Č. 210.

Zabírání bytů: Dle § 6, č. 4 nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. nelze postupovati, nepoužívá-li se bytu za skladiště, nýbrž za místnost obchodní při provozování prodeje hotového nábytku.
(Nález ze dne 20. října 1919 č. 4878).
Věc: Antonín Čech v Praze (adv. Dr. Ant. Hlavatý z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze (zast. přednostou Dr. Josefem Sommerem) o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Společný bytový úřad rozhodl usnesením senátu ze dne 3. května 1919 na základě § 6 nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. že zabírá byt stěžovatelův v 1. poschodí o 7 pokojích v domě čp. 808 v Praze 2., poněvadž jest prokázáno, že bytu se používá déle 4 neděl za skladiště. Ku provozování živnosti ponecháno bylo majiteli bytu ještě 5 místností v přízemí. V rozkladu proti tomu podaném namítal stěžovatel, že nejde o skladiště, nýbrž o místnosti, jež jednak obývá, jednak používá jako obchodní místnosti. Povaha obchodu nábytkem, který provozuje, vyžaduje toho, aby kupujícím byl nábytek ukázán a musí býti proto umístěn v obchodních místnostech způsobem takovým, aby mohl býti na místě řádně prohlédnut. Zabrání jest v cestě i to, že nemožno i jen některou z oněch místností samostatně obývati nebo tak upraviti, aby mohly býti samostatně obývány, ježto by se buď stěžovateli neb osobě, které bude byt zadán, nedostávalo nejnutnějšího vedlejšího příslušenství. Jak byl rozklad tento vyřízen, nelze ze spisů seznati.
Stížnost u tohoto soudu podaná béře naříkané rozhodnutí v odpor pro nedostatečné řízení a nesprávné právní posouzení věci. Vadnost řízení shledává v tom, že vychází rozhodnutí ze skutkových předpokladů, že se místností zabraných užívá za skladiště, ač ve skutečnosti je stěžovatel jednak sám obývá, jiného bytu nemaje; jednak jich používá za obchodní (prodejní) místnosti. K těmto okolnostem nebyl při vydání naříkaného rozhodnutí následkem nedostatečného provedení řízení vzat zřetel a v tom tkví i protizákonnost naříkaného rozhodnutí.
Při veřejném ústním líčení namítal zástupce stížnosti dále, že stěžovatel má s rodinou nárok na tři obytné místnosti, že zabrané místnosti nelze samostatně obývati nebo tak upraviti, aby mohly býti samostatně obývány, a že nemá jiných místností, v nichž by umístiti mohl nábytek v zabraných místnostech uložený.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti a o námitkách právě uvedených toto:
Naříkané rozhodnutí spočívá na skutkovém předpokladu, že zabraných 7 místností používáno jest déle 4 neděl jako skladiště, opírá se tudíž jedině o ustanovení § 6, čís. 4 nař. vl. o zabírání bytů. O tom, že zabrané místnosti mají dle svého původního určení dosud povahu místností obytných, není sporu, předmětem sporu jest jedině, zdali místností těch stěžovatel používá jako skladiště.
Za skladiště ve smyslu tohoto ustanovení pokládati lze jedině místnosti, které slouží výlučně k ukládání věcí neb zásob zboží.
Stěžovatel tvrdí však, že zabraných místností, které jak v řízení správním zjištěno bylo, jsou s obchodními místnostmi v přízemí se nalézajícími spojeny dřevěnými schody z místností těchto do místností v 1. patře vedoucími, používá jako místností obchodních, prodejních, tudíž nikoli k ukládání nábytku, nýbrž k přímému provozování obchodu s nábytkem.
Tyto okolnosti, rozhodné pro posouzení sporné otázky, zdali jsou dány předpoklady ustanovení § 6 čís. 4 nař. vl. o zabírání bytů, nebyly však v řízení správním vyšetřeny a zjištěny, a trpí proto dosavadní řízení vadou nedostatečného zjištění skutkové podstaty, pročež bylo naříkané rozhodnutí dle § 6 zák. o správním soudě zrušiti.
K ostatním námitkám stěžovatelem vzneseným jest podotknouti toto:
K námitce, že stěžovatel má s rodinou svou právo na užívání 3 obytných místností z bytu v 1. patře, mohlo by hleděno býti, jen kdyby stěžovatel skutečně 3 místnosti obýval a v užívání jich naříkaným záborem zkrácen byl. Stěžovatel obývá však ve skutečnosti jen jeden pokoj s kuchyní a užívání místností těchto není naříkaným rozhodnutím dotčeno. Rovněž nebylo hleděti k námitkám, že zabrané místnosti nelze samostatně obývati aneb k obývání takovému upraviti, poněvadž okolnost tato nedotýká se práv stěžovatelových.
Další námitka, že nebylo zjištěno, zdali stěžovatel má možnost, nábytek v zabraných místnostech uložený umístiti jinde, není důvodná, poněvadž nařízení vlády o zabírání bytů nestanoví v § 6, čís. 4 jako podmínku zabrání bytu za skladiště sloužícího, že majitel bytu může věci tam uložené jinde uložiti a poslední odstavec § 6 cit. nař. také nepřikazuje, aby v případě § 6 čís. 4 přihlíženo bylo k individuelním poměrům a potřebám majitele bytu.

Citace:

č. 210. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 429-431.