Č. 142.

Domovské právo: Dobrovolné vzdálení z obce pobytu nelze jen tehdy považovati za přerušení pobytu zakládajícího nárok na přijetí do svazku domovského, když úmysl podržeti bydliště v obci dosavadního pobytu je v době odchodu patrný z určitých na venek zjevných okolností.
(Nález ze dne 24. června 1919 č. 3161.)
Prejudikatura: srovn. víd. nál. ze dne 18. července 1917 č. 19352, Budw. č. 11902 A a ze dne 27. února 1918 č. 3079, Budw. č. 12049 A.
Věc: Obec Mladá Vožice proti býv. c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni o domovské právo Jana Koblice.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím bylo vyřčeno, že Jan Koblic, příslušník obce Mladé Vožice, nenabyl domovského práva v obci Blánici dle § 2 zákona ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., poněvadž dosáhnuv svéprávnosti po 10 let nepřetržitě se v této obci nezdržoval a tudíž nejsou splněny podmínky pro nabytí nároku na přijetí do svazku domovského. Výrok ten odůvodněn tím, že Jan Koblic v 10leté době počítané od 16. dubna 1901 do 18. dubna 191 i pobyt svůj v Blánici přerušoval, nemaje úmyslu stálé bydliště své tam podržeti, neboť vyrovnav se se svými zaměstnavateli odcházel z řečené obce s veškerým svým šatstvem i s čelední knížkou, aby hledal jinde práci a jinde přebýval.
Stížnost podaná k tomuto soudu proti naříkanému rozhodnutí popírá správnost těchto důvodů poněvadž není možno z výpovědí zaměstna- vatelů usuzovati, že by byl Koblic svůj pobyt v Blánici přerušoval v úmyslu, aby se ho trvale vzdal a jinde práci hledal, neboť sami doznávají, že se mu jednalo jenom o jakési toulky po světě, po nichž se vždy do služby vracel. Takové krátkodobé vzdálení nemůže býti právem považováno za přerušení pobytu, poněvadž neměl Koblic odcházeje z obce skutečně úmyslu do Blanice se nevrátiti.
Nejvyšší správní soud uvážil rozhoduje o stížnosti takto:
Spor jde toliko o to, zdali Jan Koblic svým dobrovolným opětovným vzdálením z obce Blanické v době od 16. dubna 1901 do 18. dubna 1911 přerušil desetiletý pobyt svůj v této obci S. zdali tím nevznikl nárok na výslovné přijetí do domovského svazku v Blánici po rozumu § 2 zákona z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z.
Dle odst. 3 tohoto paragrafu však dobrovolné vzdálení z obce pobytu nelze považovati za přerušení pobytu zakládajícího nárok na přijetí do svazku domovského, když z okolností, za nichž se dotyčná osoba z obce vzdálila, je patrno, že měla v úmyslu bydliště své v obci podržeti.
Nerozhoduje tedy po zákonu samo o sobě ani, zdali si osoba ta umínila, opouštějíc obec pobytu, že se tam zase navrátí a v obci dále bude přebývati, ani že úmysl svůj později uskutečnila, nýbrž zákon vyžaduje, aby úmysl ten byl patrný v době odchodu z určitých na venek zjevných okolností.
S hlediska zákona nelze tudíž pro posouzení sporné otázky rozhodného významu přisouditi ani výpovědi Jana Koblice, že odcházeje z Blánice »takřka na výlet do světa« vždy sobě umiňoval, že se za krátko zase do služby vrátí a že se též do Blánice navrátil, ani výpovědi zaměstnavatelů, že i oni o tom byli přesvědčeni a s návratem jeho počítali.
Naproti těmto skrytým úmyslům a subjektivním dojmům třeba však poukázati k tomu, že Jan Koblic odcházel z Blánice v ten způsob, že vystoupil z práce, vyrovnal se svými zaměstnavateli a odcházel z Blánice s čelední knížkou a s veškerým svým šatstvem.
Když na podkladě těchto vnějších skutkových okolností žalovaný úřad dospěl k přesvědčení, že řečený Jan Koblic odcházeje z Blánice neměl v úmyslu podržeti tam své bydliště, nachází tento předpoklad oporu ve spisech a nelze shledati nezákonným výrok, že není tu podmínek nároku na přijetí Jana Koblice v domovský svazek obce blanické.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 142. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 308-309.