Č. 208.

Úřednictvo: * Rozhodnutí obce o vzneseném nároku obecního úředníka na přiznání definitivy dle § 8 zák. z 29. května 1908 č. 35 z. z. č. je nálezem kompetentního úřadu schopným právní moci; materielní účinky formální právní moci jeví se v tom, že usnesení ono nehledíc ku jeho zákonnosti tvoří podklad pro úpravu právního poměru mezi obcí a dotčeným zřízencem.
(Nález ze dne 17. října 1919 č. 5134).
Věc: Čeněk Hausenblas v Lenešicích proti zemskému správnímu výboru v Praze o služební poměr.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě usnesení obec. zastupitelstva Lenešického z 22. února 1912 jmenován byl dekretem z 13. března 1912 č. 343 Čeněk Hausenblas »zatímním tajemníkem obce Lenešic na dobu jednoho roku« s dodatkem, že »po jednoroční osvědčené službě má nárok na jmenování definitivní se služným a přídavky v konkursu uvedenými.« Službu nastoupil 16. března 1912. V srpnu 1913 podal žádost za udělení definitiva, ta byla však usnesením obec. zastupitelstva ze 7. února 1914 zamítnuta. Z tohoto usnesení, o němž — jak patrno z podání stěžovatelova z 26. března 1917 — byl řádně vyrozuměn, taj. Hausenblas se neodvolal.
V listopadu 1916 stěžovatel nastoupil vojenskou službu. Ze svého stanoviště v Pardubicích podal 25. března 1917 obec. zastupitelstvu v Lenešicích tři žádosti, jimiž domáhá se — odvolávaje se na to, že dle judikatury správního soudu nabyl již jako obecní tajemník v Lenešicích postavení definitivního — úpravy svých služebních požitků. Obecní zastupitelstvo pojednavši o těchto žádostech usneslo se ve svém sezení 9. února 1918, aby tajemník Hausenblas vzhledem k neuspokojivé své služební činnosti »byl ještě na rok prozatímně ve službě obecní ponechán na zkoušku, zdali se napraví, a když se nepolepší, aby byl beze všeho dalšího ze služby propuštěn«; lhůta nové prozatímní služby na zkoušku má se počítati ode dne, kdy navrátě se z vojenské služby opět místo nastoupí.
K tomuto usnesení tajemník Hausenblas podal sub praes. 21. dubna 1918 obecnímu zastupitelstvu rozklad, v němž dovozuje, že postavení jeho stalo se po zákonu, když uplynul jeden rok, definitivním; nastoupením vojenské služby že nijak se nezměnilo a že — nebyv v disciplinárním řízení ze služby propuštěn — je stále definitivním úředníkem obce Lenešické. Prohlašuje, že je ochoten nahraditi obci veškerou škodu, kterou jí svou vinou způsobil v době předválečné, že však také trvá na svém právu, jehož hodlá se po svém návratu domáhati, a žádá, aby jeho »rozklad a prohlášení toto vzato bylo si. obecním zastupitelstvem k laskavé vědomosti.
K rozkladu tomu obecní zastupitelstvo 29. května 1918 se usneslo, aby Hausenblasovi, když není spokojen s usnesením z 9. února 1918, byla dána čtvrtletní výpověď ode dne 15. června 1918, poněvadž agendu obecní, účty, pokladnu vedl nesprávně a ku škodě obce přes to, že byl nesčíslněkráte napomenut a poněvadž se ukázal býti naprosto nezpůsobilým k zastávání úřadu obecního tajemníka. Podané odvoláni okresní výbor rozhodnutím z 25. září 1918 č. 1671 zamítl z důvodu, že nelze odvolatele pokládati za skutečného úředníka obecního, nýbrž dosud jen za prozatímního, který může býti po čtvrtletní výpovědi propuštěn. Další odvolání bylo naříkaným zde rozhodnutím zemské správní komise z 15. ledna 1919 č. 118731/VII rovněž zamítnuto. V důvodech se praví v podstatě: Stěžovatel domáhal se v srpnu 1913 definitiva; toto bylo mu usnesením obec. zastupitelstva ze 7. února 1914, jak sám