Čís. 2585.

Nepříslušnost pořadu práva pro nárok účetního poddůstojníka proti eráru na náhradu škody z propuštění.
(Rozh. ze dne 8. května 1923, R I 406/23.)
Účetní poddůstojník domáhal se na Československém eráru (vojenské správě) náhrady škody, již prý mu vojenská správa republiky Československé způsobila bezdůvodným a protiprávním propuštěním ze služby účetního poddůstojníka z povolání a zastavením výplaty požitků, příslušejících mu v této hodnosti od 1. srpna 1922 do konce prosince 1922, již by byl neutrpěl, kdyby nebyl býval bezprostředním svým velitelem kapitánem A. vyzván, by ve vojsku zůstal, ježto by jinak byl dříve vstoupil do civilní služby. Soud prvé stolice (zemský soud v Praze) odmítl žalobu k námitce nepřípustnosti pořadu práva, rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Prvý soud správně vystihl, v čem záleží právní důvod žalobního nároku, a v souhlasu s tím prohlašuje i stěžovatel, že se žalobou domáhá pouze náhrady škody, jež mu vznikla tím, že služební poměr byl žalovanou stranou bez jeho zavinění zrušen a že ho žalovaná strana (kapitánem А-em) ve službě zadržela, když mohl dostati jiné místo ve službě civilní. První soud vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva proto, že tu jde o nárok ze služebního poměru žalobce jako vojenského gážisty vůči vojenské správě a že ve příčině takových nároku je ve smyslu dvor. dekretu ze dne 16. srpna 1841, čís. 555 sb. z. s. a dekretu dvor. kanceláře ze dne 24. září 1841 sbír. zák. pol. svazek 69 strana 297 pořad práva vyloučen. Než s názorem tímto nelze souhlasiti, poněvadž žalobce sám tvrdí, že byl v době propuštění déle sloužícím poddůstojníkem, a nebyl tudíž ani zeměpanským úředníkem ani sluhou, na něž se ony dekrety vztahují. Naproti tomu nelze přisvědčiti ani názoru stěžovatelovu, že zažalovaný nárok jest nárokem soukromoprávním, neboť v právním poměru, z něhož nárok ten jest vyvozován, nevystupuje žalobce oproti žalovanému jako právní podmět jemu na roveň postavený, nýbrž jako příslušník vojska proti správě vojenské, tedy jako podřízený oproti svrchovanosti státní a práva, z takového poměru odvozovaná, jsou nároky veřejnoprávními. A právě proto, že ve sporu jde o náhradu škody, která žalobci podle jeho tvrzení byla způsobena orgány správy vojenské při výkonu moci veřejné, tudíž o nárok povahy veřejnoprávní, sluší jej uplatňovati dle §u 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., u řádných soudů a tím je v prvé stolici zemský soud civilní v Praze.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Napadené usnesení má za to, že dvorský dekret ze dne 16. srpna 1841, čís. 555 sb. z. s., nevztahuje se na žalobce, jenž dle svého tvrzení byl v den svého propuštění ze služby účetním poddůstojníkem z povolání, v druhé řadě pak, že je žalobní nárok jako veřejnoprávní uplatňovati podle §u 1 zákona ze dne 1. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. u zemského soudu civilního v Praze. V tom i onom směru je náhled ten mylný. Uvedený dvorský dekret mluví všeobecně o úřednících a sluzích (Beamten und Diener), pod kterým označením je zajisté rozuměti veškeré osoby t. zv. gážisty, jsoucí ve veřejné službě státní, ať civilní, ať vojenské, tedy i účetní poddůstojníky. Působnost zákona ze dne 1. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. jest omeziti na nároky veřejnoprávní v případech, v nichž správní úřad nevynesl o nároku nálezu, schopného pravomoci, nýbrž kde státní správa jest účastna jako strana (sr. rozh. R I 278 20 uveřejněné pod čís. 524 úř. sb.). Ve sporném případě rozhodla však vojenská správa jako nadřízený úřad žalobcův, takže tento měl možnost a příležitost odporovati výroku tomu správní cestou.

Citace:

Rozhodnutí č. 2585. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 795-796.