Č. 149.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Slezsko): 1. K zavedení zemské dávky z příručku hodnoty nemovitostí není zapotřebí zemského zákona. — Neodporuje zemskému zřízení, když v době, kdy zemský sněm nemohl zasedati, učinil na místě sněmu zemský výbor usnesení o dalším vybírání zemské dávky z přírůstku hodnoty a usnesení to bylo panovníkem schváleno. — 2. Dávka z přírůstku hodnoty jest in toto dávkou zemskou, z níž obce dostávají jen jisté úděly.
(Nález ze dne 28. června 1919 č. 2147.)
Věc: Jakub Schwarz v Těšíně (adv. Dr. Antonín Schauer z Prahy) proti slezskému zemskému výboru o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel, jemuž byla slezským zemským úřadem pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty vyměřena dávka z přírůstku hodnoty a vyměření to slezským zemským výborem potvrzeno, tvrdí ve své stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu, že mu platební rozkaz o dávce z přírůstku hodnoty nebyl doručen, že proti němu také žádné stížnosti nepodal a že jest proto naříkané rozhodnutí zmatečné, jelikož k jeho vydání nebyl dán žádný podnět, a dále uplatňuje ve stížnosti námitku, že zákon ze dne 2. května 1913 čís. 35 z. z. sl. o vybírání dávky z přírůstku hodnoty platil pouze do 31. prosince 1917 a protože zemský sněm, nebyv svolán, platnost tohoto zákona neprodloužil, že chybí to- muto předpisu dávky z přírůstku hodnoty všechen právní podklad. Vyhláška slezského zemského výboru ze dne 6. února 1918 čís. 23 z. z. prý zákon nenahrazuje, byť i příslušné usnesení zemského výboru bývalo došlo císařské sankce.
Stížnost tu neshledal nejvyšší správní soud důvodnou.
Co se prvé námitky týče, vychází ze spisů správních na jevo, že stěžovatel společně s Pražskou úvěrní bankou do platebního rozkazu o dávce z přírůstku hodnoty podal dne 18. září 1918 stížnost a tím dal podnět, aby zemský výbor naříkaný platební rozkaz v mezích stížnostních bodů přezkoumal a rozhodnutí o stížnosti vydal.
Ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu podané, tak jako již v instanční stížnosti své, obmezil se stěžovatel na jedinou námitku, kterou vytýká nedostatek zákonného podkladu pro vyměření dávky z přírůstku hodnoty.
O této námitce uvážil nejvyšší správní soud toto:
Naříkané rozhodnutí opírá se o usnesení zemského výboru slezského, schválené rozhodnutím panovníka ze dne 7. srpna 1917 resp. 12. ledna 1918 a uveřejněné vyhláškou ze dne 6. února 1918 č. 23 z. z., jímž stanoveno, že zemská a obecní dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti, zavedená zákonem ze dne 2. května 1913 č. 35 z. z., bude vybírána dle ustanovení v řečeném zákoně obsažených i nadále od 1. ledna do 31. prosince 1918.
Stížnost namítá, že zákon ze dne 2. května 1913 č. 35 z. z., přestal působiti dnem 31. prosince 1917 a že pouhé usnesení zemského výboru, byť i schválené císařem, nemá moci zákonné a nemůže zákona nahraditi. Tím není však ještě řečeno, že naříkané rozhodnutí postrádá dostatečné právní base.
§ 22 zemského zřízení stanoví v odst. 2, že zemský sněm, aby opatřil úhradu na potřeby zemské správy, jest oprávněn k potřebě té rozvrhovati a vybírati přirážky k přímým daním císařským až do 10 proc. samostatně, přirážky pak větší nebo jiné dávky na zemi rozvržené se schválením císařským.
Srovná-li se ustanovení toto s ustanovením § 17 zem. zříz., patrno, že zemské zřízení pro akt zdanění k účelům zemským nechtělo předepsati kvalifikované formy zemského zákona, která je normována v § 17 zem. zříz., nýbrž že pokládá tento akt formálně za pouhý správní úkon zemského sněmu, který toliko v jistých případech, kde jde o zdanění vyšší nebo tíživější, vázán je schválením panovníka. Sněm, usnášeje se o zemských berních, nejedná jako orgán zákonodárné moci zemské, nýbrž jako orgán samosprávné korporace země, povolaný ku správě jejího hospodářství.
