Č. 212.

Vyživovací příspěvek: Podpory dle cís. nař. ze dne 12. června 1915 č. 161 ř. z. a zák. ze dne 28. března 1918 č. 119 ř. z. kvalifikovati jest jako součást zaopatřovacích požitků vojenských. Osoby, mající nárok na vyživovací příspěvek, nepozbývají ho již tím, že se stanou účastnými zmíněných zaopatřovacích požitků vojenských. Nepřípustno jest toliko kumulativní pobírání vyživovacích příspěvků a zaopatřovacích požitků vojenských. (Nález ze dne 22. října 1919 č. 4890.)
Věc: Karel a Marie Zvárovi v Kondraci (adv. Dr. Stanislav Prachenský z Vlašimi) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost, pokud jedná o nároku Vojtěcha Zváry na vyživovací příspěvek, se zamítá jako nepřípustná.
Naříkané rozhodnutí zrušuje se, pokud jde o nárok Karla Zváry na vyživovací příspěvek za dobu před 1. květnem 1919, jako nezákonné, pokud jde o nárok nezletilých Anny a Karla Zvárových na vyživovací příspěvek, dílem jako nezákonné, dílem pro vadnost řízení, pokud pak jedná o nároku Marie Zvárové na vyživovací příspěvek, pro vadnost řízení.
Důvody: Dne 27. července 1914 byl k vykonávání vojenské povinnosti povolán kolářský dělník Josef Zvára a byl pak jeho otci Karlovi, matce Marii a dvěma nezletilým sourozencům Anně a Karlovi okresní vyživovací komisí v Benešově poukázán vyživovací příspěvek. Výplata jeho byla zastavena, když 21. února 1916 odešel k vojsku také otec povolaného Karel Zvára a vyživovací příspěvek přiřknut později za Karla Zváni jeho manželce Marii a dvěma dětem Anně a Karlovi rozhodnutím okresní vyživovací komise v Benešově ze dne 21. února 1918 čís. 1319/5. Do tohoto rozhodnutí podal dne 14. března 1918 odvolání Karel Zvára, jenž dne 10. září 1917 propuštěn byl z vojny jako invalida s 30 proc. neschopností práce, a domáhal se v něm toho, aby za syna Josefa byl jemu a synovi Vojtěchovi přisouzen vyživovací příspěvek. Zemská vyživovací komise v Praze vyřídila odvolání v ten způsob, že dne 4. ledna 1919 pod čís. 14615 A ai 1918 poukázala okresní vyživovací komisi v Benešově, aby o nároku odvolatelů na příspěvek za Josefa Zváru jako úřad 1. stolice rozhodla.
Okresní vyživovací komise pak dne 17. dubna 1919 pod čís. 1319/6 přisoudila Karlu Zvárovi vyživovací příspěvek od 1. května 1919 1 K 60 h denně, zamítnuvši jeho nárok na vyživovací příspěvek před 1. květnem 1919 z důvodu, že před tímto dnem požíval podpory dle zákona ze dne 28. března 1918 čís. 119 ř. z.; žádosti Vojtěcha Zváry nevyhověla s odůvodněním, že je práce schopen. Současně pak zastavila od 30. dubna 1919 rozhodnutím ze dne 18. dubna 1919 čís. 1319/7 výplatu vyživovacího příspěvku Marii Zvárové a jejím dětem Anně a Karlovi, postavivši se na stanovisko, že výživa její i výživa dětí není ohrožena vzhledem k stáří dětí práce úplně schopných a vzhledem k výnosu hospodářství.
Zemská vyživovací komise obě rozhodnutí okresní vyživovací komise potvrdila z těchže důvodů usnesením ze dne 2. července 1919 čís. 14675/1 R ai 1918.
O stížnosti, podané do rozhodnutí 2. stolice Karlem Zvárou a Marií Zvárovou, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Ze spisů je patrno, že Vojtěch Zvára je narozen v roce 1892 a že tedy v době podání stížnosti byl zletilým, maje v plném rozsahu procesní způsobilost. Ani Karel Zvára ani Marie Zvárová neprokázali, že by k podání stížnosti za syna Vojtěcha měli zvláštního zmocnění, a bylo proto stížnost, pokud jedná o nároku Vojtěcha Zváry na vyživovací příspěvek, zamítnouti jako nepřípustnou. Stížnosti, podané Karlem Zvárou za sebe a za dvě nezletilé děti, pak Marií Zvárovou nelze upříti oprávněnosti.
Cís. nař. ze dne 12. června 1915 čís. 161 ř. z., kterým povoleny podpory pro invalidní mužstvo branné moci, jeho příslušníky a pro pozůstalé po mužstvu branné moci, ustanovuje v § 3, že podpory mohou býti poskytovány po dobu války a ještě šest měsíců po jejím ukončení, pokud by zaopatření vojenských osob (Militarversorgung) nebylo dříve zákonem nově upraveno.
Také třetí odstavec § 2 zák. ze dne 28. března 1918 čís. 119 ř. z. má předpis toho obsahu, že podpory ve smyslu cit. zákona je možno povoliti až do nové zákonné úpravy zaopatření vojenských osob.
