Č. 233.

Stavební právo (Morava): * Dohoda docílená při komisionelním řízení stran povinnosti parcelanta k postoupení ploch k účelům veřejné ulice i když byla pojata do povolení parcelačního, není úředním rozhodnutím schopným právní moci a netvoří tedy exekuční titul.
(Nález ze dne 12. listopadu 1919 č. 5291.)
Prejudikatura: víd. nál. ze dne 10. října 1913 č. 10238 Budw. č. 9797 A a ze dne 11. dubna 1913 č. 12102, Budw. č. 9530 (plen. usn. ze dne 10. března 1913.)
Věc: Město Přívoz (adv. Dr. Albert Herbatschek z Mor. Ostravy) proti býv. c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni stran parcelační záležitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 24. března r. 1911 podal Rudolf Gajda žádost představenstvu města Přívozu, aby mu bylo povoleno rozděliti pozemky č. kat. 352/2 a 382/2 na 4 místa stavební. Při komisionelním jednání konaném dne 22. dubna 1911 zjištěno, že také část č. kat. 382/6, jež byla tehdy vlastnictvím Viléma Müllera, má býti rozdělena a že dvě stavební místa mají průčelím svým obrácena býti do prodloužené ulice Rossegerovy, dvě do nové ulice, která teprve má býti zřízena. Tato ulice, jež v plánu polohopisném je projektována, má býti zřízena na pozemku Viléma Müllera. Také v prodloužené ulici Rossegerově před stavebními místy žadatelem navrženým, potřebí postoupení půdy k založení třídy a to z části z č. kat. 352/2, patřící žadatelovi, z části z č. kat. 382/13, patřící městu Přívozu.
Majitel parcely č. kat. 382/6, při komisionelním řízení přítomný Vilém Müller, projevil ochotu odprodati Rudolfu Gajdovi části č. kat. 383/6 a to onu část. jež se má odstoupiti na veřejný statek, po 7 K 50 h za 1. Totéž prohlásil i přítomný zástupce obce ohledně č. kat. 382/13.
Žadatel Rudolf Gajda prohlásil, že přijímá návrh Viléma Müllera a města Přívozu ohledně prodeje potřebné částky jak č. kat. 382/6 tak 382/13 a že zavazuje se, obci Přívozu bezplatně do vlastnictví postoupiti ony částky v jichž ku zřízení ulic je potřebí a to do polovice šířky oněch ulic a příslušná knihovní jednání provésti. Po tom jednání povolil městský úřad v Přívoze rozhodnutím z 12. srpna 1911 Rudolfu Gajdovi rozdělení č. kat. 382/2, 382/6 a 352/2 na 4 stavební místa s několika podmínkami, z nichž pro stížnost význam má pouze ona, že půda pro ulici potřebná jak v nově projektované tak v prodloužené Rossegerově ulici a sice do polovice šířky ulic těch musí býti Rudolfem Gajdou postoupena bezplatně a bez břemen do vlastnictví obce a že ulice musí býti dle postupu stavby žadatelem, Rudolfem Gajdou neb jeho právními nástupci naveženy.
Toto rozhodnutí bylo zemským výborem v souhlase s místodržitelstvím schváleno a Rudolf Gajda o tom uvědomen s tím, aby do 2 měsíců půdu pro ulice potřebnou postoupil obci do vlastnictví.
Rudolf Gajda nevyhověl vyzvání tomu a prodal kupní smlouvou ze dne 11. července 1913 pozemky č. kat. 352/2 a 382/2 Václavu Elhenickému a Vincenci Martinákovi.
Dne 20. října 1913 podalo obecní představenstvo v Přívoze u okres, hejtmanství v Moravské Ostravě exekuční žádost, v níž žádá o povolení politické exekuce k vydobytí 487 K 05 h proti Vincenci Martinákovi a Václavu Elhenickému jako právním nástupcům Rudolfa Gajdy, tvrdíc, že provedlo postup částí č. kat. 382/13 ve smyslu parcelačního rozhodnutí z 12. srpna 1911 do veřejného statku, a žádajíc exekuční cestou zaplacení kupní ceny při komisionelním řízení umluvené, jež činí při 6495 487 K 05 h.
