Č. 35.

Vyživovací příspěvek: Zemská vyživovací komise jest povinna k odvolání strany přezkoumávati věcná rozhodnutí okresní vyživovací komise, vydaná za platnosti zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 r. z., i když jde o nárok, který věcně posuzovati jest dle zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. a o kterém rozhodnuto bylo také již dříve za platnosti zák. z r. 1912. (Nález ze dne 11. února 1919 č. 838.)
Prejudikatura: srovn. nálezy č. 6 Sbírky této ad 1. a č. 10 ad 3.
Věc: Božena Vlčková v Náchodě (adv. Dr. Karel Vrba z Náchoda) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Richard Vlček, tovární dělník a hudebník v Náchodě, nemanželský syn stěžovatelčin, povolán byl k službě vojenské 21. června 1915. Stěžovatelka, která jest svobodná a má jako tovární dělnice týdenní výdělek 12—16 K, přihlásila nárok na příspěvek vyživovací pro sebe a své rodiče z důvodu, že povolaný syn jim poskytoval stálé podpory na potravinách a penězích, týdně v hodnotě 9—13 K. Nárok ten byl zamítnut rozhodnutím okresní vyživovací komise ze dne 25. července 1915 a ze dne 12. července 1916 s odůvodněním, že výživa stěžovatelčina nezávisela na příjmu z práce povolaného a že tvrzená podpora nebyla prokázána.
Stěžovatelka podala dne 4. října 1917 znovu žádost za povoleni vyživovacího příspěvku za celou dobu od povolání synova k službě vojenské a uvedla v ní nové okolnosti skutkové i nové důkazy.
Po vykonaném vyšetření byl rozhodnutím okresní komise vyživovací ze dne 9. ledna 1918 přiznán stěžovatelce a její rodičům příspěvek v úhrnné částce 1 K 38 hal. denně ode dne 1. srpna 1917 počínaje, ostatní nárok byl zamítnut proto, že teprve dle zákona ze dne 27. července 1917 vlastní výdělek žadatelčin nárok na podporu nevylučuje a že žadatelka vydělávala.
Odvolání z rozhodnutí toho, v němž stěžovatelka vytýkala mimo jiné vadnost řízení a navrhovala, aby přiznán byl jí příspěvek za dobu ode dne povolání synova do dne 31. července 1917, bylo zemskou vyživovací komisí zamítnuto z důvodu, že o návrhu za dobu před 1. srpnem 1917 bylo již usnesením okresní komise vyživovací ze dne 12. července 1916 pravoplatně zamítavě rozhodnuto a že rozhodnutí to jest ve smyslu ustanovení závěrečné věty § 9 zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. konečné.
Stížnost k tomuto správnímu soudu podaná vytýká, že naříkané rozhodnutí jest právně mylné a že provedené řízení jest neúplné a vadné, poněvadž nebylo dbáno předpisu § 2 nař. ministra zeměbrany ze dne 27. července 1917 č. 314 ř. z. a ustanovení § 7, odst. 7 a násl. zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z., dále že otázka ohrožení výživy byla nesprávně posuzována.
Stížnost jest odůvodněna.
Výměr, kterým okresní komise vyživovací k rozkladu stěžovatelkou, podanému ve smyslu § 7, odst. 14 zák. ze dne 21. července 1917 č. 313 ř. z. věcně znova rozhodla o nároku stěžovatelčinu na příspěvek vyživovací za dobu od nastoupení služby povolaným do dne 31. července 1917, vydán byl dne 9. ledna 1918, tedy za platnosti zákona ze dne 27. července 1917 dnem 1. srpnem 1917 účinnosti nabyvšího. Ustanovení zákona tohoto řízení upravující (§ 7, odst. 7 a násl.) platí, ježto zákon v té příčině nerozeznává, pro všechna rozhodnutí vydaná ode dne, kterým zákon ten účinnosti nabyl, tudíž i pro rozhodnutí o nároku, který věcně posuzovati jest dle ustanovení zákona ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. a to i když o nároku takovém již dříve za platnosti zákona právě citovaného rozhodnuto bylo (§ 2 nař. min. zeměbrany ze dne 21. července 1917 č. 314 ř. z. o ustanoveních přechodných).
Stěžovatelce příslušel proto dle § 7, odst. 11 zák. ze dne 27. července 1917 opravný prostředek odvolání ze zmíněného zamítavého rozhodnutí a zemské komisi náleželo, aby odvolání ve věci samé rozhodla. Naříkané rozhodnutí odporuje § 7. odst. 11 cit. zák. a bylo je proto zrušiti.

Citace:

č. 35. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 107-109.