Č. 144.

Stavební právo: Vyloučil-li nadřízený úřad z povolení stavebního úřadu, uděleného výslovně jen ku stavbě »skladiště« (nadbytečnou) doložku, že povolené stavby nesmí býti užíváno k účelům, k nimž se užívá »stodoly«, nemůže se tím obec, která proti stavbě skladiště námitek nečinila, cítiti zkrácenou v jakémkoli svém právu.
(Nález ze dne 25. června 1919 č. 3221.)
Věc: Obec Roudnice proti Zemské správní komisi král. Českého o stavební povolení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 2. června 1916 zažádal u městského úřadu v Roudnici n. L. stavebník David Heller za povolení k adaptaci vyhořelé půdy a sýpky nad stájemi a ke znovuzřízení vyhořelého krovu stodoly. Když při komisionelním jednání sousedka Marie Hajšlová prohlásila, že by bylo způsobeno znovuzřízením stodoly jejímu majetku nebezpečí požáru a znehodnocení, ustoupil stavebník od svého projektu a zažádal hned při komisionelním jednání za povoleni ke zřízení skladiště na místě a v rozsahu levé oplotně.
Výměrem obecního úřadu města Roudnice n. L. ze dne 20. června 1916 čís. 2241 bylo dáno stavební povolení k zamýšleným adaptacím vyhořelé půdy a sýpky a ke znovuzřízení krovu stodoly přilehlé k Barákově ulici, avšak mimo jiné s podmínkou pod č. 5 uvedenou, že se nesmí z požárních důvodů používati skladiště zřízeného z vyhořelé stodoly ani půdy nad ním a řezárnou k těm účelům, k jakým se používá stodoly.
Stížnosti stavebníkově do této podmínky okresní výbor v Roudnici n. L. vyhověl rozhodnutím ze dne 18. října 1916 čís. 1219 z toho důvodu, že tu není požárního nebezpečí ve smyslu §§ 94 a 112 stav. řádu, že tedy budova, o niž jde, za stodolu sloužiti může.
Na toto rozhodnutí stěžovala si obec Roudnice n. L. v zastoupení veřejných zájmů, zejména policie požární k zemské správní komisi krá1. Českého. Tato zamítla stížnost rozhodnutím ze dne 25. července 1917 čís. 69719/3 jednak proto, že námitky požární a estetické k platnosti přiváděné jsou prekludovány, ježto nebyly uplatněny při dotyčném řízení komisionelním, jednak že stavebnímu úřadu 1. instance nepřísluší právo stěžovati si na rozhodnutí stavebního úřadu 2. instance.
Do tohoto rozhodnutí podala stížnost obec roudnická k býv. c. k. správ, soudu ve Vídni, kterýž naříkané rozhodnutí zrušil pro vadnost řízení, ježto se nedá tvrditi, že by byly prekludovány požární a estetické námitky obce roudnické. Vzhledem k tomuto nálezu jednala zemská správní komise znova o stížnosti obce roudnické do rozhodnutí okresního výboru v Roudnici n. L. ze dne 18. října 1916 č. 1219 a usnesla se, aby bylo změněno v ten smysl, že se z výměru stav. úřadu 1. instance ze dne 20. června 1916 čís. 2241 vypouští odst. 5, kterým bylo stanoveno, že se nesmí sporného skladiště užívati k těm účelům, ku kterým se užívá stodoly, a to z důvodu, že stanovení této podmínky spočívá na nedostatečném řízení, ježto při komisionelním jednání nebylo zjištěno ve smyslu § 94 stav. ř., zdali sporná stavba odpovídá uvedeným předpisům stavebního řádu čili nic. Na toto rozhodnutí podala obec Roudnice n. L. stížnost k nejvyššímu správ. soudu, v níž dovozuje, že odůvodnění naříkaného rozhodnutí je nelogické a rozhodnutí samo zmatečné, protože stavební úřad nerozhodoval o tom, zda stavba je přípustná jako stodola, když stavebník žádost o povolení stavby stodoly při komisionelním jednání odvolal a žádal pouze o povolení ku zřízení skladiště. Stavební úřad