Čís. 2339.

V pozůstalostním řízení nejsou pozůstalostní věřitelé oprávněni, odporovati rozhodnutím pozůstalostního soudu o tom, které předměty
mají se do pozůstalostního jmění pojati nebo z něho vyloučiti.
(Rozh. ze dne 6. března 1923, R 1 192 23.)
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs pozůstalostních věřitelů do usnesení rekursního soudu, potvrdivšího usnesení pozůstalostního soudu, jímž byly některé věci z pozůstalosti vyloučeny.
Důvody:
Stěžovatelé vystupují v tomto pozůstalostním řízení jako věřitelé pozůstalosti. Ale pozůstalostním věřitelům neposkytuje zákon v pozůstalostním řízení vlivu na soudní rozhodováni o tom, které předměty jsou nebo nejsou pozůstalostním jměním. Předpisy §§ 811, 812, 820 a 821 obč. zák. jednají o zajištění a uspokojení věřitelů zůstavitelových; v těchto zákonných předpisech jest řeč o jmění pozůstalostním, ale není v nich vysloveno, že by věřitelé byli oprávněni v pozůstalostním řízení žádati, aby ty neb ony předměty pojaty byly do jmění pozůstalostního, neb aby nebyly z tohoto jmění vylučovány. Rovněž v cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. nikde jim není toto právo vyhrazeno; dle §u 1 tohoto cís. patentu však dlužno v řízení mimosporném postupovati z moci úřední nebo na žádost stran jen potud, pokud zákony to nařizují. Pozůstalostní věřitelé tudíž nejsou účastníky, kteří by mohli dle §§ 9 a 14 uvedeného cís. patentu rekursem (dovolacím rekursem) odporovati soudním rozhodnutím o tom, které předměty mají býti do pozůstalostního jmění pojaty nebo z něho vyloučeny.

Citace:

Č. 2339. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 375-376.