A jako usnesení, které činí sněm, vypisuje zemské berně, je podstatně rozdílné od usnesení, které činí o osnově (formelního) zákona, tak také schválení panovníka dle § 22/2 zem. zříz. podstatně se liší od panovníkovy sankce zákona. Panovník nevystupuje tu jako druhý koordirovaný faktor zákonodárné moci zemské, nýbrž jako nositel výkonné moci státu (čl. 2 zákl. zák. st. z 21. prosince 1967 č. 145 ř. z.), vykonávající svým schvalováním akt dozoru státu nad samosprávnou korporací zem- skou. Názor tento nachází oporu nejen ve stylisaci § 22, odst. 2 u srovnání s § 17, nýbrž i v zařadění § 22 mezi předpisy upravující hospodářskou správu země, jakož i ve srovnání § 22, odst. 2 s § 20, odst. 2, kde o stránce formální zcizení kmenového jmění zemského, tedy nesporně akt pouhé správy hospodářské, normováno jest stejně jako usnesení o zdanění k účelům zemským.
Uzná-li-se usnesení, jež činí sněm, vypisuje zemské berně, za akt správní, pak není dojista překážky zásadní proti tomu, aby úkon ten za jistých podmínek nemohl býti suplován aktem zemského výboru. Podle zemského zřízení je totiž ku správě záležitostí zemských povolán primérně jak sněm tak i zemský výbor (§§ 2, 26 a násl. zem. zříz.) Jest ovšem správno, že zemské zřízení i k vedení hospodářské správy zemské povolává v první řadě zemský sněm (§ 20 a násl. zem. zříz.), a zemskému výboru svěřuje toliko obstarávání záležitostí správy obyčejné (§ 26 a násl.): v § 22\2 jest pak usnášení se o zdanění k účelům zemským výslovně přikázáno do kompetence sněmu. Tu však dlužno uvážiti: Zemské zřízení rozdělujíc takto správní kompetence mezi oba správní orgány zemské, z nichž hlavní, sněm, dle § 8 zem. zříz. má se pravidelně scházeti toliko jednou v roce, mělo dojista na mysli jenom jednoduché poměry normální tehdejší doby, za nichž bylo lze předpokládati, že bude sněm pravidelně se scházeti a že bude s to, aby v této jediné výroční sesi veškery své úkoly vyřídil, zejména také projednal zemský rozpočet a usnesl se o opatření úhrady na rozpočtená vydání. Co se má státi, jestliže sněm včas o dostatečnou úhradu se nepostará nebo postarati se nemůže, a v době, kdy naskytne se nezbytná potřeba opatřiti nové prostředky k dalšímu vedení správy zemské, není shromážděn, zemské zřízení nemá ustanovení žádného. Nelze dojista rozumně předpokládati, že by zemské zřízení bylo chtělo připustiti, aby v takových případech celá zemská správa, dokud se sněm nesejde, byla zastavena a životní zájmy země tím ohroženy jenom proto, aby nebyl porušen pouhý předpis kompetenční, jenž úkony stejné povahy rozděluje mezi dva svou povahou stejné orgány téhož právního subjektu. Vychází-li se z těchto úvah, je dojista na snadě úsudek, že neodporuje zemskému zřízení, jestliže za takových mimořádných poměrů, kdy zemský sněm svých funkcí vykonávati nemůže, zemský výbor jakožto jediný orgán, který podle § 2 zem. zříz. vedle sněmu je povolán také primérně k vedení záležitostí správy zemské a jehož kompetence nad to v § 26 zem. zříz. vymezena je širokým pojmem »správy obyčejné, kterýžto pojem co do rozsahu svého připouští výklad odpovídající daným právě poměrům, nastoupí na jeho místo a provede opatření k dalšímu vedení správy zemské nezbytně nutná.
