Č. 277.

Dávka z přírůst ku hodnoty nemovitostí (Čechy): 1. Při vyměřování dávky z přírůstku hodnoty nelze bráti zřetele na pokles ceny peněz. — 2. Právní zásady stejné jako při č. 171 odd. 1., pak při č. 75, 115, 152, 155 a 193, konečně při č. 202 a 226.
(Nález ze dne 20. prosince 1919 č. 6801.)
Věc: František Hässler v Bečovč proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se, pokud jde o připočtení nákladů v částce 2744 K 42 h k nabývací ceně, jako nezákonné; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Z kupní smlouvy, kterou stěžovatel prodal svůj dům č. pop. 309, kn. vl. 309 v Bečově, manželům Václavu a Anně Herrovým, byla mu předepsána dávka z přírůstku hodnoty 485 K 70 h. Odvolání podané z tohoto platebního rozkazu bylo naříkaným rozhodnutím zamítnuto.
Při rozhodování o stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí byl nejvyšší správní soud veden těmito úvahami:
Pokud stížnost vytýká, že žalovaný úřad při rozhodnutí svém nevzal zřetele na pokles ceny peněz, je stížnost bezdůvodná.
Dle § 5 dávk. ř. platí za přírůstek hodnoty rozdíl mezi zcizovací a nabývací hodnotou nemovitosti.
Tento rozdíl tu vzhledem k tomu, že hodnota nabývací dle vlastního udání stěžovatelova činila 5406 K 25 h a kupní cena, kterou stěžovatel dle kupní smlouvy ze dne 28. prosince 1917 obdržel, činila 12000 K, nesporně jest a z tohoto rozdílu, který tvoří přírůstek hodnoty, bylo dle § 1 dávk. ř. předepsati dávku z přírůstku hodnoty dle ustanovení řádu dávkového.
Na pokles ceny peněz při tom bráti zřetele nelze jednak proto, že dávkový řád v tom směru žádných ustanovení nemá, poněvadž, byť by i vnitřní hodnota peněz skutečně poklesla, platí to stejně o přírůstku hodnoty jako o dávce z přírůstku hodnoty, která vybírá se ve stejné měně a tvoří jen percentuelní část přírůstku.
Mimo to ustanovení ceny kupní děje se stranami samými již zřetelem k poklesu vnitřní hodnoty peněz tím, že vzhledem k poklesu tomu stanoví se kupní cena vyšší, poklesu tomu odpovídající.
Krom toho vytýká stížnost naříkanému rozhodnutí toliko, že z připočítatelných nákladů k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti sloužících, jež stěžovatel v přihlášce své účtoval na 4715 K 42 h (správně 4714 K 42 h), uznalo pouze 1270 K, totiž náklady spojené s pořízením záchodů, kůlny a jámy výkalové. Stížnost žádá uznání částky 4414 K 42 hal., upouštějíc od 300 K zaplacených na provisi sprostředkovateli.
V částce té obsažen je i peníz 400 K účtovaný za převodní poplatky a útraty kupní smlouvy.
Pokud jde o tento peníz, je stížnost bezdůvodnou, poněvadž výlohy tohoto druhu dle výslovného předpisu § 9, č. 2 dávk. ř. připočítávají se paušálním obnosem 5 proc. z ceny nabývací a byly obnosem tím dle platebního rozkazu skutečně k nabývací hodnotě připočteny. Jde tedy pouze o sporný zbytek 2744 K 42 hal.
Ohledně tohoto zbytku uznána stížnost odůvodněnou.
Žalovaný úřad stojí na stanovisku, že vyměřovací úřad oprávněn byl uznati za vpočítatelné náklady pouze částku 1270 K z celkového obnosu stěžovatelem účtovaného proto, poněvadž stěžovatel, nepodav ve lhůtě mu dané námitek proti oznámené mu úřadem výši vpočítatelných nákladů, opomenul spolupůsobiti při zjišťování výše nákladů těch. Jest ovšem správno, že námitky stěžovatelovy ohledně těchto nákladů došly úřadu až po uplynutí 14 denní úřadem stanovené lhůty, a mylný jest názor stěžovatelův, že vyjádření resp. námitky ty, byvše před uplynutím lhůty dány na poštu, podány byly včas, byť i k úřadu došly po uplynutí jejím. Jak nejvyšší správní soud v opětných nálezech vyslovil, nelze výjimečného ustanovení § 20 dávk. ř. ohledně nevčítání dnů poštovní dopravy do lhůty k podání stížnosti proti platebnímu rozkazu použíti i na jiné lhůty úřadem vyměřovacím straně k vyjádření neb námitkám dávané, poněvadž jde právě o výjimečné ustanovení, vztahující se pouze na lhůtu k podání stížnosti proti platebnímu rozkazu.
Přes to však žalovaný úřad neprávem vyslovil, že stěžovatel po uplynutí dané mu lhůty byl s dalšími námitkami prekludován a že vyměřovací úřad proto byl oprávněn uznati pouze oznámený stěžovateli obnos 1270 K z celkového, stěžovatelem účtovaného obnosu za vpočítatelné náklady dle § 9 č. 1. dávk. ř.
Nejednat se v daném případě o lhůtu danou k námitkám proti úředně předpokládané hodnotě oznámené v řízení dle § 18 dávk. ř., nýbrž o lhůtu danou úřadem při vyšetřování vpočítatelných nákladů ve smyslu § 9. č. 1 dávk. ř. Pro vyšetřování nákladů těchto neplatí však řízení předepsané v § 18 dávk. ř., nýbrž vyšetřování to děje se dle všeobecných zásad řízení administrativního. Lhůta, kterou tu úřad stěžovateli stanovil, není však, jak vysloveno ve zdejším nálezu ze dne 14. října 1919 č. 4416 (uvěř. pod č. 202), na nějž se ve smyslu § 44 jedn. ř. pro správní soud odkazuje, lhůtou preklusivní a nemůže tedy úřad vysvětlivky, případně námitky podané po uplynutí lhůty jedině z tohoto důvodu pominouti.
Zakládá se tudíž naříkané rozhodnutí, pokud se týká vpočítatelných nákladů per 2744 K 42 h, na mylném právním názoru, a bylo proto jako nezákonné zrušeno.

Citace:

č. 277. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 567-569.