Čís. 2689.

Přiměřenou odměnu za sprostředkování bytu lze požadovati. V tom, že sprostředkovatel domáhal se v žalobě určité slíbené odměny, a změnil za řízení požadavek na odměnu přiměřenou, nelze spatřovati změnu žaloby. Není třeba, by objednateli bylo známo jméno sprostředkovatele, nemá-li pochyby o totožnosti jeho osoby.
(Rozh. ze dne 5. června 1923, Rv I 1136/22.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaném za sprostředkování bytu v Karlových Varech původně 2000 Kč, tvrdíc, že jí žalovaný odměnu tu slíbil, za řízení v prvé stolici změnila však žalobu potud, že se domáhala odměny přiměřené. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud přiznal žalobkyni 1200 Kč.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nebylo třeba, by žalovanému udáváno bylo jméno žalobkyně, neboť smlouva se nečiní s jménem, nýbrž s osobou, i stačí, není-li omylu v osobě, třeba její jméno zůstalo zatím utajeno. Příklady, kde zákon sám o prozatímním opatření jména zastoupeného smluvníka mluví (čl. 69 a) obch. zák., § 180 ex. ř.) jsou jen užitím této zásady, po případě jejím omezením, nikoli však výjimkami, za jaké má je dovolatel. Ostatně ze zjištění nižších soudů plyne, že svědkyně G-ová žalovanému žalobkyni ihned jmenovala. Aby se mohla posouditi přiměřenost 1200 Kč, k tomu nebylo potřebí teprv znalců, neboť dohodění bytu není nic odborného, přiměřenost jakožto věc obecné zkušenosti mohl tu soud posouditi sám, i dlužno uznati, že 1200 Kč za sprostředkovaní bytu v Kar lových Varech roku 1921 není upřílišněno. Odpadají tedy všecky vývody čelící proti dobrozdání znaleckému. Pravda sice, že v prvé stolici žalobkyně stavěla na slib určité odměny (2000 Kč) dle obdoby §u 1152 obč. zák. Avšak to není změnou žaloby, za jakou to odvolatel má, neboť důvodem žaloby je vždy smlouva o sprostředkování bytu za odměnu, i nemění to na důvodu ničeho, byla-li či nebyla odměna číselně určena, a tudíž také ničeho, domáhá-li se žalobkyně této číselně určené odměny či odměny přiměřené. Ostatně to vyjde na jedno, neboť dle §u 12, 2 zák. o ochr. náj. čís. 275 sb. z. a n. 1920 (§ 20, 2 zákona o ochr. náj. čís. 130 sb. z. a n. 1922) byla zapovězena pouze úmluva, o nepřiměřenou odměnu za sprostředkování bytu, takže platnou zůstala pouze co do přiměřeného obnosu, jímž uznán shora obnos 1200 Kč. Že by celá úmluva byla neplatná, odporuje přirozeností věci i úmyslu zákonodárce. Mohla tedy žalobkyně klidně setrvati při svém původním založení žaloby na úmluvu, a věc by zůstala táž, i nevadí tedy, že odvolací soud při tom setrval přes to, že žalobkyně se opřela o § 1152 obč. zák. Jeť to jen jiné právní posouzení, jež k témuž výsledku vede.

Citace:

Rozhodnutí č. 2689. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 985-986.