Z obou ustanovení je patrno, že podpory dle cís. nař. ze dne 12. června 1915 čís. 161 ř. z. a zák. ze dne 28. března 1918 č. 119 ř. z. jest ve smyslu intencí zákonodárcových kvalifikovati jako součást zaopatřovacích požitků vojenských osob, jejich příslušníku nebo pozůstalých, poskytovaných provisorně pro časové opatření, než úprava požitků těch zákonem bude definitivně provedena. Jestliže podpory tyto jsou dle úvah svrchu uvedených součástí vojenských zaopatřovacích požitků, pak vztahují se i na ně předpisy odst. 2. § 6 zák. ze dne 26. prosince 1912 čís. 237 ř. z. a § 4, odst. 4 zák. ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z. a důsledky, které pro poměr podpor k vyživovacím příspěvkům z předpisů těch plynou. Dle těchto předpisů neztrácejí totiž v případech tam uvedených osoby beroucí vyživovací příspěvek nároku na vyživovací příspěvek, stanou-li se účastnými vojenského zaopatření, nýbrž jediným důsledkem účasti takové jest jen zkrácení vyživovacího příspěvku o zaopatřovací požitky, jsou-li menší než vyživovací příspěvek. Ztráta jeho nastává jen tenkráte, když zaopatřovací požitky jsou větší než vyživovací příspěvek. Z citovaných norem zákonných lze tedy odvoditi princip. že osoby, mající nárok na vyživovací příspěvek, nepozbývají ho tím, že stanou se účastnými zaopatřovacích požitků vojenských a že nepřípustným je toliko kumulativní pobírání vyživovacích a zaopatřovacích požitků vojenských.
Karel Zvára, vrátiv se jako invalida z vojny 10. září 1917, již dne 2. října uplatňoval svůj nárok na vyž. příspěvek za syna Josefa a do 30. dubna 1919 byla mu vyplácena podpora ve smyslu zák. ze dne 23. března 1918 čís. 119 ř. z. penízem 312 K, tedy nižším, než kolik by v době od 10. září 1917 do 30. dubna 1919 činil vyživovací příspěvek dle zák. ze dne 27. července 1917 číst. 313 ř. z. Naříkané rozhodnutí, aniž zjistilo zákonné předpoklady nároku jeho na vyživovací příspěvek, resp. na onu část vyživovacího příspěvku, o kterou byl v kritické době větší než poskytovaná podpora, ve smyslu § 2 zák. ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z. zamítlo nárok ten vzhledem na poskytované podpory a je v tom směru se zřetelem na úvahy, jak výše jsou uvedeny, v odporu se zákonem.
V souhlasu se zákonem není naříkané rozhodnutí ani v oné části, která ode dne 1. května 1919 nepřisuzuje vyživovacího příspěvku nezletilým Anně a Karlu Zvárovým z důvodu, že jsou práce schopni. Výdělečná schopnost a výdělek docílený prací oprávněných nevylučují podle striktního ustanovení § 2 zák. ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z. nároku na vyživovací příspěvek, a nelze je bráti v úvahu při zjišťování, ohrožena-li výživa oprávněných čili nic.
Naříkané rozhodnutí, jež zamítá nárok obou dětí proto, že výživa jejich není ohrožena, nemůže tedy odůvodňovati toto svoje stanovisko poukazem na možnost vlastního výdělku.
Pokud snad naříkané rozhodnutí stoji na stanovisku, že výživa obou dětí i výživa Marie Zvárové je zabezpečena již výtěžky hospodářství — toto stanovisko nedošlo v naříkaném rozhodnutí přesného výrazu, neboť naříkané rozhodnutí zastavuje výplatu vyživovacího příspěvku vzhledem na schopnost obou dětí ku práci a vzhledem na výnos hospodářství — dlužno k tomu poukázati, že zjištění ohledně úhrady životních potřeb Marie Zvárové a jejích dětí výtěžky hospodářství nemá ve spisech opory. Odepření vyživovacího příspěvku již přiznaného je ovšem přípustno, může však nastati jen při novém skutkovém podkladě řádně vyšetřeném a uchylujícím se od skutkového zjištění dřívějších rozhodnutí. Dle spisů byl za Karla Zváru přiřknut vyživovací příspěvek Marii Zvárové a jejím dvěma dětem rozhodnutím okresní vyživovací komise v Benešově ze dne 21. února 1918 čís. 1319/5. Po tomto dni nebyla konána nová šetření ani o stavu, ve kterém hospodářství manželů Zvárových jest, ani o výnosnosti jeho v kritické době. Neopírá se tedy naříkané rozhodnutí o nově zjištěný stav věci, pokud považuje výtěžky hospodářství za dostatečné k úhradě potřeb Marie Zvárové a jejích dvou dětí, a jest tedy po této stránce skutkový základ naříkaného rozhodnutí nedostatečně zjištěn.
Z těchto důvodů bylo o stížnosti rozhodnouti tak, jak v enunciatě nálezu je uvedeno, aniž bylo třeba obírati se ostatními námitkami stěžovatelů.

Citace:

č. 248. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 505-507.