Č. 96.

Stavební právo: 1. Stavba silnice není stavbou ve smyslu stavebního řádu. — 2. Straně nepřísluší nárok na výkon úřední moci dozorčí.
(Nález ze dne 6. května 1919 č. 1973).
Prejudikatura: K 2.: nález č. 71 této Sbírky a ustálená praxe další. Věc: Hedvika Buchtová, manželka stavitele v Novém Etinku (adv. Dr. Alois Vítek z Kamenice n. L.) proti Zemské správní komisi v král. Českém o stavbu soukromé silnice.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná. Stěžovatelka jest povinna, zaplatiti súčastněné obci Novému Etinku útraty před nejvyšším správním soudem v upravené výši 150 K.
Důvody: Dne 10. června 1917 podala firma S. Heller a syn v Nov. Etinku k tamnímu obecnímu úřadu žádost za povolení ke stavbě soukromě silnice od nádraží v N. Etinku do své továrny. O žádosti té byla ustanovena stavební komise. Za přizvanou stěžovatelku dostavil se ke komisi její manžel beze zvláštního plnomocenství a činil proti obmýšlené stavbě námitky. Jednání při zmíněné komisi nebylo skončeno, protože firma S. Heller a syn prohlásila, že bude o směru projektované silnice ještě uvažovati. Když bylo ještě v příčině propustků pod jmenovanou silnicí politickým úřadem provedeno řízení vodoprávní, vzala městská rada stavbu projektované silnice na vědomí a předložila svůj souhlas se stavbou tou městskému zastupitelství ke chválení, kteréž je dalo ve schůzi své dne 28. prosince 1917, schválivši současně také změnu v plánu polohy města silnicí tou způsobenou. Na to firma S. Heller a syn se stavbou silnice započala a ji dokončila.
Dne 7. června 1918 podala stěžovatelka k okresnímu výboru v Kamenici n. L. dozorčí stížnost, ve kteréž, odvolávajíc se na § 104 obec. zříz., navrhovala, aby obec Nový Etink byla donucena ke zjednání odpomoci v tom směru, aby firmě S. Heller a syn zakázala další provádění stavby soukromé silnice neodkladně, aby jí pod příslušnými důsledky uložila zbourání již provedené části výstavby, jakož i přivedení všeho do předešlého stavu a pořádku a aby zavedla a s úspěchem provedla trestní řízení proti stavebníku i staviteli.
Okresní výbor usneseními ze dne 6. července 1917 čís. 872 tuto dohlédací stížnost a dovolávání se odpomoci zamítl, protože nejde o cestu veřejnou, nýbrž o cestu soukromou, která nespadá do působnosti úřadů samosprávných. Plán polohy že pak dosud schválen nebyl a může býti měněn tím spíše, ana i změna plánu již schváleného jest přípustná od případu k případu za podmínek § 5. stav. ř.
Další stížnost byla zamítnuta naříkaným rozhodnutím a to z důvodů, že podle § 104 obec. zříz., jehož se stěžovatelka dovolávala, přísluší zjednání odpomoci politickému úřadu okresnímu a nikoliv okresnímu výboru. Ale i pokládá-li se stížnost za stížnost dohlédací na okresní výbor podanou, nelze jí vyhověti, poněvadž dozorčí právo vykonává se pouze ve veřejném zájmu a nemá tudíž strana na výkon jeho žádného nároku. Ze spisů pak jest patrno, že zřízení sporné silnice bylo obecním výborem usnesením ze dne 28. prosince 1917 schváleno jako změna plánu polohy a že tedy bude předmětem řízení v § 4 stav. ř. upraveného, v němž stěžovatelce bude možno uplatniti svoje námitky a na zachování veřejných zájmů naléhati. Nelze tedy tvrditi, že by byly veřejné zájmy ohroženy.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost k tomuto soudu podaná, která spatřuje nezákonný postup v tom, že změna plánu polohy vyža- dující především veřejné vyložení po dobu 4 neděl a potom usnesení obecní, byla pouze v obecním zastupitelstvu usnesena, nikoliv však vyhlášena. Tím bylo stěžovatelce zabráněno, aby mohla činiti své námitky proti této změně. Stížnost vytýká dále, že ke stavbě soukromé silnice bylo třeba stavebního povolení a před ním stavební komise, ke které stěžovatelka měla býti zvána jako vlastnice pozemku č. kat. 1133/1 v N. Etinku stavbou silnice dotčeného. Stavební komise se však nekonala. Také tím bylo jí odňato právo činiti námitky proti projektované stavbě silnice.
Z těch příčin navrhuje stížnost, aby bylo uznáno právem, že naříkaným rozhodnutím, byl porušen zákon.
O této stížnosti uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Stěžovatelka dovolává se u úřadů samosprávných dozorčího zakročení na obranu tvrzených zájmů veřejných a na ochranu svých práv procesních, které vyvozovala jednak z předpisů o kcnsensním řízení stavebním, jednak z předpisů stavebního řádu o plánu polohy. Bylo-li žádané dozorčí zakročení stěžovatelce Odepřeno, nemůže se tím cítiti na svých právech zkrácenou, neboť jednotlivcům na výkon úřední moci dozorčí právní nárok nepřísluší.
Pokud by se mohla podání strany pokládati za odvolání, jimiž se domáhala ochrany dotčených práv procesních, mohl by nejvyšší správní soud shledati stížnost důvodnou jen tehdy, kdyby šlo o takové řízení správní, v němž stěžovatelce náleží postavení strany. Poněvadž však stavba silnice nespadá pod pojem stavby ve smyslu stavebního řádu a není podrobena stavebnímu řízení konsensnímu, a poněvadž není také jiných ustanovení zákonných, jež by pro stavbu silnice předpisovaly řízení za účasti sousedů, nepřísluší stěžovatelce tvrzená práva procesní, pokud jde o stavbu silnice, a nelze tedy v naříkanému rozhodnutí, jímž žádaná ochrana byla odepřena, shledati žádnou nezákonnost.
Totéž platí i o právu námitek proti změně plánu polohy, v němž stěžovatelka dle svého tvrzení byla rovněž zkrácena. Neboť— jak ze spisů správních vychází — obec Nový Etink nemá vůbec dosud potvrzeného plánu polohy, nýbrž toliko pouhý návrh jeho, na kterém se sice obecní výbor usnesl, který však okresním výborem dle § 4 stav. ř. dosud nebyl schválen. Již proto nemohl tedy dalším, usnesením obecního výboru ze dne 28. prosince 1917, jímž soukromě zřízená silnice do plánu byla pojata, plán polohy býti změněn, nýbrž byl jím toliko doplněn nepotvrzený návrh plánu polohy, který nenabude povahy plánu polohy právně závazného dříve, dokud nedostane se mu úředního potvrzení v § 4 stav. ř. předepsaného, čemuž předcházeti musí řízení v § 4 upravené, v němž i stěžovatelce bude možno případné námitky uplatniti.
Slušelo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 96. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 217-219.