Č. 221.

Zabírání bytů: 1. * Nařízení ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. o zabírání bytů obcemi jest kryto zmocněním uděleným vládě zákonem ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z., poněvadž i byty jsou předmětem potřeby obyvatelstva. — 2. * Bytu čas od času používaného nelze dle § 6 č. 3 nař. z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. zabrati, když majitel takového bytu Jest poměry nucen, bytu skutečně jen občas užívati.
(Nález ze dne 29. října 1919 č. 4700.)
Prejudikatura: srovn. nálezy č. 146, 162 a 163 této Sbírky. Stejně další judikatura nejv. s. s.
Věc: Olga Vrbatová na Mělníku proti okresní správě politické na Mělníku o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jako nezákonné.
Důvody: Rozhodnutím ze dne 18. dubna 1919 zabral městský úřad na Mělníce v domě stěžovatelčině č. p. 146 na Mělníce jeden byt o 3 pokojích s příslušenstvím v přízemí vily pro vrchního okresního lékaře. Okresní správa politická nedala místa odporu stěžovatelčinu a potvrdila rozhodnutí ono z důvodu, že má stěžovatelka stálý byt v Praze, zabraný byt obývá jen čas od času a zabrání bylo tedy dle § 6, bodu 3 nařízení ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. oprávněno.
Stížnost k tomuto soudu podaná namítá, že stěžovatelka má sice také byt v Praze, kde manžel její povoláním svým jest vázán, to však nemůže býti závadou, aby používala rodina jeho i bytu na Mělníce, poněvadž Mělník neleží v bytovém obvodu pražském.
Zabraný byt jest úplně zařízen a vypraven k trvalému a neustálému obývání, nikoliv jen od času k času a jest také skoro neustále obýván buď stěžovatelkou nebo členy její rodiny, poněvadž stěžovatelka má vedle vily č. p. 146 několik nemovitostí na Mělníce, jejichž správu vede a jež vyžadují nepřetržitého dozoru a tudíž i častého pobytu na Mělníku. Rozhodnutím městského úřadu potvrzeným naříkaným rozhodnutím zabrán byl byt o 3 pokojích s příslušenstvím v přízemí vily; avšak v přízemí jsou pouze dva pokoje, kuchyně, koupelna a spíž. Druhá polovice domu, totiž místnosti v 1. patře, stanou se pak pro rodinu nepoužívatelnými, neboť nemají ani kuchyně ani jiného příslušenství. Místnosti v přízemí i v 1. patře tvoří dohromady součásti jediného bytu o 5 pokojích a nelze je od sebe bez újmy pro celek ani rozděliti. Stížnost dovozuje pak, že nařízení z 22. ledna 1919 předpokládá pro zabírání bytů nevyhnutelnost a nemožnost, aby osoba, pro niž se byt zabírá, získala byt jiný, kterýžto předpoklad zde dán není a jde tu vlastně jen o zabrání bytu »do zásoby«, neboť, úředník, pro nějž byl byt zabrán, nemá dosud zákonného nároku na opatření bytu na Mělníce, poněvadž tam není definitivně přesazen. Stížnost popírá konečně zákonitost nařízení z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n.. poněvadž bylo vydáno na základě zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z., jenž se nevztahuje na nemovitosti a ubytování. Avšak i kdyby možno bylo tohoto zákona zde použíti, neplatilo by ani. pak nařízení vydané na jeho základě, poněvadž jest dle § 3 tohoto zák. vláda povinna nařízení taková předložiti říšské radě — tedy v daném případě Národnímu shromáždění — a to nejpozději koncem každého kalendářního čtvrtletí, nařízení z 22. ledna 1919 však dosud Národnímu shromáždění předloženo nebylo. Následkem toho pozbylo toto nařízení účinnosti a jsou důsledkem toho i rozhodnutí s odvoláním na ně vydaná neplatná. V odvodním spise vyvrací žalovaný úřad námitky stěžovatelčiny s poukazem na to, že má manžel její stálý byt v Praze, že zabraný byt není trvale obýván a stěžovatelka sama doznává, že musí na Mělník zajížděti skoro týdně. Třeba by tak činila, není přece nucena tam bydliti, když může i za den nutné věci obstarati. Obecní úřad nezamýšlel zabrati jenom přebytečnou část bytu, nýbrž byt celý a měly býti místnosti nájemníkem nepoužívané přenechány stěžovatelce k uložení nábytku. Stylisace výměru zabíracího stala se omylem a nemění na věci ničeho, je-li jeden z pokojů v prvém poschodí. Byt nebyl zabrán do zásoby, nýbrž pro určitou osobu a když táž na byt nereflektovala, ihned pro jinou.
