Č. 47.

Vyživovací příspěvek: Ustanovení poslední věty 3. odst. § 3 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. předpokládá, že osoby tam zmíněné mají vůbec nárok na příspěvek vyživovací dle § 2 cit. zák.
(Nález ze dne 18. února 1919 č. 918.)
Věc: Josef Kastl (adv. Dr. Rudolf Katz z Rokycan) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek. Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel vznesl nárok na příspěvek vyživovací pro svého vnuka a poručence Josefa Kastla v r. 1908 narozeného z příčiny povolání nemanželského otce jeho Josefa Kohlbachera, učitele, k činné službě vojenské a uvedl, že povolaný platí sice správně výživné 10 K měsíčně, že však částka ta nestačí na úhradu výživy 9letého hocha.
Dle úředního vyšetření požíval povolaný svého služebního platu, 143 K 50 h měsíčně, po nastoupení vojenské služby dále a platil, uznav své otcovství k nezl. Josefu Kastlovi, podle soudního opatření výživné 10 K měsíčně.
Okresní komise vyživovací zamítla žádost stěžovatelovu z důvodu, že nezl. Josef Kastl neutrpěl žádné újmy povoláním nemanželského otce, poněvadž tomuto se služební plat dále vyplácí a on svou povinnost alimentační dále plní.
Zemská vyživovací komise zamítla odvolání stěžovatelovo z důvodů v rozhodnutí naříkaném uvedených.
Stížnost k nejv. správnímu soudu podaná doznává sice, že povolaný platil jak před svým odchodem tak i potom až do měsíce června 1918, kdy na bojišti padl, na výživu svého nemanželského dítka 10 K měsíčně, jak se byl k tomu soudním smírem uzavřeným dne 6. července 1908 zavázal, vytýká však, že komise vyživovací nevzaly v úvahu, že příspěvek ten na výživu zřejmě nestačil, a nezkoumaly hospodářské poměry povolaného, dle nichž podle § 3. odst. 3 zákona z r. 1917 o příspěvku vyživovacím vyživovací příspěvek vyměřiti slušelo. I kdyby tohoto ustanovení na tento případ nemohlo býti použito, měl vyživovací příspěvek povolaným placený podle § 3, odst. 3 zák. o vyž. příspěvku od 1. srpna 1917 o 50 proc. a dle zákona ze dne 31. března 1918, č. 126 ř. z. od 1. dubna 1918 o 100 proc. býti zvýšen. Vytýká se proto vadnost provedeného řízení i nezákonnost naříkaného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou.
Ustanovení § 3, odst. 3, posl. věta zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z., dle něhož osobám, které proti povolanému mají zákonný nárok alimentační a které dosud od povolaného nedostávaly žádných podpor nebo dostávaly jen podpory zřejmě nedostačující, vyživovací příspěvek přísluší výměrou, kterou úřad ustanoví dle hospodářských poměrů povolaného, aneb je-li tu nález soudu, výměrou soudem stanovenou, týká se jen výše příspěvku a předpokládá zřejmě, že osoby jmenované mají vůbec nárok na příspěvek vyživovací podle § 2 zák. cit., tudíž že výživa jejich jest ohrožena tím, že pracovní příjem povolaného následkem povolání buď vůbec odpadl aneb tak se zmenšil, že nemůže již z něho uhrazováno býti výživné, jim po zákonu příslušející. Předpoklad ten v tomto případě dán není, poněvadž povolaný nadále požíval svého platu služebního a výživné, jak ustanoveno bylo, platil, stěžovatel pak netvrdí, že nemohl na povolaném vymoci přiměřeného zvýšení dosud placeného výživného.
Neprávem dovolává se stížnost ustanovení odst. 4 § 3 zák. o vyž. příspěvku z r. 1917 a zákona ze dne 31. března 1918 č. 126 ř. z. o zvýšení příspěvku vyživovacího o 50 proc. pokud se týče o 100 proc., neboť ustanovení ta platí jen o státním příspěvku vyživovacím, vyměřeném podle zákona o příspěvku vyživovacím, nikoliv o výživném, které platí osoba k alimentaci povinná ze svých příjmů.
Řízení provedené úřady správními netrpí žádnou podstatnou vadou ve smyslu § 6, odst. 2 zák. o spr. s. a naříkané rozhodnutí je zákonem odůvodněno. Bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 47. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 125-127.