Čís. 2692.

Efektivnost plnění vylučuje diferenční obchod.
(Rozh. ze dne 5. června 1923, Rv I 111/23.)
Žalovaný koupil dne 3. listopadu 1922 od žalující banky 2 000 000 Krak. v kursu ke dni 5. listopadu 1921 po Kč 1.80 za 36000 Kč a s poplatkem manipulačním (courtage) 36 Kč úhrnem 36036 Kč. Žalující banka, jelikož žalovaný nesložil trhové ceny na tyto koupené peníze, ponechala koupené peníze ve svém depositu ve prospěch žalovaného a zatížila ho na běžném účtu tržní cenou oněch peněz. Žalovaný obdržel od žalující banky dne 23. února 1922 kontokorentní výtah, dle něhož dlužné saldo žalovaného ke dni 31. prosince 1921 činilo 36695 Kč a nic proti němu nenamítal. Žalobě banky o zaplacení 36 695 Kč oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud uvedl k námitce žalovaného, že jde o nežalovatelný nárok z diferenčního obchodu, v důvodech: Pokud jde o námitku, že šlo o obchod diferenční, dlužno poukázati na správné zjištění soudu prvého, že rakouské koruny v obnosu 2 003 000 byly pro žalovaného a jsou uloženy v depotu žalobkyně, z čehož plyne, že šlo o koupi efektivní a nikoli o obchod diferenční.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Hlavní námitkou žalovaného proti odvolacímu rozsudku, na které založil oba dle čís. 2 a 4 § 503 c. ř. s. uplatněné důvody dovolací, je námitka diferenčního obchodu. O ten běží, byla-li smlouva o dodání zboží nebo cenných papírů učiněna (alespoň) jedním smluvníkem v úmyslu, druhému smluvníku poznatelném, že dodacího dne nemá býti dodáno (odebráno), nýbrž že má býti zaplacen (dosažen) rozdíl mezi smluvenou kupní cenou a kursem dodacího dne. V tom spočívá, byť i ne podle obsahu, tož přece účelu obchodu herní obchod v širším smyslu slova. Dle §u 266 c. ř. s. musí, kdo některé skutečností tvrdí, ale odpůrce jich nedozná, skutečnosti ony dokázat. Bylo na žalovaném, když tvrdil, že sporný obchod je zakázaným obchodem diferenčním, aby toho dokázal, a před tím arci, aby uvedl skutečnosti, se kterých by se dalo odvozovati, že jde o diferenční obchod. Toho, jak správně uvádí odvolací soud, žalovaný neučinil, nýbrž obmezil se pouze na tvrzení, že obchod byl učiněn za účelem spekulace, a o tom nabídl důkaz svědkem Jindřichem H-em a výslechem stran. Proto byl právem tento důkaz zamítnut, poněvadž pro posouzení rozepře je vzhledem k námitce diferenčního obchodu nerozhodno, je-li sporný obchod spekulačním. Lichou je výtka, že žalovanému nebylo umožněno, by prokázal diferenční obchod, když skutečností, jež jsou takového obchodu předpokladem, ani netvrdil. Prvý dle čís. 2 uplatněný důvod není opodstatněn. Není opodstatněn ani druhý. Dovolatel usiluje nyní svaliti důkazní příkaz na žalobkyni, ač on to byl, jenž vznesl námitku diferenčního obchodu a jí se proti žalobnímu nároku bránil. Nedovede-li si dovolatel, jak praví v dovolání, představiti, o jaké okolnosti by mohlo běžeti, pak si nedovede také představiti podstatu diferenčního obchodu, při němž se tvrzením o spekulačním rázu obchodu nevystačí. Odvolací soud zcela správně poznamenal, odvolávaje se na zjištění prvé stolice, podle kterého rakouské koruny 2 000 000 byly a jsou pro žalovaného uloženy v depotu žalobkyně, že z toho plyne, že šlo o obchod efektivní a nikoli o diferenční. Právě efektivnost vylučuje diferenční obchod, neboť z té plyne zřetelný úmysl smluvních stran, že jim nejde jenom o diferenci, nýbrž o obchod plný a efektivní.

Citace:

Rozhodnutí č. 2692. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 992-993.