Č. 288.

Nemocenské pojišťování dělnické: O pojistné povinnosti domáckých dělníků, kteří nepracují přímo k zakázce a na účet určitého podnikatele, nýbrž jen pro faktora firmy podnikatelské.
(Nález ze dne 31. prosince 1919 č. 6998.)
Věc: Okresní nemocenská pokladna ve Warnsdorfu proti bývalému c. k. ministersvu sociální péče ve Vídni stran náhrady léčebného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jako nezákonné.
Důvody: Okresní nemocenská pokladna ve Warnsdorfu zdráhala se nahraditi všeobecné veřejné nemocnici v Něm. Jablonném léčebné za Václava Knauta sumou 47 K 04 h namítajíc, že jmenovaný nebyl v žádném pracovním poměru, jenž by ve smyslu § 1 zákona o nemocenském pojišťování zakládal pojistnou povinnost dle tohoto zákona. Jak zjištěno, zabýval se jmenovaný před přijetím do nemocnice soukáním vlny pro Karolinu Hillovou, která mu občas odevzdávala část materiálu přidělovaného jí k zpracování firmou Bauer a Gerber, tkalcovna, barvírna a appretura ve Warnsdorfu.
Místodržitelství rozhodnutím z 25. září 1915 č. 21/B/3867/8 ai 1914 nalezlo, že okresní nemocenská pokladna ve Warnsdorfu jest povinna sporné léčebné veřejné nemocnici v Něm. Jablonném hraditi, ježto Václav Knaute byl naposled před přijetím do nemocnice až do polovice července 1913 zaměstnán pro firmu Bauer a Gerber ve Warnsdorfě jako domácký dělník tím způsobem, že v bytě svém zpracovával materiál jmenovanou firmou K. Hillové odevzdaný, vyrobené zboží za odměnu smluvenou mezi jmenovanou firmou a K. Hillovou odváděl oné firmě, takže v jeho poměru k zaměstnavateli nelze spatřovati onu hospodářskou samostatnost, jakou nem. zákon v § 3, odst. 3 předpokládá a ošetřovaný tudíž nabyl v rozhodné době jako živnostenský pomocný pracovník oné firmy podrobený dle § 1 nemoc, zákona povinnému pojištění nemocenskému, na základě § 13 : 1 zákona nemocenského členství při okresní nemocenské pokladně ve Warnsdorfu a s ním i nároku na pokladniční podpory. Rekursu do tohoto rozhodnutí ministerstvo pro sociální péči ve Vídni nevyhovělo naříkaným rozhodnutím z důvodů místodržitelstvím uvedených a v úvaze, že bylo věcí příslušné firmy postarati se o evidenci dělníků v jejím podniku zaměstnaných a že K. Hiltová nebyla samostatnou podnikatelkou, nýbrž rovněž dělnicí této firmy.
Stížnost k správnímu soudnímu dvoru ve Vídni podaná vytýká naříkanému rozhodnutí vadnost řízení i mylné právní posouzení věci. Dovozuje, že K. Hillová zabývajíc se soukačským faktorstvím byla sama podnikatelkou a jako taková byla ona zaměstnavatelkou Knautovou, nikoli firma Bauer a Gerber. Hillové odváděl hotové zboží, ona mu vyplácela mzdu, která byla rozdílná od mzdy, kterou brala od firmy Bauer a Gerber. V rozdílu byl její podnikatelský zisk. O těchto poměrech nebyla konána dostatečná šetření.
Naříkané rozhodnutí odporuje pojmu domácího průmyslu ve smyslu § 3, odst. 3 nemocenského zákona; k pojištění oprávněn jest faktor, v daném případě Hillová, nikoli firma Bauer a Gerber.
Povinnosti firmy Bauer a Gerber není tu i proto, ježto Knaute dle rozhodnutí místodržitelství soukal přízi pro tuto firmu jen do polovice července 1913 a teprve 4. srpna 1913 přišel do nemocnice v Něm. Jablonném. Uplynuly tedy snad 4 týdny neb i více od doby, kdy pro onu firmu soukal a nebylo zjištěno, zdali mezi tím nepracoval pro jinou firmu. Pojistná povinnost firmy Bauer a Gerber jest vyloučena i proto, že Knaute nebyl usedlý a zaměstnán v obvodu Warnsdorfu, nýbrž Něm. Jablonného. Stěžující si pokladna vůbec v úvahu nepřichází.
Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto:
Pokud týče se především námitky stížnosti, že od přerušení práce Knautem do jeho přijetí do nemocnice v Něm. Jablonném uplynulo snad více než 4 týdny, respektive že v tom směru šetření nebylo náležitě provedeno, podotýká se, že k této námitce, vztahující se k skutkovému základu naříkaného rozhodnutí, nemohlo by býti v daném případě přihlíženo již z toho důvodu, ježto stěžující si strana nevznesla takovouto námitku v řízení správním.
V ostatním vycházel nejvyšší správní soud při svém rozhodnutí z těchto úvah:
Žalovaný úřad založil souhlasně s první stolicí rozhodnutí své na názoru, že Knaute byl domáckým dělníkem firmy Bauer a Gerber a že tudíž dle § 1 zákona o nemocenském pojišťování z 30. března 1888 č. 33 ř. z. stal se na základě § 13, odst. 1 téhož zákona členem okresní nemocenské pokladny ve Warnsdorfu.
V tom směru dlužno je především uvážiti, že zákon nevztahuje pojistnou povinnost na veškeré pracovní poměry bez rozdílu. To vysvitá již z ustanovení odst. 2 § 1, který mluví o dělnících zaměstnaných v podnicích tam označených , předpokládá tedy určitě kvalifikovaný poměr dělníka k tomu kterému podniku, zejména však z odst. 3 § 3, jenž výslovně vyjímá jistou kategorii dělníků pro některého podnikatele pracujících z pojistné povinnosti, připouštěje pro tuto kategorii dělníků pojištění toliko fakultativně. Ale i přípustnost fakultativního pojištění činí tu zákon závislou na předpokladu, že jde o dělníky, kteří zaměstnáni jsou k zakázce a na účet podnikatelův; není-li tohoto předpokladu, jest tudíž i dobrovolně pojištění ve smyslu nemoc, zákona vyloučeno; tím méně bylo by ovšem možno v takovém případě mluviti o pojistné povinnosti.
V daném případě bylo zjištěno, že Hillová z vlny přidělované jí firmou Bauer a Gerber k soukání odevzdávala občas, bez vědomí oné firmy, část k zpracování Knautovi, jenž od let požívá chudinské podpory a umístěn jest v obecním domě. Hotovou práci odváděl Knaute Hillové, která mu dávala odměnu, již sama s ním ujednala a jež byla nižší, než jakou brala od jmenované firmy (40 h až 42 h od 100 šteníků).
Přihlížeje jednak k těmto nesporným okolnostem, jednak k předpisům shora uvedeným i k patrnému smyslu zákona, shledal nejvyšší správní soud, že mezi Knautem a firmou Bauer a Gerber nevzešel pracovní poměr, jaký má nemocenský zákon na mysli. Nebyl-li však Knaute dělníkem této firmy ve smyslu § 1 nemocenského zákona, nestal se ani z této příčiny členem stěžující si pokladny a výrok žalovaného úřadu, že tato pokladna jest povinna sporné léčebné hraditi, nemá tudíž v zákoně opory.

Citace:

č. 288. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 592-594.