Č. 146.

Zabírání bytů: Ustanovení § 6 č. 3 vl. nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a nař. předpokládá, že ten, kdo bytu svého jen čas od času používá, má ještě jiný byt, jehož může pravidelně používati, že tedy občasné používání onoho bytu nemá svou příčinu jen v nějaké podstatné přechodné překážce, bránící jeho stálému obývání, na př. v odcestování za povoláním nebo v jiné důležité příčině.
(Nález ze dne 26. června 1919 č. 3220.)
Věc: Žofie Reiserová v Rakovníku (adv. Dr. Josef Učních z Prahy) proti okresní správě politické v Rakovníku, resp. zemské správě politické v Praze o zabrání bytu.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná, pokud směruje proti výnosu zemské politické správy v Praze. Naříkané rozhodnutí okresní správy politické v Rakovníku zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Usnesením městské rady v Rakovníku ze dne 24. února 1919 čís. 1119 zabrán byl stěžovatelce na základě § 6, čís. 3 nařízení vlády ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a nař. byt, který má stěžovatelka v Rakovníku v domě čís. pop. 177/1 najatý, skládající se ze 2 pokojů, kuchyně a přísl. z důvodu, že stěžovatelka bytu toho používá jen čas od času tak, že se v Rakovníku za celý kvartální termín zdržuje pouze několik dnů při placení nájemného.
Odporu proti rozhodnutí tomu podanému okresní správa politická v Rakovníku výnosem ze dne 18. března 1919 čís. 5202 nevyhověla z důvodů naříkaného rozhodnutí.
K dohlédací stížnosti stěžovatelčině vyslovila zemská správa politická v Praze výnosem ze dne 10. května 1919 čís. 8 D 5790/2, že nemění ničeho na naříkaném výměru okresní správy politické a že považuje výměr ten za vykonatelný.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti k němu podané toto:
Pokud stěžovatelka béře v odpor také výnos zemské správy politické o její dohlédací stížnosti vydaný, bylo stížnost její odmítnouti dle § 21 a 2 zák. o správním soudu jako nepřípustnou, poněvadž straně nepřísluší právní nárok na výkon úřední moci dozorčí a nebylo proto uvedeným výnosem subjektivní právo stěžovatelčino porušeno (nález tohoto soudu ze dne 1. dubna 1919 č. 1615).
Pokud však stížnost směřuje proti rozhodnutí okresní správy politické, uvážil nejvyšší správní soud takto:
Námitka opoždění stížnosti vznesená žalovaným úřadem jest bezdůvodná, i když je správno tvrzení odvodního spisu, že naříkané rozhodnutí již dne 24. března t. r. bylo na stranu vypraveno. Neboť stížnost byla dána na poštu již dne 23. května t. r., tedy ještě dojista před uplynutím 60tidenní lhůty v § 14 zák. o správním soudu stanovené.
Ve věci samé shledána byla stížnost důvodnou.
Naříkané rozhodnutí okresní správy politické spočívá na předpokladu, že stěžovatelka užívala zabraného bytu jen čas od času a opírá předpoklad ten o skutkové zjištění, že stěžovatelka v Rakovníku se v každém čtvrtletí zdržuje pouze několik dnů při placení nájemného. Tento skutkový podklad rozhodnutí jest však v odporu s obsahem spisů. Stěžovatelka podávajíc odpor proti zabrání bytu doznala jen, že se loňského roku zdržovala delší dobu mimo Rakovník, a to jen proto, že musila býti u své nemocné dcery. Majitel domu, slyšen byv před rozhodujícím úřadem, potvrdil, že stěžovatelka přijížděla sice jen jednou za tři měsíce ku zaplacení činže, že však od listopadu 1918 v bytě pravidelněji se zdržuje, že v posledním čase bydlela stále v Rakovníku a že jen někdy na dva, tři dny odjede. Jiné okolnosti skutkové pro posouzení věci závažné ze spisů nejsou patrny.
Původní udání, které učinil majitel domu vůči městským úředníkům, totiž že stěžovatelka přijíždí do Rakovníka pravidelně jednou za tři měsíce, aby zaplatila činži a vyvětrala byt, nelze pokládati, jak žalovaný úřad v odvodním spise dovozuje, za jedině směrodatné, když majitel domu toto udání své později při výslechu před úřadem rozhodujícím změnil.
Udání ono by ostatně, i kdyby tu uvedeného odporu se spisy nebylo, neposkytovalo dostatečného podkladu pro závěr, že stěžovatelka bytu čas od času užívá, poněvadž ustanovení § 6, čís. 3 nař. vládního o zabírání bytů zřejmě předpokládá, že ten, kdo bytu jen čas od času užívá, má ještě jiný byt, jehož pravidelně používati může, že tedy jen občasné užívání bytu nemá svou příčinu v nějaké podstatné překážce bránící stálému obývání téhož, na příklad odcestování za povoláním nebo z jiné důležité příčiny.
Zdali okolnosti takové v tomto případě byly před zabráním bytu, slušelo tím spíše vyšetřiti, když obec stěžovatelce jiný byt přikázala a tím uznala, že táž má právo i důvod bydleti v obci, v níž zabraný byt ten se nalézá.
Pro uvedené podstatné vady řízení bylo naříkané rozhodnutí dle § 6, odst. 2 zák. o správ. soudu zrušiti.

Citace:

č. 146. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 315-317.