Usnesením zemského výboru, jež vyhlášeno pod č. 23 zem. zák. z r. 1918, zavedena byla pro rok 1918 ve Slezsku zemská a obecní dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí podle pravidel obsažených v zákoně ze dne 2. května 1913 č. 35 z. z., jehož působnost dnem 31. prosince 1917 byla již uhasla. Jak svrchu dovoděno, není k zavedení zemských dávek potřebí formy zemského zákona. Na tom nemění ničeho ani okolnost, že jde o dávku, která již zákonem byla zavedena, kdyžtě působnost tohoto zákona již byla vypršela a podle obsahu vyhlášky nešlo o formelní prodloužení zákona, nýbrž o akt formelně administrativní, zcela samostatný, jenž recipuje toliko obsah onoho zákona, jinak však opírá se přímo o zemské zřízení. Nemůžeť dojista okolnost, že nějaká zemská dávka byla zavedena někdy formelním zákonem, býti na překážku tomu, aby po uhasnutí moci tohoto zákona nebyla později zavedena aktem správním, když zemské zřízení tuto formu, jak svrchu dovoděno, pokládá za postačitelnou. Že zemská dávka z přírůstku hodnoty spadá pod pojem zemských dávek (»Landesumlagen«) zmíněných v § 22/2 zem. zříz., o tom vzhledem k zákonné terminologii tehdy obvyklé nelze pochybovati, tak na př. § 71 obec. zř. slezského zahrnuje slovem »Gemeindeumlagen« jakožto jednotlivé druhy jich nejen přirážky k daním přímým a k dani spotřební, nýbrž i platy a dávky (»Auflagen und Abgaben«), které nenáležejí do kategorie přirážek k daním, tedy veškery možné samostatné dávky obecní. Není proto důvodu pro úsudek, že zavedení zemské dávky z přírůstku hodnoty svrchu uvedeným usnesením zemského výboru, schváleném od panovníka a řádně vyhlášeným, odporuje zákonu. Zákon z 2. května 1913 č. 35 z. z. označuje sice tuto dávku jako zemskou a obecní dávku z přírůstku hodnoty, také sporné usnesení zemského výboru č. 23 z. z. z r. 1918 mluví o dalším vybírání dávky zemské a obecní, a podle § 79 obec. zříz. z 15. listopadu 1863 č. 17 z. z. jest k zavedení nových dávek obecních, které nenáležejí do kategorie přirážek daním přímým nebo k dani spotřební, zapotřebí zemského zákona, je tedy předepsána výslovně forma zákona; mohlo by se proto za to míti, že dle hořejších vývodů usnesení zemského výboru schválené panovníkem nepostačuje. Leč náhled takový by přehlížel, že dávka z přírůstku hodnoty, jak svrchu uvedenými normami jest upravena, má sice věcně povahu také dávky obecní potud, že výnos její určitou kvótou přikazuje se súčastněným obcím na úhradu potřeb obecních, že však formelně jeví se výhradně jako dávka zemská. Závazek k placení dávky trvá toliko vůči zemi jako jedině oprávněnému subjektu, nikoli vůči súčastněné obci; tato mohla by svůj podíl pohledávati toliko na zemi, nikoli přímo na poplatníku. Dávku vyměřuje úřad zemský (§ 15 zák.), o stížnostech rozhoduje zemský výbor (§ 19), dávka platí se u zemské pokladny, zemský výbor povoluje sečkání a lhůty (§ 20). Obci, v níž zcizená nemovitost leží, nedostane se příslušné kvóty z každého jednotlivého předpisu, nýbrž podílu souhrnně vypočteného dle ustanovení § 26 zák. Ze všech těchto předpisů patrno, že nejde o dávku obecní, nýbrž in toto o dávku zemskou, z níž dostává se obcím toliko jistých údělů, vypočtených dle pravidel stanovených zákonem. Vzhledem k tomu ani s tohoto hlediska není námitek proti spornému usnesení zemského výboru.
Bylo tedy stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 149. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 319-322.