Č. 184.

Manželské záležitosti: Rozvedený manžel nemá práva žádati, aby bylo rozvedené manželce uloženo neužívati jeho jména, sňatkem s ním nabytého a jí jako příjmení příslušejícího.
(Nález ze dne 19. září 1919 č. 4434.)
Věc: Jindřich Enis v Lažanech proti býv. c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni o zákaz dalšího užívání jména.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Manželství, které stěžovatel uzavřel dne 10. října 1895 s Karolínou Marií, tehdy hraběnkou Waldstein-Wartenburgovou, bylo dne 17. května 1899 soudně rozvedeno. Rozvod povolen na základě smíru uzavřeného o žalobě, kterou podal stěžovatel na manželku svoji o rozvod od stolu a lože. Dne 11. března 1918 podal stěžovatel žádost na místodržitelství v Praze, v níž žádal, aby bylo rozhodnuto, že rozvedená jeho manželka není oprávněna užívati dále jména svobodné paní Enis-Alter-Iveaghe, nýbrž že smí pouze užívati dívčího svého jména hraběnka Waldstein-Wartenburgová.
Místodržitelství předložilo žádost stěžovatelovu c. k. ministerstvu vnitra k rozhodnutí; toto vydalo rozhodnutí z 31. května 1918 č. 942/A, v němž prohlásilo, že pro nedostatek příslušných zákonitých ustanovení nemůže žádosti vyhověti.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 7. září 1918 stížnost na c. k. správní soudní dvůr ve Vídni.
Nejvyšší správní soud, který dle zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. k rozhodnutí o stížnosti té jedině je příslušným, veden byl při rozhodování svém těmito úvahami:
Předmětem sporu je nárok stěžovatelem na správní úřad vzneseny, aby uznal, že rozvedené jeho choti Karolíně Marii nepřísluší jako příjmí jeho rodné jméno, nýbrž že má se nazývati svým jménem dívčím Waldstein-Wartenburg a aby v důsledku tohoto výroku jí užívání příjmí Enis- Alter-Iveaghe zakázal.
Stěžovatel nemohl uvésti nižádného předpisu zákonného, o který by tento svůj návrh mohl opříti, nemohl rovněž poukázati na nižádnou normu, jež by řízení a kompetenci při uplatňování tohoto nároku upravovala.
V pravdě také nestává nižádného ustanovení, jež by nárok dotčený přímo propůjčovalo nebo řízení upravovalo a nutno tudíž — tak jak to i stížnost činí — zabývati se otázkou, zda nárok onen není zákonným důsledkem rozvodu soudně povoleného, kterým rozpoutáno bylo společenství manželské mezi stěžovatelem a jeho chotí Karolínou Marií, rozenou Waldstein-Wartenburgovou.
Otázku tuto zodpověděl nejvyšší správní soud v odporu s vývody stížnosti negativně.
Povoleným rozvodem »od stolu a lože« zrušuje se toliko domácí společenství manželů, rozcházejí se toliko, jak již technický název sám vyjadřuje, od stolu a lože. Manželský svazek však jako takový trvá ještě i po rozvodu, jak toho je nevývratným důkazem předpis, že nesmí ani jeden ani druhý vejíti v nové manželství, ježto mu v cestě stojí překážka § 62 o. z. o. a že k novému spolužití manželskému se všemi jeho právními důsledky netřeba uzavření nového sňatku, nýbrž jen faktického nového manželského spolužití, provázeného příslušným oznámením (§ 110 o. z. o. a § 114 jur. normy).
Z toho plyne, že všechny v zákoně vypočítané právní účinky rozvodu od stolu a lože nejsou, jak stížnost se domnívá, jen důsledky plynoucí ze zásady, že manželský svazek vůbec se všemi svými právními účinky pominul, nýbrž jeví se jen jako důsledky, jež zákon ke zrušení faktického spolužití obou manželů připojiti chtěl.
Všechno ostatní, co svazek manželský založil a co rozvodem dle výslovného ustanovení zákona není odstraněno, trvá i u rozvedených manželů dále. Trvá tedy i ten účinek, že rozvedená manželka zůstává ženou provdanou a že zůstává chotí svého rozvedeného manžela, jehož jméno dále podržuje (§ 92 o. z. o.). Vyslovilo-li naříkané rozhodnutí tento důsledek, jest úplně obsahem svým ve shodě se zákonem a bylo proto stížnost ve věci samé prohlásí i za bezdůvodnou.
Stížnost arciť chce rozhodnutí toto vyvrátiti také námitkou formální, vytýkajíc ministerstvu nepříslušnost k rozhodování o žádosti u místodržitelství podané. Námitka tato jest rovněž nepodstatnou. Nesporno jest, že záležitost tato spadá v kompetenci politických úřadů. Jak shora již řečeno, není předpisu, který by pořad instanční v této záležitosti upravoval. Není tudíž také nikde předepsáno, že rozhodnutí musí býti vydáno stolicí, která připouští další instanční pořad. Rozhodlo-li tudíž přímo ministerstvo, není nižádné zákonem založené právo stěžovatelovo porušeno a bylo proto stížnost v tomto bodě dle § 2 zák. o správním soudě jako nemístnou odmítnouti.

Citace:

č. 184. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 382-384.