Rozhodnutím okresního hejtmanství z 8. listopadu 1913 bylo obecní představenstvo v Přívoze okresním hejtmanstvím zmocněno, politickou exekucí vymoci na Vincenci Martinákovi a Václavu Elhenickém peníz 487 K 05 h a sice na každém z nich jednu polovici. Rozhodnutí to doručeno bylo dle spisů pouze zástupci obce Přívozu.
O výkon exekuce proti Václavu Elhenickému. který bydlel v Moravské Ostravě, požádalo obecní představenstvo v Přívoze 8. ledna 1914 prostřednictvím okresního hejtmanství v Moravské Ostravě starostenský úřad v Moravské Ostravě, který dne 27. ledna 1914 u Václava Elhenického dal prováděti mobilární exekuci.
Václav Elhenický podal 29. ledna 1914 u okresního hejtmanství v Moravské Ostravě proti provádění exekuce té stížnost, žádaje zrušení nařízené exekuce, případně předložení stížnosti místodržitelství.
Proti Václavu Martinákovi, který zemřel, nebyla exekuce provedena.
Mezitím podalo obecní představenstvo v Přívoze dne 18. listopadu 1913 novou exekuční žádost u okresního hejtmanství v Moravské Ostravě, v níž žádá, aby mu ve smyslu § 5. resp. 3 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. dáno bylo povolení odkoupiti pro veřejný statek od Viléma Müllera za 775 K 65 h část č. kat. 382/6, již zavázal se Rudolf Gaida k veřejnému statku u příležitosti žádosti o parcelaci č. kat. 352/2 a 382/2 postoupiti, a aby povolena byla k vydobytí částky 775 K 65 h obcí Müllerovi zaplacené politická exekuce proti Vincenci Martinákovi a Václavu Elhenickému.
Okresní hejtmanství v Moravské Ostravě rozhodlo dne 2. prosince 1913, že se žádosti té zatím nevyhovuje, poněvadž rozhodnutí parcelační, o něž žadatelka se opírá, nebylo vydáno na základě žádosti těch, proti nimž návrh exekuční směřuje. Proto má obec jako stavební úřad předem vydati příslušné rozhodnutí Vincence Martináka a Václava Elhenického se týkající a proti nim směřující. Teprve po pravoplatnosti tohoto rozhodnutí rozhodne hejtmanství věcně o návrhu exekučním.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rekurs na místodržitelství. Místodržitelství rozhodlo rozhodnutím z 19. listopadu 1915 o tomto rekursu i o rekursu Václava Elhenického podaném proti výkonu mobilární exekuce, že okresní hejtmanství vůbec není příslušným,, poněvadž dohoda obsažená v protokole o komisionelním jednání mezi Rudolfem Gajdou a obcí je čistě soukromoprávní, týkající se nejen práv tehdejšího žadatele a obce, nýbrž i práv osob třetích.
Z téhož důvodu zrušilo místodržitelství i rozhodnutí okresního hejtmanství v Moravské Ostravě z 8. listopadu 1913, jímž zmocněn byl obecní úřad v Přívoze k vydobývání částky 487 K 05 h s úroky po Vincenci Martinákovi a Václavu Elhenickém: politickou exekucí.
Odvolání z tohoto rozhodnutí městem Přívozem podané bylo naříkaným rozhodnutím ministerstva vnitra ze dne 5. srpna 1918 č. 17747 ex 1916 zamítnuto s odůvodněním, že pro obě exekuční žádosti není tu exekučního titulu, poněvadž dle stavebního řádu pro rozhodnutí sporných otázek, týkajících se bezplatného postoupení pozemku, příslušno je výhradně místodržitelství. Porovnání obsažené v protokole z 22. dubna 1911, i když obsaženo je v povolení parcelačním, není rozhodnutím úřadu a nemůže tedy nabýti právní moci.
Stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí dne 1. listopadu 1918 na c. k. správní soudní dvůr ve Vídni vytýká naříkanému rozhodnutí, že spočívá na vadném řízení a odporuje zákonu a navrhuje jeho zrušení.
Při rozhodování o stížnosti té veden byl nejvyšší správní soud v Praze, který dle zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. k rozhodování jedině je příslušnými, těmito úvahami:
Stížnost jest toho názoru, že dohoda, která se stala ve příčině postupu půdy k účelům zřízení ulice mezi obcí a Rudolfem Gajdou při komisionelním jednání dne 22. dubna 1911 a jež pojata byla jako podmínka do rozhodnutí z 12. srpna 1911, kterým bylo R. Gajdovi povoleno rozdělení pozemků na 4 stavební místa, je pro něho a právní jeho nástupce závaznou, že tvoří exekuční titul pravoplatný a že vzhledem k tomu je kompetence zemského politického úřadu ve věci té vyloučena. Vycházejíc z těchto předpokladů shledává stížnost naříkané rozhodnutí nezákonným.