nezkoumal tudíž předložený plán v tom směru, zda vyhovuje předpisům §§ 94 a 112 stav. řádu a vyslovil v odst. 5. pouze negativně podmínku, že se nesmí skladiště užívati k účelům stodoly, aby jeho zneužití zamezil. Okresní výbor bez náležitého komisionelního řízení rozhodl, že budova sporná hoví předpisům §§ 94 a 112 stav. ř. a dovolil tak stavebníkovi užívati stavby jako stodoly, aniž se o tom mohl vysloviti stav. úřad, interesenti a technický znalec. Zemská správ. komise sice uvádí, že změňuje rozhodnuti okresního výboru, ale ve skutečnosti je potvrzuje, jenže místo věcného odůvodnění okresního výboru uvádí důvod formální, který je naprosto neudržitelný.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodnutí z těchto úvah:
Stavebním povolením ze dne 20. června 1916 č. 2241/16-3. A byla Davidu Hellerovi dle stavebního návrhu v řízení komisionelním pozměněného povolena stavba »skladiště« místo původní navržené stavby »stodoly«. Ke konsensu tomuto připojil stavební úřad podmínku, že povolené stavby nesmí býti užíváno k účelům, k nimž používá se stodoly.
Poněvadž pro stavbu »stodol« dány jsou v stavebním řádě — a to v §§ 94 a 112— předpisy zvláštní, jest nepochybno, že z povolení »skladiště« nenabyl stavebník práva zříditi stodolu, pokud se týče užívati budovy podle schválených plánů zřízené jako stodoly.
Připojil-li tedy stavební úřad k udělenému konsensu podmínku svrchu uvedenou, neučinil nic více, nežli že opětně a s právního hlediska nadbytečně zdůraznil, že předmětem stavebního povolení není původně navrhovaná »stodola«, nýbrž »skladiště« ve smyslu zmíněného návrhu stavebníkova.
Podmínku tuto však okresní výbor k rekursu stavebníkovu vyloučil s odůvodněním, že navržená stavba vyhovuje zákonným předpisům o stavbě stodol.
V této okresním výborem pozměněné podobě nemůže stavební povolení arci býti vykládáno jinak, nežli že okresní výbor povolil navrženou stavbu jako stavbu stodoly.
Ježto však stavba stodoly nebyla předmětem řízení komisionálního, povolení stavebnímu musí však dle předpisů §§ 15 a 36 stav. řádu vždy předcházeti řízení komisioneiní v těchto předpisech upravené, na jehož základě má pak především stavební úřad prvé stolice o stavebním návrhu rozhodnouti, nesrovnává se rozhodnutí okresního výboru dojista s ustanoveními zákona.
Vyloučila-li zemská správní komise k rekursu obce roudnické z povolení stavebního podmínku o způsobu užívání povolené stavby, změnivši zároveň výrok okresního výboru, že povolená stavba vyhovuje zákonným předpisům o stodolách, nemá rozhodnutí její, jež jest předmětem dnešní stížnosti, jiného účinku, nežli že se v platnosti ponechává stavební povolení, jak bylo původně obecním představenstvem uděleno, t. j. povolení »skladiště«, takže budovy dle tohoto povolení zřízené — pokud nebude rozhodnuto jinak — může býti užíváno toliko jako skladiště, třebaže byla naříkaným rozhodnutím i »podmínka« stavebním úřadem připojená — ať důvodně či bez případného důvodu — z konsensu stavebního vyloučena. Poněvadž však proti stavbě skladiště se strany obce žádných námitek činěno nebylo, nemá stěžující obec důvodu cítiti se zkrácena v jakémkoli svém právu rozhodnutím, kterým bylo pouze obnoveno povolení ke stavbě skladiště, v podstatě tak, jak první stolicí bylo uděleno.
Slušelo tedy stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 144. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 311-313.