Čís. 2164.

Správu pozůstalosti lze svěřiti pouze dědici, jenž se byl ku pozůstalosti přihlásil a prokázal právní důvod k dědění.
Zákon o posloupnosti do statků střední velikosti ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. pro Čechy.
Předpisu §u 1, poslední odstavec, zákona lze použíti jen tehdy, jsou-li sice zjištěny podmínky §u 1 písm. a) nebo b), je-li však pochybnost o tom, zda jsou tu vlastnosti kmenového statku.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1923, R I 22 23.).
Pozůstalostní soud ustanovil správci pozůstalosti Josefa D-a a Boženu D-ovou a zamítl návrh této, by pozůstalost byla projednána dle zákona o posloupnosti do statků střední velikosti. Rekursní soud nevyhověl stížnosti Boženy D-ové do ustanovení Josefa D-a správcem pozůstalosti a do zamítnutí jejího návrhu, by pozůstalost byla projednána dle zákona o posloupnosti do statku střední velikosti, vyhověl však stížnosti Josefa D-a a změnil usnesení pozůstalostního soudu v ten smysl, že zamítl žádost Boženy D-ové, by jí byla svěřena správa pozůstalosti a uvedl v tomto směru v důvodech: Podle § 145 nesp. říz. může se svěřiti správa pozůstalosti dědici, jehož právo jest dostatečně prokázáno. Nesp. patent zde výslovně poukazuje k §u 810 obč. zák. Tento § 810 obč. zák. pak ustanovuje, že správa a užívání pozůstalosti muže se svěřiti dědici, který dostatečně prokázal své dědické právo při nastoupení dědictví. Jest to případ, že jedno právní ustanovení jest upraveno dvěma zákony, neboť ustanovení § 145 nesp. pat. neruší starší ustanovení § 810 obč. zák., poněvadž naň výslovně odkazuje. Takovéto ustanovení jest vykládati kumulativně. Podle toho má nárok, aby mu byla správa pozůstalostí svěřena, jenom dědic, který dědictví již nastoupil. »Nastoupení dědictví« není však nic jiného nežli podání formelní dědické přihlášky; to plyne již z přirozeného pojmu, poněvadž dědic, který ještě nepodal dědické přihlášky, dosud neprojevil, že na pozůstalost činí nárok a že se chce vážně ucházeti o dědictví; dokud nepodal dědické přihlášky, lze o něm také předpokládati, že se dědického nároku vzdá a že nebude na pozůstalost vůbec činiti nároku. Teprve dědickou přihláškou dědic vytyčuje své postavení a nabývá oprávnění jako vážný účastník v pozůstalostním řízení. Úmysl zákonodárcův jest, aby jen takovéto osobě byla svěřena správa pozůstalosti, nikoli však také tomu, o němž není jisto, zda bude vůbec na dědictví činiti nárok. Božena D-ová vůbec ještě nepodala dědické přihlášky, ač tak mohla učiniti již 19. června 1922, kdy usnesení o prohlášení zustavitele za mrtva vešlo v moc práva, a mohla tak učiniti zejména při projednání pozůstalosti 22. srpna 1922. Mohla si sestaviti stav pozůstalostního jmění již dávno před touto dobou; pro dědickou přihlášku nebylo toho ani třeba. Její prohlášení, obsažené v jejím rekursu ze dne 20. září 1922, že »jest rozhodnuta«, přihlásiti se k pozůstalosti ze zákona, nemá významu, poněvadž jest jenom projevem, kterým oznamuje své vnitřní rozhodnutí pro budoucnost, nikoli však formelní dědickou přihláškou ve smyslu § 799 obč. zák. a § 121 nesp. říz. Jest ji považovati dosud za účastnici jednání, tudíž legitimovanou, aby mohla podati rekurs, nikoliv ale za legitimovanou, aby jí mohla býti svěřena správa dědictví.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu Boženy D-ové.