Sluší proto především zabývati se otázkou, jaký význam má dohoda uzavřená dne 22. dubna 1911, obsažená v protokolu o komisionelním jednání a pojatá do rozhodnutí z 12. srpna 1911 jako podmínka povolení parcelace, dle níž zavázal se Rudolf Gajda postoupiti bezplatné obci k účelům založení ulic půdu, ležící před novými 4 místy stavebními a to až do polovice šířky ulic těch, a jaký význam má pojetí podmínky té do rozhodnutí povolujícího parcelaci.
Při řešení otázek těch padá na váhu ustanovení § 25 stav. řádu pro Moravu ze dne 16. června 1894 č. 64 z. z.
Dle znění zákona z plna jasného, žádného jiného výkladu nepřipouštějícího, náleží rozhodnutí všech sporných otázek, které vztahují se na povinnost k postoupení půdy k účelům tříd a ulic, výhradně do pravomoci zemského úřadu politického a to bez rozdílu, jedná-li se o postoupení za plat nebo postoupení bezplatné. Kompetence tohoto úřadu není vyloučena tím, že obec k důvodnění svého nároku na bezplatné postoupení žádané půdy dovolává se na dohodu, která u příležitosti jednání o povolení parcelace byla uzavřena. Tato dohoda nemění a nemůže ničeho měniti na právní povaze nároku obce na postoupení půdy k účelům zřízení ulice a nemůže tedy také vyloučiti kompetenci úřadu, který dle zákona k rozhodování o nároku tom je povolán.
Dohoda taková, je-li obsažena v úředním protokole, není ničím jiným, než písemným; potvrzením (obsahu porovnání, uzavřeného mezi stranami a má pouze ten význam, že kompetentní úřad při rozhodnutí otázky povinnosti k bezplatnému postoupení půdy k účelům zřízení veřejné ulice musí se zabývati i tou otázkou, zda dohoda ona obsahuje smlouvu i pro ober veřejného práva závaznou, a zda tedy pro posouzení sporné otázky, je-li strana ku bezplatnému postoupení půdy povinna či nikoli, rozhodnou je ona dohoda či pouze normy zákonné.
Následkem toho může otázka, je-li tu vůbec dohoda platná, jaký je její obsah a lze-li na ni při řešení otázky povinnosti k bezplatnému postoupení půdy k účelům zřízení ulice vzít zřetel, řešena býti jedině příslušným úřadem, tedy politickým úřadem zemským.
Z toho plyne, že dohoda taková není žádným titulem exekučním a že pojetí její do úředního protokolu má význam jen procesní, že tvoří důkaz, o který kompetentní úřad při rozhodování svém může se opírati a jímž má se zabývati.
Povahy exekučního titulu nenabývá dohoda ta ani tím, že pojata byla jako podmínka do rozhodnutí povolujícího parcelaci. Pojetím do rozhodnutí onoho bylo pouze stranám intimováno to, o čem při komisionelním; jednání se jednalo a v čem dohody se dosáhlo. Taková intimace nemůže však býti považována za úřední rozhodnutí a to tím méně, když jedná se o otázku, k jejímuž řešení a rozhodnutí povolán je dle § 25 stav. ř. zemský úřad politický a nikoli úřad, který dohodu onu do rozhodnutí svého pojal. Tím, že dohoda ona jako podmínka do podvolení parcelace byla pojata, není otázka ona definitivně a pravoplatně rozhodnuta, jestliže stran splnění podmínky té vznikne spor, poněvadž opět přichází k platnosti ustanovení § 25 stav. ř.. dle něhož veškery sporné otázky postoupení půdy zemskému úřadu politickému jsou vyhrazeny. Vzhledem na toto imperativní ustanovení nemůže obec tím, že dohodu onu jako podmínku povolení ku parcelaci do rozhodnutí pojme, vyloučiti z rozhodnutí sporné otázky úřad jedině k řešení otázky té povolaný.
Nezměnila tedy ona dohoda ani pojetím do povolení parcelačního svou povahu pouhého průvodního prostředku, nestala se úředním rozhodnutím a není tedy ani titulem exekučním ani není možno mluviti o pravomoci její.