doznává, odepřeno. Týmž usnesením vyhradilo si obecní zastupitelstvo definitivní úpravu jeho poměru, až jestliže jmenovaný se osvědčí. Proti tomuto usnesení si Čeněk Hausenblas nestěžoval, čímž pominul z ustanovení § 8 zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. dovozovaný nárok na ustanovení skutečným úředníkem a sluší stěžovatele pokládati ve smyslu zmíněného usnesení jen za sílu na zkoušku, jejíž služební poměr může obcí čtvrtletní výpovědí býti kdykoli rozvázán, když po jejím soudu, jenž ostatně dle jednacích spisů odpovídá skutečnému stavu věci, žadatel pro místo mu na zkoušku propůjčené se nehodí. Stížnost k tomuto soudu podaná domáhá se zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost.
Nejvyšší správní soud řídil se při svém rozhodnutí těmito úvahami: § 8 zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. stanoví v odst. 1, že »prozatímní ustanovení úředníka nesmí trvati zpravidla déle jednoho roku.« Jak z této zákonné dikce plyne, nenabývá úředník provisorně ustanovený uplynutím provisoria postavení definitivního ipso jure, nýbrž teprve usnesením obecního zastupitelstva, kterým se mu tato povaha přiznává. Podáním ze dne 25. března 1917 stěžovatel vznesl u obce nárok na přiznání definitiva ve smyslu § 8 cit. zák. Obecní zastupitelstvo usnesením z 9. února 1918 nárok ten zamítlo a rozhodlo, aby stěžovatel byl ještě na rok ponechán prozatímně v obecní službě na zkoušku. § 40 zák. z 29. května 1908 stanoví, že spory vzešlé ze služebního poměru úředníka, mimo spory o příjmy služební a výslužné, rozhodují se pořadem úřadů samosprávných. Z toho patrno, že usnesení, které činí obecní zastupitelstvo ve sporu mezi obcí a úředníkem ze služebních poměrů — pokud nejde o spory příslušné dle § 40 cit. zák. před řádné soudy — není pouhým projevem strany, nýbrž autoritativním výrokem úřadu povolaného v 1. instanci k rozhodování. Výrok takový působí jednostranně, bez ohledu na souhlas strany jím dotčené, a může právní účinnosti jemu imanentní zbaven býti jedině tím, že strana včas podle citovaného § 99 obec. zř. z něho se odvolá.
Stěžovatel však kroku toho opomenul. »Rozklad«, který podal obec. zastupitelstvu, ani podle obsahu nelze za odvolání pokládati, ježto stěžovatel nedomáhá se v něm přezkoumání onoho usnesení obec. zastupitelstva vyšší stolicí, nýbrž prohlašuje toliko, že hodlá po svém návratu práva svého se domáhati, a žádá jen, aby »rozklad a prohlášení toto vzato bylo obec. zastupitelstvem k laskavé vědomosti.« Nabylo tudíž usnesení obec. zastupitelstva z 9. února 1918 vůči stěžovateli právní moci a stalo se nyní i materielně základem právního poměru mezi ním a obcí. Podle obsahu jeho ponechán byl stěžovatel i na dále v obecní službě provisorní, při čemž doba provisoria určena na jeden rok, počínajíc dnem, kdy on navrátě se z vojenské služby opět své místo u obce nastoupí. Je-li toto usnesení ve věci samé správno či odporuje-li snad předpisům zákona, je irelevantní, poněvadž nezákonnost jeho bylo by bývalo možno uplatňovati pouze řádným pořadem instancí, čehož byl« opomenuto, nyní pak, když nabylo již právní moci, zákonnosti jeho přezkoumávati nelze.
Bylo-li však postavení stěžovatelovo ti obce dle onoho pravoplatného usnesení i na dále provisorní, pak nebylo podle § 8, odst. 2 cit. zák. závady, aby byl na čtvrtlení výpověď bez dalšího propuštěn.
Jeví se tudíž stížnost bezdůvodnou.

Citace:

č. 1940. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 189-190.