Č. 10.

Vyživovací příspěvek: 1. Matka není po zákonu oprávněna zastupovati nezl. děti své před nejv. správním soudem, je-li tu otec k zastupování způsobilý. — 2. Pominula-li komise určitý nárok na ni vznesený při svém rozhodování mlčením, dlužno jej pokládati za zamítnutý. —
3. Z rozhodnutí okresní vyživovací komise vydaného po 31. červenci 1917 jest odvolání připustilo, i když jde o nárok, jejž posuzovati jest dle zák. ze dne 26. prosince 1912, č. 237 ř. z.
(Nález ze dne 14. ledna 1919 č. 154/18).
Prejudikatura: K 1. víd. nál. ze dne 12. dubna 1917 č. 9112; k 3. viz č. 6 této sbírky. Stejně praxe další.
Věc: Františka Štčpničková, manželka horníka v Oseku (adv. Dr. Rudolf Stejskal z Duchcova) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek. Výrok: 1. Stížnost se odmítá podle §§2 a 21 zákona o správním soudu pro nepřípustnost, pokud se týče nároku nezletilých Aloisa a Ludmily Štěpničkových.
2. Naříkané rozhodnutí se zrušuje dle § 7 zák. o spr. s. pro nezákonnost, pokud se týče nároku Františky Štěpničkové.
Důvody: Dělník Bohumil Štěpnička, který žil ve společné domácnosti se svými rodiči a 2 nedospělými sourozenci, povolán byl k činné službě vojenské dne 8. března 1917.
Matka povolaného (stěžovatelka), přihlásila svůj nárok na příspěvek vyživovací poprvé dne 20. března 1917. Nárok ten byl zamítnut výměrem okresní komise vyživovací ze dne 31. března 1917 z důvodu, že výživa stěžovatelčina není ohrožena.
Dne 14. září 1917 přihlásila stěžovatelka opětně nárok svůj a zároveň též nárok na příspěvek vyživovací pro své nezletilé děti Aloisa a Ludmilu.
Po konaném šetření přiznala okresní komise vyživovací rozhodnutím ze dne 24. listopadu 1917 stěžovatelce nárok na příspěvek vyživovací ode dne 1. srpna 1917, nepřiznala však nároku toho stěžovatelce za dobu předcházející, sourozencům povolaného pak vůbec.
Odvolání z rozhodnutí toho, v němž stěžovatelka vytýkala, že příspěvek vyživovací měl býti přiznán také jejím dětem Aloisu a Ludmile a že měl býti jí i dětem poukázán již ode dne povolání synova, bylo naříkaným rozhodnutím zemské komise vyživovací zamítnuto s odůvodněním, že o nároku stěžovatelčinu za dobu před 1. srpnem 1917 bylo již okresní komisí vyživovací pravoplatně a s konečnou platností dle ustanovení § 9 posl. odst. zákona ze dne 26. prosince 1912, čís. 237 ř. z. rozhodnuto, zemské komisi vyživovací pak že nepřísluší právo rozhodnutí okresních komisí, vydaná za platnosti zmíněného zákona přezkoumávati; ohledně ostatních členu rodiny že zemská komise není příslušnou rozhodovati, poněvadž nebylo o jejich nároku dosud rozhodnuto.
Rozhodnutí to béře stěžovatelka v odpor jménem svým i svých dítek pro nezákonnost i pro vadnost řízení uvádějíc, že: . pokud jde o nárok její za dobu před 1. srpnem, náleželo zemské komisi vyživovací k odvolání o nároku tom rozhodnouti, poněvadž nárok ten vznesen byl za platnosti zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z., a
2, pokud jde o nárok dítek stěžovatelčiných, měl nález okresní komise zrušen býti pro neúplnost a mělo komisi té uloženo býti, aby o celém obsahu žádosti rozhodla.
Stížnost je nepřípustna, pokud týká se nároku sourozenců povolaného, nezletilých Aloisa a Ludmily Štěpničkových, poněvadž matka jejich, stížnost podavší, není po zákonu povolána k zastupování svých nezletilých dítek, pokud moc otcovská nad nimi trvá a zastupování jich otcem také skutečně možné jest (§§ 147 a násl. vš. zák. obč.) a poněvadž stěžovatelka také nevykázala zvláštního zmocnění k podání stížnosti od zákonného zástupce dítek jí uděleného.
Důvodná je stížnost, pokud se týče nároku matky povolaného za dobu před 1. srpnem 1917.
Rozhodnutí okresní komise vyživovací, kterým nárok ten byl mlčky pominut a tím zamítnut, vydáno bylo dne 24. listopadu 1917, tudíž za platnosti zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z., dnem 1. srpna 1917 účinnosti nabyvšího.
Ustanovení zákona tohoto, upravující řízení (§ 7, odst. 7 a násl.) platí, ježto zákon v té příčině nerozeznává, pro všechna rozhodnutí vydaná ode dne, kterým zákon ten nabyl účinnosti, tudíž i pro rozhodnutí o nároku za dobu před 1. srpnem 1917, jejž věcně posuzovati jest podle ustanovení zákona ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. (§ 2 nařízení ministerstva zeměbrany o ustanoveních přechodných ze dne 27. července 1917 č. 314 ř. z.)
Stěžovatelce příslušel tudíž dle § 7, odst. 11 cit. zák. opravný prostředek odvolání ze zmíněného zamítavého rozhodnutí a zemské komisi vyživovací náleželo o odvolání podaném ve věci samé rozhodnouti.
Naříkané rozhodnutí odporuje ustanovení § 7, odst. 11 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. a bylo je proto zrušiti.

Citace:

č. 10. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 56-57.