Stížnost dovozuje ovšem, že ustanovení § 25, posl. odst. stav. ř. na daný případ vůbec nedá se použíti, poněvadž není tu sporu v paragrafu tom předpokládaného, jelikož případný spor právě onou dohodou byl odstraněn. Tu však přehlíží stížnost, že spor je tu vždy, kdykoli je mezi stranami spornou existence nebo rozsah jejich vzájemných práv a povinností a dovolávají-li se strany z toho důvodu úředního rozhodnutí.
V daném případě mezi stranami spor takový jest.
Stěžovatelka tvrdí, že dohodou uzavřenou s Rudolfem Gajdou vznikl jí nárok na bezplatné postoupení pozemku k účelu založení ulice a důsledkem toho i právo pozemek ten, pokud Rudolfu Gajdovi nepatřil, na účet jeho zakoupiti a že nárok ten vznikl jí nejen proti Rudolfu Gajdovi, nýbrž i proti právnímu jeho nástupci; k vymezení nároku toho požádala stěžovatelka o úřední intervenci, totiž exekuci. Naproti tomu popírá právní nástupce Rudolfa Gajdy povinnost svou k bezplatnému postoupení pozemku i k zaplacení kupní ceny obci a podal proti povolení politické exekuce rekurs. Je tu tedy spor a platí ustanovení § 25 stav. ř. také pro daný případ.
Z těchto důvodů shledal nejvyšší správní soud právní názor žalovaného úřadu, který má za to, že není tu vůbec exekučního titulu, o který žádosti stěžovatelky o povolení politické exekuce mohly by se opírati, správným a zákonu úplně odpovídajícím.
Proto odpadá řešení dalších otázek, jimiž stížnost se zabývá a které staly se tím bezpředmětnými, zbývá jedině ona, která vytýká, že exekuce politická, povolená již okresním hejtmanstvím v Moravské Ostravě a dne 27. ledna 1914 provedená z moci úřední nesměla býti zrušena.
K tomu sluší uvésti následující:
Žalovaný úřad zamítl stížnost proti rozhodnutí mor. místodržitelství z důvodů podstatně jiných, než toto a na důvody tohoto vůbec se neodvolává, nemluvě zejména o zrušení z moci úřední. Žalovaný úřad vyslovil pouze, že parcelační povolení, na něž se stěžovatelka podávajíc své návrhy exekuční, jako na titul exekuční odvolávala, titulem exekučním není.
Že by tím stran exekuce prováděné dne 27. ledna 1914 porušen byl zákon proto, poněvadž povolení exekuce té stalo se pravoplatným a stěžovatelka tím nabyla určitých práv, je mylno. Rozhodnutím ze dne 8. listopadu 1913 byla stěžovatelka pouze zmocněna, politickou exekucí po Vincenci Martinákovi a Václavu Elhenickém vydobýti částku 487 K 5 h, po každém z polovice. O zmocnění tom žádný z nich nebyl zpraven a teprve při výkonu exekuce té 27. ledna 1914 dověděl se Václav Elhenický o tom, že o exekuci proti němu bylo zažádáno. Proti němu tedy ono zmocnění, o němž nevěděl, právní moci nenabylo a nabýti nemohlo.
Proti výkonu exekuce podal pak ihned dne 29. ledna 1914 stížnost a tato stížnost byla i předmětem rozhodování mor. místodržitelství.
Dovozuje-li stížnost, že tato stížnost byla opožděnou, poněvadž vycházela z mylného předpokladu, že jedná se o exekuci prováděnou na základě rozhodnutí z 2. prosince 1913, stačí poukázati k tomu, že přes tento omyl je nesporno, že Václav Elhenický si stěžovati chtěl a skutečně také si stěžoval proti exekuci prováděné u něho k vydobytí částky 243 K 53 h, tedy proti exekuci, k jejímuž provedení stěžovatelka dne 8. listopadu 1913 byla zmocněna. Z toho tedy vyplývá, že Václav Elhenický proti politické exekuci proti němu vedené, jež naříkaným rozhodnutími byla zrušena, v zákonité lhůtě si stěžoval, že tedy o nabytém právu stěžovatelky nemůže býti řeči a je již z toho důvodu stížnost i v tomto bodě bezdůvodnou.

Citace:

č. 233. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 478-483.