Č. 100.

Vyživovací příspěvek: Pod příjmem prací povolaného dosaženým nemůže se rozuměti zisk z jednání nemravného nebo trestními zákony zapovězeného (na př. z neoprávněného sprostředkování koupě potravin z volného obchodu vyloučených).
(Nález ze dne 10. května 1919 č. 1916.)
Prejudikatura: Nález č. 87 této Sbírky.
Věc: Anna Tillová v Poříčí (adv. Dr. J. K. Němec z Č. Budějovic) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek. Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Manžel stěžovatelčin, kancelářský výpravčí státních drah na odpočinku, nastoupil dne 20. února 1916 službu vojenskou, načež manželka jeho zažádala o příspěvek na výživu pro sebe a svých 5 dětí udávajíc, že povolaný měl kromě své provise ročních 1158 K ještě příjmy z různého obchodního zaměstnání, jmenovitě ze sprostředkování nákupu brambor průměrně denních 8 až 10 K, kterýžto poslední příjem odchodem jeho k vojsku úplně přestal. Okresní vyživovací komise zamítla nárok stěžovatelčin po konaných šetřeních, kterými nebyla zjištěna správnost údajů strany o zmíněných příjmech ze sprostředkování obchodů, poněvadž se povolanému pense dále vyplácí.
V opětovné žádosti domáhal se povolaný sami přiznání výživného pro svou rodinu poukazuje na to, že rodina jeho nemohla přece i před jeho odchodem k vojsku hraditi výživu z měsíční pense 108 K a přiložil k podání svému telegramy a osvědčení, že byl po ukázán nakupovati a odeslati brambory. Stěžovatelka byvši k okresní vyživovací komisi předvolána vzala na vědomi výsledek šetření konaného o první přihlášce a prohlásila pak, že vedlejší příjem jejího manžela spočíval v tom, že nakupoval brambory u rolníků a prodával je velkým firmám. Mezi tím, co měl dodávat, musel odejít k vojsku, takže dodat nemohl a následkem toho o celý vedlejší výdělek přišel. Když byl odveden, žádný ho do stálé služby vzíti nechtěl.
Okresní vyživovací komise zamítla pak znovu rozhodnutím z 14. září 1917 nárok, poněvadž konaným šetřením bylo zjištěno, že příjem povolaného zůstal týž, jakým byl před jeho odchodem k službě vojenské a vyživovací příspěvek lze jen tenkráte přiznati, je-li výživa příslušníků závislá na příjmech povolaného a tyto jeho odchodem byly tak zmenšeny, že výživa žadatelů je ohrožena.
V odvolání z tohoto rozhodnutí tvrdila strana, že povolaný vydělával obchodováními ročně několik tisíc korun, kterýž příjem nyní pominul.
Zemská vyživovací komise nařídila nová šetření o tom, čím se povolaný po svém pensionování zaměstnával. Dle těchto šetření neměl stálého výdělku, nýbrž jenom tu a tam sprostředkoval koupě potravin a obdržel za to provisi.
Zemská vyživovací komise zamítla odvolání z důvodů v rozhodnutí v odpor vzatém uvedených a podotkla, pokud jde o nárok za dobu před 1. srpnem 1917, že bylo o nároku tom již usnesením okresní vyživovací komise ze dne 21. srpna 1916 pravoplatně zamítavě rozhodnuto a to ve smyslu ustanovení § 9 zákona z 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. s platností konečnou.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná namítá, že se naříkané rozhodnutí, pokud jde o dobu po 1. srpnu 1917, příčí zákonu a že spočívá, pokud jde o dobu předchozí, na vadném řízení.
Nejvyšší správní soud veden byl při svém rozhodování o této stížnosti těmito úvahami:
Pokud jde o zamítnutí nároku za dobu před 1. srpnem 1917 namítá stížnost toliko, že se strana ve své žádosti, tvořící podklad naříkaného rozhodnutí, odvolávala na okolnosti dříve ještě neuplatňované, totiž na to, že měl povolaný vedlejší příjmy, kterážto okolnost prý při rozhodování okresní vyživovací komise o první přihlášce strany vůbec nebyla vzata na přetřes.
Tuto výtku neshledal nejvyšší správní soud důvodnou. Výrok naříkaného rozhodnutí o nároku shora uvedeném třeba v daném případě vykládati shodně s vývody stížnosti tak, že zemská vyživovací komise odvoláními na pravoplatnost rozhodnutí okresní vyživovací komisí vydaného za platnosti zák. z 27. prosince 1912 č. 237 ř. z. odmítla povoliti obnovu řízení rozhodnutím okresní vyživovací komisí z 21. srpna 1916 ukončeného, poněvadž nebylo zde podmínek pro takové povolení.
Žalovaný úřad učinil tak právem, neboť všechno to, co strana uplatňovala ve svých žádostech z 23. července a 15. srpna 1917, bylo uváděno již v první přihlášce nároku z roku 1915, tak že nelze mluviti o okolnostech nových, úřadům dříve neznámých.
Leč i výtka stížnosti odnášející se k nezákonnosti naříkaného rozhodnutí, pokud jde o dobu po 1. srpnu 1917, není důvodná, neboť naříkané rozhodnutí nespočívá, jak se stížnost domnívá, na právními náhledu, že nezkrácené braní pense povolaného i po jeho odchodu k vojsku již samo o sobě nárok žadatelů vylučuje, ježto okresní vyživovací komise zamítla rozhodnutím ze 14. září 1917, jehož důvody přijal žalovaný úřad za své, nárok stěžovatelčin proto, že příjem manžela zůstal týž, jaký byl před jeho povoláním. Strana ovšem tvrdila v administrativním řízení, že povolaný vydělával až 10 K denně sprostředkováním koupě potravin, zejména bramborů. Pro toto tvrzení nemohla však předložiti dokladů, které by musily žalovaný úřad přiměti, aby k nimi vzal při rozhodování o nároku zřetel. Neboť pokud doklady předloženy byly, odnášejí se jednak na dobu bezprostředně před 20. únorem 1916, ano i po 20. únoru 1916, tedy na dobu, kdy povolaný odešel již k vojsku a tudíž z obchodů tu vykazovaných, jak ostatně stěžovatelka sama přiznala, výdělku neměl, jednak vychází z dokladů těch na jevo, že se jednalo o nákup bramborů, tedy potravin z volného obchodu vyloučených.
Jestliže žalovaný úřad za těchto okolností vzal za prokázáno, že povolaný neměl kromě své pense jiného příjmu a že nebyla tedy splněna podmínka pro přiznání nároku na výživné, stanovená v § 2 cit. zák., že totiž nastalo ohrožení příslušníků, poněvadž se pracovní příjem povolaného zmenšil neb odpadl, nemohl v tom nejvyšší správní soud shledati nezákonnost, a to tím méně, ježto pod příjmem prací povolaného dosaženým nemůže se rozuměti zisk z jednání nemravného neb trestními zákony zapovězeného. Sprostředkování koupě bramborů, z něhož tvrzený vedlejší příjem prý plynul, bylo však v době, kdy manžel stěžovatelčin nastoupil službu vojenskou, vyhrazeno jedině osobám, k tomu úředně oprávněným, ku kterým jmenovaný nenáležel.
Slušelo tedy stížnost i v tomto bodu jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 100. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 222-224.