Č. 187.

Zabírání bytů: * Obec (společný bytový úřad) není dle vlád. nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a nař. oprávněna naříditi majiteli domu, aby zabrané byty neb místnosti, v nichž po zabrání provedl změny, uvedl ve stav, ve kterém místnosti ty byly v době zabrání.
(Nález ze dne 23. září 1919 č. 4492.)
Věc: Otto Neumann v Písku (adv. Dr. Jaroslav Kavalír z Písku) proti okresní politické správě v Písku o zabrání bytu.
Výrok: Stížnost do rozhodnutí okresní politické správy v Písku ze dne 9. května 1919 č. 20201 se zamítá jako bezdůvodná. Naříkané rozhodnutí téhož úřadu ze dne 21. června 1919 čís. 27964 se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Městský úřad v Písku zabral stěžovateli v jeho domě byt o jednom pokoji a jedné kuchyni v domě č. p. 21 na Pražském předměstí v Písku jako prázdný ve smyslu § 6, čís. 1 nař. vlády státu československého ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a nař. V odporu proti tomuto opatření uvedl stěžovatel, že místností zabraných potřebuje nevyhnutelně k provozování živnosti (obchodu s obilím) a že místností těch ve stavu, v lakem se nacházejí, nelze použíti k obývání, nýbrž jen za skladiště. Okresní politická správa předsevzala šetření na místě samém a zjistila, že zabírané místnosti sloužily kdysi k účelům bytovým; v menší jest dosud sporák, ve větší místnosti sice kamna nejsou, ale jest tam otvor pro rouru do komína. Majitel domu má kromě prostorné sýpky na dvoře ještě dvě prostorné místnosti, v nichž složeno několik prázdných beden, takže shledány byly nedostatečně využitými. Stěžovatel slyšen k věci udal, že zabíraných místností užívá již asi po 20 let za skladiště. K provozování obchodu má ještě krám, jednu kancelář, dvě místnosti ve dvoře a sýpku. Zabíraných místností potřebuje jako skladišť.
Na základě tohoto šetření nevyhověla okresní politická správa odporu z důvodů, že zabírané místnosti byly před časem zařízeny k obývání, nyní že se jich používá déle 4 neděl za skladiště a že jest tudíž zabrání jich předpisem § 6, č. 4 cit. nař. odůvodněno.
Toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli dne 30. května 1919.
Téhož dne vydal městský úřad v Písku usnesení, ve kterém se praví, že zjištěním komise bytové bylo shledáno, že po vydání nálezu zabíracího předsevzal stěžovatel v zabaveném bytě změny, zbourav příčku a odstraniv příslušenství. Vzhledem k ustanovení § 7 nař. o zabírání bytů a k § 27 stav. ř. nařídil městský úřad stěžovateli, aby uvedl zabrané místnosti v původní stav pod následky v § 128 stav. ř. vytčenými. Současně učiněno trestní oznámení k okresnímu hejtmanství.
V odporu proti tomu usnesení dovozoval stěžovatel, že zabrání místností pokládá za nezákonné a nepřípustné, a proto také městský úřad nebyl oprávněn vydati nařízení o uvedení zabíraných místností do původního stavu. Pokud usnesení to bylo vydáno dle stavebního řádu, vyhrazuje si stěžovatel provésti opravné prostředky pořadem instancí tímto řádem stanovených.
Rozhodnutím okresní politické správy v Písku ze dne 21. června 1919 čís. 27964 byl odpor zamítnut z důvodu, že zabrání bytu potvrzené rozhodnutím 9. května 1919 nabylo moci práva, čímž stěžovatel pozbyl tímto dnem práva volně nakládati zabranými místnostmi (§ 7 nař. o zabírání bytů).
O stížnostech podaných do rozhodnutí o zabrání místností, jakož i do rozhodnutí ukládajícího odstranění změn v nich předsevzatých a uvedení jich do původního stavu, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Podle ustanovení odst. 1 č. 4 § 6 nařízení vlády ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a n. může obec zabrati byty, kterých se používá aspoň po 4 neděle za skladiště.
Žalovaný úřad za účasti stěžovatele zjistil, že zabírané místnosti sloužily kdysi k účelům bytovým a že nyní — podle tvrzení stěžovatele po 18 let — se jich užívá jako skladiště. V tomto skutkovém podkladu, který s tvrzením strany se shoduje a jemuž co do úplnosti a správnosti řízení stížnost výtek nečiní, zahrnuty jsou všechny podmínky v odst. 1 čís. 4 § 6 cit. nař. pro zabrání místností k opatření bytů žádané.
Nelze proto v naříkaném rozhodnutí, jímž zabrání těchto místností vysloveno bylo, shledati porušení zákona.
Námitce stížnosti, že zabrané místnosti ve stavu, v jakém v čas zabrání byly, se pro byt nehodí a že jimi nutno procházeti k ostatním skladištím stěžovatelovým, nepřekáží nijak zabrání místností těch pro byt, což patrno jest již z toho, že § 11 cit. nař. dává obci právo zabrané místnosti svým nákladem upraviti a provésti v nich stavební změny. Ostatně tyto tvrzené nedostatky nedotýkají se práv a zájmů stěžovatelových, nýbrž mohou býti pociťovány jenom uživatelem zabraných místností.
Druhá stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým bylo uloženo stěžovateli, aby zabrané místnosti, ve kterých změny předsevzal, uvedl do původního stavu.
Rozhoduje o této stížnosti vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Podle předpisu § 7 nař. vlády ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a n. pozbývají zabráním bytů neb místností majitel domu a nájemník práva, aby volně nakládali zabranými byty a místnostmi. Toto ustanovení však samo o sobě neposkytuje úřadu práva, aby porušil-li majitel domu nebo nájemník svou povinnost zdržeti se všelikého nakládání se zabraným předmětem — ukládal majiteli domu nebo nájemníku, by zabraný byt uvedli do předešlého stavu. Nařízení vlády pamatovalo na případy neuposlechnutí zákazu volné disposice se zabranými místnostmi jinými prostředky. Tak v § 11 dává obci (bytovému úřadu) právo, aby upravila zabrané místnosti svým nákladem a v nich stavební změny provedla a dle § 15 může požadovati náhradu nákladů těchto na majiteli domu. Mimo to jsou v § 26 dány předpisy o trestním stíhání přestupků tohoto nařízení i opatření na jeho základě vydaných. Nařízení vládní neobsahuje však nikde ustanovení, které by opravňovalo obec nebo bytový úřad, aby majiteli domu nebo nájemníku ukládali uvésti zabrané místnosti, v nichž proti předpisu § 7 nař. byly provedeny změny, do předešlého stavu a nemá tedy naříkané rozhodnutí, které příkaz takový v platnosti zachovalo, žádného takového podkladu, pročež musilo býti zrušeno.
Slušelo proto naříkané rozhodnutí ze dne 21. června 1919 č. 27964 jako nezákonné zrušiti, kdežto stížnost do rozhodnutí ze dne 9. května 1919 č. 20201 jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 187. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 386-388.