák. jest promlčena, jest mylným. Pro posouzení včasnosti pozastavení jest směrodatným pouze právní poměr mezi žalobcem a firmou T., pokud se týče právní poměr mezi firmou T. a firmou C. ve Florencii, poněvadž žalobce v řízení před první stolicí ani netvrdil, že žalovaný při uzavření smlouvy věděl, že zboží bylo již prodáno dále a že má býti odesláno. Za tohoto stavu věci jest okolnost, že zasílatelská firma F. a P. obdržela příkaz, aby zboží pro firmu T. pokud se týče pro C. převzala a posléz jmenované firmě zaslala, pro otázku převzetí zboží žalujícím bez významu. Jest nesporno, že zboží, žalobcem koupené, k jeho příkazu bylo odesláno zasílatelské firmě F. a P. Tím, že zboží bylo odesláno zasílateli, žalobcem zmocněnému, bylo zboží odesláno žalobci do Karlových Varů, což žalobce ve spisu svém odvolacím sám
připouští, tvrdě, že firma F. а P., převzavší zboží koncem listopadu
1919, učinila tak jedním rázem pro žalobce, pro T. a pro C. a com. Jak zjištěno, bylo zboží odevzdáno firmě F. a P. dne 26. listopadu 1919, takže tímto dnem počíná lhůta k pozastavení a lhůta promlčecí. Jelikož žalobce pozastavil zboží teprve dne 12. dubna 1920, prohlásil prvý soud právem, že toto pozastavení se stalo opožděně a že žaloba jest dle čl. 349 obch. zák. promlčena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvody:

Pokud jde o dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s., dlužno především přisvědčiti odvolacímu soudu, že žalovaný se podvodu nedopustil. Do- volatel odkazuje se na zcela případné důvody napadeného rozsudku. Pro podvod ve smyslu čl. 350 obch. zák. se vyžaduje úmysl, kupujícího ošáliti; jde tu o vnitřní dej, který lze dokázati toliko skutečnostmi, dovolujícími bezpečný závěr, že prodávající v onom úmyslu jednal. Pouhý důkaz, že zboží bylo vadné, pokud se týče, že nebylo smluveného původů, nestačí, pokud kupující alespoň nedokázal, že prodávající o vadnosti zboží věděl, pokud se týče že smluvený původ bezvadnou jakost zboží zaručoval. Ani to, ani ono však žalobce netvrdil, tím méně tedy prokázal. O právním omylu nelze zde mluviti a čl. 350 obch. zák. nelze použíti. Avšak odvolací soud nepodlehl takovému omylu ani potud, pokud vyslovil názor, že lhuta ku pozastavení ve smyslu čl. 347 obch. zák. a lhuta promlčecí stanovená v čl. 349 obch. zák. započaly odevzdáním zboží speditérovi, tedy dnem 26. listopadu 1919. Zboží je ve smyslu čl. 347 obch. zák. »dodáno«, jakmile zasílatel detence jeho se vzdal a zboží přešlo do moci kupujícího, pokud se týče osoby, jím k přijetí zboží splnomocněné, zde tedy právě firmy F. a P. Výtky nebyly učiněny bez průtahu po dodání jmenovanému speditéru, nýbrž, jak nesporno, teprve dne 12. dubna 1920, tedy opožděně a v době, kdy zboží dle čl. 347 odstavec druhý obch. zák. bylo již dávno schváleno. Na tom nemění ničeho, že žalobce zboží prodal fě T. ve Vídni, to nesprostilo ho povinnosti uložené mu v čl. 347 obch. zák., pokud se týče neuchránilo ho před následky opomenutého včasného pozastavení a bylo naopak za všech okolností jeho věcí, postarati se o včasné prohlédnutí zboží před jeho přepravou do Vídně, což mohl učiniti jednoduchým příkazem svému speditéru, by zboží před prohlídkou neodeslal. Správným jest proto právní názor odvolacího soudu, že výtky byly učiněny opožděně a žaloba, podaná teprve dne 27. května 1920, je promlčena.

Citace:

Rozhodnutí č. 2217. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 164-166.