Důvody:
Božena D-ová napadá usnesení rekursního soudu ve dvou směrech: 1. že byla správa pozůstalosti svěřena Josefu D-ovi a nikoli jí a 2. že pozůstalost má býti projednána dle ustanovení všeobecného zákona občanského a nikoliv dle českého zemského zákona ze dne 7. srpna 1908 čís. 68 zemsk. zák. (o středních statcích). Dovolací rekurs není v žádném směru odůvodněn. Ad 1. Výklad, jaký přikládá rekursní soud ustanovení §u 145 cis. pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. z. a §u 810 obč. zák., jest správný a odpovídá plně názorům, hájeným v rozhodnutích Nejvyššího soudu i u právnických spisovatelů (Krasnopolski, H. a Krainz, J.). V §u 810 obč. zák. se ustanovuje, že se má dědici, jenž při nastoupeni dědictví své dědické právo dostatečně prokázal, přenechati opatrování a užívání, nebo dle §u 145 cit. cis. pat. obstarávání a správa pozůstalosti. Nastoupení dědictví děje se tím, že osoba, jíž dědictví napadlo, prohlásí soudu, že chce býti dědicem, že přijímá dědictví, že se tedy k pozůstalosti přihlašuje, a vykáže zároveň právní důvod k tomu (§§ 799 a 800 obč. zák.). Vyžaduje se tudíž nezbytně přihláška k pozůstalosti a prokázání právního důvodu k dědění. V tomto případě se však stěžovatelka posud za dědičku nepřihlásila, dědictví nenastoupila, tudíž předpisu zákona nevyhověla, a nemůže jí proto býti svěřena správa pozůstalosti. Vzhledem pak k tomu, že se Josef D., bratr zustaviteluv, za dědice z důvodu zákonné posloupnosti přihlásil, tedy nejen dědictví nastoupil, nýbrž i právní důvod prokázal, byl po zákonu oprávněn žádati, by mu byla svěřena správa pozůstalosti, a stalo-li se tak, jednaly nižší stolice v mezích zákona a nemůže tomuto opatření s úspěchem býti odporováno. Ad 2. Dle §u 1 zákona ze dne 7. srpna 1908 čis. 68 z. zak. pro Čechy jsou rolnickými usedlostmi střední velikosti, na něž se předpisy tohoto zákona vztahují, rolnické statky s obytným domem: a) lichž čistý katastrální výnos činí nejméně 100 K, při Čemž rozloha statku nesmí býti pod 5 ha a b) jichž čistý katastrální výnos činí nejvýše 1500 K, bez zřetele na výměru. Nespadají tedy pod ustanovení tohoto zákona usedlosti, jichž katastrální výnos nedosahuje 100 K, třeba měly předepsanou výměru, a jichž katastrální výnos přesahuje nejvyšší hranici. V případě, o nějž tu jde, bylo zjištěno, že nemovitosti, k pozustalosti patřící, mají výměry 9 ha 63 a 77 m2 a že jich katastrální výnos činí 86 K 48 h, že tedy předpokládaného katastrálního výnosu nedosa- hují, tudíž nejsou kmenovým statkem ve smyslu zmíněného zákona a proto právem nebylo na projednání této pozůstalosti tohoto zákona použito. Poukaz stěžovatelky na § 1 poslední odstavec tohoto zákona nemá v tomto případě významu, jelikož toho případu, který toto ustanovení má na mysli, tu není. Tohoto předpisu bylo by lze použíti teprve tenkráte, kdyby dle §u 1 lit. a) nebo b) bylo zjištěno, že výměra i katastrální výnos tu je, byla by však pochybnost o tom, zda jsou tu i vlastnosti kmenového statku, zejména statek s obytným stavením, z něhož se na ostatních nemovitostech hospodaří, a to potvrditi má obecní představenstvo a znalci.

Citace:

Rozhodnutí č. 2164. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 72-74.