Č. 136.

Řízení před nejvyšším správním soudem: Odpor vznesený ministerstvem vnitra podle min. nař. ze dne 3. září 1918 č. 323 ř. z. proti zápisu společnosti s r. o. do obchodního rejstříku jest opatřením ve smyslu § 2 zák. o správ. s. a jest tedy nejvyšší správní soud příslušným rozhodovati o stížnosti do takového odporu vznesené. (Nález ze dne 18. června 1919 č. 2960.)
Věc: Jan Černohorský a Jindřich Kubeš v Praze (adv. Dr. Karel Fuchs z Prahy) proti ministerstvu vnitra (zast. ministerským radou Drem Janem Chourem) o zřízení společnosti s r. o.
Výrok: Stížnost zamítá se jako neodůvodněná.
Důvody: Stěžovatelé přihlásili dne 3. září 1918 k zápisu do obchodního rejstříku při obchodním soudě v Praze společnost »Černohorský a spol., společnost s r. o.« Usnesením tohoto soudu z 31. prosince 1918 čís. 10144 bylo jim oznámeno, že z 27. prosince 1918 čís. 2469 — vyžádavši si dobrozdání ministerstva zemědělství — vzneslo proti zřízení oné společnosti podle min. nařízení z 3. září 1918 č. 323 ř. z. odpor z důvodu, »že podniků podobného druhu působí již tolik, že tvoření nových ohrozilo by racionelní hospodaření lesní«.
Proti uvedenému výnosu ministerstva vnitra obrací se stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná, namítajíc v podstatě toto: Důvody naříkaného výnosu nejsou přiléhavé, neboť zřízení společnosti pro obchod s dřívím není s otázkou racionelního hospodářství lesního v nijaké příčinné souvislosti. Výnos onen jest však i v rozporu se zákonem, ježto nedbá účelu minist. nařízení z 3. září 1918, jímž bylo zameziti národohospodářsky nežádoucí zatížení kapitálového trhu. Mohou tedy jen státně finanční důvody býti brány v úvahu při rozhodování, má-li býti práva odporu použito, nemohou však odborná ministerstva — v daném případě min. zemědělství — osvojovati si národohospodářskou censuru zřizování společností. Byla-li však podnětem uvedeného nařízení především potřeba udržeti kapitál volným pro válečné potřeby státu, pozbylo toto nařízení toho času veškerého základu, kdy uvolnění peněžního trhu nabylo netušeného rozsahu.
Nejvyššímu správnímu soudu bylo se zabývati nejprve námitkou zástupcem žalovaného úřadu při ústním líčení přednesenou, že tento soud není v daném případě k rozhodnutí příslušným, poněvadž tu není rozhodnutí neb opatření úřadu správního ve smyslu § 2 zák. o správním soudě, nýbrž výrok soudu, který jen v pořadu stolic soudních lze bráti v odpor. Tento právní názor neuznal nejvyšší správní soud správným a tudíž ani námitku nepříslušnosti důvodnou. Stížnost obrací se proti výnosu min. vnitra, jímž podle min. nař. z 3 září 1918 čís. 323 ř. z. projevilo odpor proti zřízení projektované společnosti s. r. o. Projev takovéhoto odporu jest však opatřením správním, jehož právní účinky přímo postihují stranu, jíž nelze ochranu právní zákonem o správním soudu poskytnutou odpírati jen z toho důvodu, že příslušný výnos ve smyslu onoho nařízení nebyl straně doručen přímo, nýbrž že byla o něm vyrozuměna prostřednictvím soudu.
Podrobiv ve smyslu právního názoru právě vyloženého citovaný výnos ministerský svému přezkoumání, musil nejvyšší správní soud zkoumati, nepřekročil-li žalovaný úřad, užívaje práva odporu jemu vyhrazeného, v daném případě hranice příslušnými předpisy vytčené. Stížnost dovozuje v tom směru z okolností, za jakých došlo k vydání min. nar. z 3. září 1918, že toto nařízení sleduje toliko účely finančně politické a že tudíž jen důvody takovéto povahy mohou vznesení odporu ve smyslu onoho nařízení ospravedlniti. Ale omezení práva odporu ve směru právě uvedeném nedošlo v nařízení samém nijakým způsobem výrazu. Ježto pak toto nařízení účelů, pro něž bylo vydáno, blíže neoznačuje, dlužno hledati vodítko pro výklad jeho v zákonné normě, na jejímž základě bylo vydáno, t. j. v zákoně z 24. července 1917 čís. 307 ř. z. Tímto zákonem zmocněna byla vláda, aby způsobem nařizovacím učinila potřebná opatření za jistými účely hospodářskými. Z účelů těchto může se v nařízení z 3. září 1918 jednati toliko o jediný, t. j. o »odvrácení hospodářských škod«.
Tyto škody hospodářské, jimž dle řečeného zákona má býti čeleno, nejsou ani zákonem samým ani nařízením z 3. září 1918 blíže vymezeny a sluší jim proto rozuměti hospodářské škody jakéhokoli druhu, tedy dojista i škody ohrožující hospodářství lesní v nejširším smyslu slova, tudíž i škody na hospodářství s produkty lesními. Jestliže pak žalovaný úřad, opíraje se o úřední znalost všeobecného stavu hospodářského, dospěl k přesvědčení, že zřizování dalších společností, jejichž předmětem jest provozování velkoobchodu s dřívím, jest způsobilé hospodářství lesní v tomto smyslu slova, t. j. hospodaření lesními produkty ohroziti, nemůže nejvyšší správní soud věcnou správnost tohoto v zásadě dojista přípustného úsudku přezkoumávati, a nelze proto, když z tohoto důvodu byl vznesen odpor proti zřízení společnosti stěžovateli zamýšlenému, shledávati v tom překročení zákonných hranic, užívání práva odporu obmezujících.
I bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 136. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 298-300.