Nejvyšší správní soud uvážil, rozhoduje o stížnosti, takto:
Pokud stížnost popírá vůbec zákonitost cit. nařízení, bylo ji odmítnouti jako neodůvodněnou. Zmocňuje-li zákon z 24. července 1917 č. 307 ř. z. vládu, aby po dobu mimořádných válkou vyvolaných poměrů vydávala nařízením potřebná opatření k podpoře a znovuzřízení hospodářského života, k zamezení hospodářských škod a k zásobování obyvatelstva potravinami a jinými předměty potřeby, nelze vzhledem k tendenci jeho omezovati ustanovení o opatřování obyvatelstva jinými potřebami jenom na věci movité, nýbrž třeba zahrnouti veslová ta i byty jako jednu z nejnaléhavějších potřeb každého jednotlivce. Tvrdí-li však stížnost, že nařízení o zabírání bytů obcemi pozbylo své účinnosti po rozumu § 3 cit. zák., poněvadž nebylo předloženo nejpozději do konce března t. r. Národnímu shromáždění, odporuje námitka ta skutečnosti, neboť vláda předložila, jak ze zápisu o 28. schůzi Nár. shromáždění československého dne 11. února 1919 konané patrno, toto své nařízení Národnímu shromáždění a předseda jeho přikázal je výborům sociálně politickému a právnímu k řízení podle § 3 a násl. zák. z 24. července 1917 č. 307 ř. z. Ježto se strany Národního shromáždění o zrušení cit. nařízení žádáno nebylo nemůže o jeho neplatnosti býti řeči.
Naříkaným rozhodnutím zabrán byl stěžovatelce skutečně jenom jeden byt o 3 pokojích s příslušenstvím v přízemí její vily č. p. 146 na Mělníce a ne, jak odvodní spis dodatečné rozhodnutí vykládati chce, byt celý, tedy i místnosti v 1. poschodí této vily, neboť městský úřad zabral výslovně toliko byt v přízemí a žalovaný úřad potvrdil toto zabrání, aniž by odpověděl na námitky v odporu přednesené, situačním plánkem doložené, odnášející se k tomu, že se v zabraném přízemí nalézají toliko 2 pokoje a kuchyně a že bude byt stěžovatelce v 1. poschodí ponechaný bez potřebného příslušenství a tedy k obývání nezpůsobilý.
V daném případě, kde jde o byt, jehož součásti leží jak v přízemí, tak i v 1. patře a jenž tvořil jeden celek, bylo obzvláště, když již úřad za to měl. že zabírací nález vydati smí, zapotřebí místnosti, jež se zabrati měly, shodně se skutečností přesně označiti, aby strana neměla pochybnosti o tom, které místnosti se k volnému používání ponechávají a aby mohla účinně svých práv hájiti. Nestalo-li se tak, trpí naříkaný nález podstatnou vadou, která již sama o sobě by vedla k jeho zrušení ve smyslu § 6 zák. o správním soudě.
Avšak nehledě k tomuto formelnímu nedostatku naříkaného rozhodnutí, jeví se i námitky proti meritu nálezu vznesené podstatnými. Naříkané rozhodnutí jest odůvodněno tím, že stěžovatelka užívá zabraného bytu jen čas od času. Z toho patrno, že opírá se o § 6, bod 3, nikoli však o ustanovení § 6, č. 5, třeba by na to poukazovalo, že má stěžovatelka svůj stálý byt v Praze, a nemusí se proto nejvyšší správní soud zabývati námitkou, že lže majiteli dvou neb více bytů jeden z nich zabrati, jenom když leží v jednom bytovém obvodu, kterýžto předpoklad zde dán není.
Pokud však jde o otázku, zdali tu je předpoklad pro užití předpisu § 6, č. 3 cit. nařízení, uvážil nejvyšší správní soud takto:
Nařízení z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. sleduje účel zaopatřiti osobám k pobytu v jisté obci oprávněným byt v této obci a opravňuje obec, aby k dosažení tohoto cíle mohla zasahovati do soukromých práv majitelů domů nebo bytů v této obci a obmezovala je ve volném užívání bytů. Není však úmyslem tohoto nařízení, aby toto obmezení majitelů bytů ve volném využitkování a nakládání s nimi šlo tak daleko, že by se mohl zabrati byt i tomu, kdo ho třeba jen k občasnému bydlení ze závažných příčin potřebuje.
Lze tedy zabrati byt pouze čas od času užívaný jenom tehdy, když jest za spoluúčasti strany před vydáním zabíracího nálezu zjištěno ne jenom, že má ten, kdo bytu jen čas od času užívá, ještě jiný byt, jehož pravidelně používati může, nýbrž i zdali majitel bytu vzhledem ke svým poměrům, povolání aneb jiným důležitým okolnostem není nucen bytu toho třebas jen občas skutečně užívati. Citované nařízení též přímo obci ukládá, aby zabírá-li byt jen čas od času používaný, k povolám a rodinným poměrům majitele bytu přihlížela (§ 6, poslední odst.).
Stěžovatelka právě v tom směru tvrdí, že bytu ve své vile na Mělníku užívá stále alespoň po dobu letních měsíců a v ostatní době velice často a že jest k pobytu na Mělníku vzhledem ku správě svých nemovitostí tam ležících nucena. Ježto okolnosti ty mohou býti pro posouzení otázky, je-li dán předpoklad pro zabrání bytu dle § 6, č. 3 rozhodný, žalovaný úřad však nejen opomenul okolnosti ty vyšetřiti, nýbrž i je oceniti, musel nejvyšší správní soud shledati, že skutkový podklad naříkaného rozhodnutí v tomto směru jest nedostatečný.
Ježto nedostatek ten byl přivoděn chybným výkladem zákona, slušelo naříkané rozhodnutí dle § 7 zák. o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 221. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 450-453.