Čís. 2561.

Obnova drobných zemědělských pachtů (zákon ze dne 12. srpna
1921, čís. 313 sb. z. a n.).
Soud má sám od sebe vyšetřiti všechny okolnosti a poměry, pokud
se týkají námitek vznesených.
Tím, že nevznesl námitky v písemném podání, není propachtovatel
z jejího přednesu za řízení vyloučen.

(Rozh. ze dne 2. května 1923, R I 391/23.)
K námitkám propachtovatelů nepřiznaly nižší soudy pachtýři
nároku na obnovu pachtu ve smyslu článku I. zákona ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n., Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovateli lze dáti za pravdu potud, pokud napadá názor rekursního soudu, že soud prvé stolice byl i bez příslušné námitky, tedy sám
od sebe, oprávněn, ba dokonce povinen, zjistiti, zda celková výměra
zemědělských pozemků, jsoucích ve vlastnictví propachtovatelů, nečiní více než 15 pokud se týče 15 1/2 ha, zdali tu tedy jest důvod, vylučující obnovu pachtu, uvedený v §u 2 a) zákona ze dne 12. srpna 1921,
čís. 313 sb. z. a n. Jde sice o řízení nesporné a proto platí též zásada
§u 2 čís. 5 nesp. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., že soud
má sám od sebe vyšetřiti všechny okolnosti a poměry, které mají vliv
na soudní rozhodnutí, ale to znamená v tomto případě jen tolik, že
soud, posuzuje oprávněnost námitek proti nároku na obnovu pachtu,
není vázán tím, co strany přednesly k opodstatnění nebo vyvrácení
těchto námitek, nýbrž má po případě i sám od sebe zjistiti vše, co by
mohlo míti význam pro otázku, zda vznesené námitky jsou
odůvodněny čili nic. Vždyť mohou se propachtovatelé — z důvodů, jež
zkoumati soudu nepřísluší — omeziti na určité námitky proti obnově
pachtu a vzdáti se námitek, ke kterým by snad byli oprávněni, a kterými soud proti jejich vůli nesmí se ani obírati. V tomto případě byla
však námitka dle §u 2 a) zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb.
z. a n. propachtovateli skutečně vznesena. Z toho, že nebyla vznesena
hned v písemném podání, nýbrž teprve při jednání o námitkách, nelze
odvozovati, že nastala prekluse co do této námitky. I ve sporném řízení
mohou strany — vyjma řízení rozkazní a směnečné — až do konce
jednání v prvé stolici přednésti nové námitky, tím spíše mohou tak
činiti v řízení nesporném, pokud výslovně nic jiného není ustanoveno.
Stěžovatelův názor, že ona námitka byla vznesena opožděně a proto
nemělo k ní býti hleděno, jest tudíž mylným. Prvý soud usnesením ze
dne 16. listopadu 1922 poukázal propachtovatele, by si napřed pořadem právem vymohli právoplatné rozhodnutí o tom, do kdy pacht trvá, a do té doby přerušil řízení o námitkách propachtovatelů. Než
rekursní soud usnesením ze dne 21. prosince 1922 zrušil usnesení prvého
soudu a uložil mu, by po zákonu dále jednal, nabyv již dle výsledků
nesporného řízení přesvědčení, že pachtovní smlouva, o kterou jde,
končila se po sklizni roku 1922. Poněvadž rozhodnutí bylo učiněno v řízení nesporném a proto nemělo místa ustanovení druhého odstavce §u 527 c. ř. s., příslušel Josefu S-ovi proti němu opravný prostředek dovolacího rekursu. Když ho nepodal, nabylo usnesení rekursního soudu moci práva, a stěžovatel nemůže se nyní vraceti k tvrzení,
že pacht se končí teprve v roce 1923 a proto námitky nemají podkladu,
aniž lze dovolávati se ustanovení §u 1 zákona ze dne 12. srpna 1921,
čís. 313 sb. z. a n., předpokládajících pacht, který se končil v druhé
polovici roku 1921.

Citace:

Rozhodnutí č. 2561. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 744-745.