Č. 128.

Vyživovací příspěvek: Bylo-li vyšetření skutkové podstaty shledáno nedostatečným, protože nebylo hleděno ku zvláštním individuelním poměrům rodinným, jest věcí strany, aby poměry ty prokázala, a stačí, když jí k tomu dal úřad příležitost.
(Nález ze dne 14. června 1919 č. 2836.)
Prejudikatura: Srov. nález č. 15 a 104 Sbírky.
Věc: Meta Peduzziová v Měcholupech proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Meta Peduzziová, manželka obchodníka v Měcholupech, přihlásila dne 29. června 1915 nárok na výživné pro sebe a 3 nezletilé děti za svého manžela Hugona Peduzzia, jenž 11. června 1915 nastoupil činnou službu vojenskou. Rozhodnutí okresní vyživovací komise v Žatci z 24. července 1915 č. 2653, jímž na základě zprávy četnictva o majetkových a výdělkových poměrech bylo výživné odepřeno, bylo nálezem býv. rak. správního soudu z 8. listopadu 1915 č. 6905 zrušeno pro vadné řízení. Okresní vyživovací komise na to prostřednictvím berního referátu vyslechla důvěrníka, jenž vypověděl, že Meta Peduzziová vede obchod svého muže dále, prodává také některé druhy zboží koloniálního, má některé větší odběratele a že vzhledem k tomu — třebas i obchod odchodem majitele utrpěl, poněvadž manželka nemá přece jen všech potřebných obchodních znalostí — lze roční čistý výnos stále ještě odhadovati asi na 2600 K.
Rozhodnutím okresní vyživovací komise z 23. března 1916 byla na to žadatelka opět odmítnuta, ježto provedené šetření prokázalo, že výnos obchodu povolaného manžela je stále ještě tak velký, že o ohrožení výživy rodiny není řeči. Nálezem býv. rak. správního soudu z 15. června 1916 č. 4920 bylo i toto rozhodnutí podle § 6 zák. o správním soudu pro vadné řízení zrušeno. Vadu správní soud shledal jednak v tom, že opomenuto sděliti straně výsledky šetření a poskytnouti jí příležitost, aby se vyjádřila o výnosu živnosti a své eventuelní údaje na základě obchodních zápisů prokázala, jednak že nelze s jistotou seznati, zda komise uznávajíc částku 2600 K ročně za toho času postačitelnou ku krytí výživy čtyřčlenné rodiny vyšetřovala a brala zřetel k individuelním poměrům rodinným, zejména nákladům na vychování dětí a panujícím poměrům soukromým.
Na základě tohoto nálezu byly výměrem okresní vyživovací komise z 26. září 1917 č. 3653/274 výpovědi důvěrníka z 18. února 1916 sděleny straně s vyzváním, aby své námitky podala do 8 dnů a event. tvrzení svá prokázala. V podání ze 6. října 1917 uvádí strana, že vede obchod dále. Obrat a výnos po odchodu mužově nečiní však ani polovinu dřívějšího; nemohouc vzhledem k zaměstnání v rodině vésti obchodní zápisky, nemůže výnos obchodu přesně udati, soudíc však podle výsledků činí čistý výtěžek dojista méně než 2600 K. Avšak ani částka 2600 K nestačila by za daných poměrů k úhradě výživy rodiny. Posléze udává, že manžel její následkem nemoci přivoděné vojenskou službou 29. července 1916 zemřel.
Rozhodnutím okresní vyživovací komise z 12. listopadu 1917 č. 3653 byl nárok žadatelčin opětně odmítnut. Odmítnutí odůvodněno tím, že výnos obchodu činí ročně dle konaného šetření asi 2600 K, kterýžto obnos stačí na výživu žadatelky a jejích 3 dětí, čítajíc v to náklad na jejich výchovu, takže výživa rodiny není ohrožena. Zdůrazněno pak, že žadatelka přes vyzvání neudala číselnou výši svých obchodních příjmů, ani neprokázala, že jsou menší než 2600 K, ani neuvedla a neosvědčila skutečnosti, z nichž lze souditi, že zjištěný výtěžek nestačí na výživu rodiny a že žadatelka má zvláštní výlohy na výživu a výchovu rodiny.
Podané odvolání, které vytýká, že okresní vyživovací komise nekonala šetření vyžadovaná citovaným nálezem správního soudu a že částka 2600 K za daných poměrů na výživu rodiny nestačí, bylo rozhodnutím zemské vyživovací komise z 26. října 1918 č. 2162/1 A ai 1918 zamítnuto z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého.
Stížnost k tomuto soudu namítá jednak vadné řízení, ježto administrativní úřad nedbaje direktiv daných nálezem správního soudu nedostatečně vyšetřil rozhodné okolnosti v příčině výnosu živnosti, jakož i potřeb stěžovatelčiných na výživu dle individuelních poměrů rodin- ných, jednak nezákonnost, ježto úřad zodpovídaje otázku ohrožení výživy, zjištěné poměry nesprávně hodnotil a následkem toho ohrožení výživy popřel.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
Dle uvedeného nálezu správního soudního dvoru byl administrativní úřad povinen nedostatky správním soudem vytýkané odstraniti a vydati pak nové rozhodnutí. To se také stalo. Okresní vyživovací komise výměrem z 26. září 1917 č. 3653/274 sdělila straně výpovědi svého důvěrníka z 18. února 1916 a vedena snahou, aby ve smyslu nálezu správního soudu zjistila zmíněné tam individuelní poměry stěžovatelky, kterých dojista jinak, nežli za součinnosti strany samé nebylo vůbec možno vyšetřiti, poskytla jí plnou volnost, aby uplatnila své individuelní poměry, které by byly s to, aby založily úsudek pro stranu příznivý. Učinila tedy okresní vyživovací komise vše, co v její moci bylo, aby vady správním soudem vytýkané odstranila; z důvodů naříkaného rozhodnutí je také patrno, že úřad přihlížel ke všem okolnostem, k nimž podle nálezu správního soudu bylo bráti zřetel. Jestliže pak strana, ač poskytnuta jí k tomu příležitost, neuvedla žádných konkrétních fakt, na nichž by úřad oproti výsledkům úředního šetření byl mohl založiti úsudek jí příznivý a které dle povahy věci jen strana sama mohla úřadu podati, nýbrž omezila se na všeobecná, ničím nedoložená tvrzení jednak o výnosu obchodu, jednak o individuelních poměrech své rodiny, a tak sama způsobila vyšetření jich po jejím názoru nedostatečné, nemůže toho vytýkati. Je tedy bezpodstatnou námitka stížnosti, že úřad nedbal nálezu správního soudu a vady jím vytýkané neodstranil. Také nejvyšší správní soud, pokud mu přísluší zkoumati provedené řízení z moci úřední, žádných vad neshledal.
Pokud však stížnost namítá, že úřad nesprávným hodnocením zjištěných skutečností dospěl k nesprávnému úsudku ve příčině ohrožení výživy, dlužno vytknouti, že otázka ohrožení výživy je otázkou skutkovou, nikoli právní. Nález správního soudu z 15. června 1916 po této stránce neobsahoval žádného názoru pro správní úřad ve smyslu § 7 leg. cit. závazného. Také nejvyšší správní soud podle § 6, odst. 1. zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 a § 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. nemohl naříkané rozhodnutí po této stránce meritorně přezkoumati, nýbrž musel omeziti se toliko na zjištění, není-li tu nedostatků formelních, uvedených v odst. 2 § 6 zák. z 22. října 1875, po kteréžto stránce však, jak řečeno, závad neshledal.
Bylo tudíž stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 128. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 284-286.