Č. 175.

Domovské právo: 1. Usnesení obce pobytu, odpírající nárok na přiznání práva domovského ve smyslu novely k zákonu o právu domovském, není rozhodnutím vydaným v pořadu instancí, nýbrž jen prohlášením strany. — 2. Řízení ve věcech domovského práva jest oficiosní. Stranám jmenovaným v § 3 zák. ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. nelze tedy ukládati průvodní břímě o předpokladech nároku na výslovné přijetí do svazku domovského.
(Nález ze dne 10. září 1919 č. 4290.)
Prejudikatura: K 1.: víd. nález ze dne 25. května 1906 č. 5999, Budw. č. 4458 A.
Věc: Obec Vorlíčka proti býv. c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni o domovské právo Františka Hanzlíčka.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když obec Vorlíčka zamítla žádost obce Výprachtic, aby podle §§ 2 a 3 zák. ze dne 5. prosince 1896 čís. 222 ř. z., přiznáno bylo domovské právo Františku Hanzlíčkovi, a to nejprve usnesením obecního výboru ze dne 22. března 1909 a pak usnesením ze dne 3. února 1910, rozhodlo okresní hejtmanství v Lanškroune k zakročení obce Výprachtic ze dne 10. února 1910 na základě konaného šetření nálezem ze dne 30. ledna 1912 čís. 2563, že František Hanzlíček následkem splnění předpokladů § 2 zák. ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. nabyl domovské právo v obci Vorlíčce.
V odvolání podaném z tohoto rozhodnutí dovozovala obec Vorlíčka, že František Hanzlíček svůj pobyt přerušil, vzdáliv se z Vorlíčky za tím účelem, aby hledal jinde práci.
Odvolání bylo rozhodnutím místodržitelství v Praze ze dne 19. prosince 1912 čís. 5/B—284/4, čís. m. 39245 vyhověno a rozhodnuto, že František Hanzlíček nároku na výslovné přijetí do domovského svazku obce Vorlíčky nenabyl a do obce té domovským právem nepřísluší, poněvadž v roce 1902 neb 1903 pobyt ve Vorlíčce přerušil a tudíž po dosažené svéprávnosti po deset let před podáním žádosti dobrovolně a nepřetržitě ve Vorlíčce se nezdržoval. Proti tomuto rozhodnutí podala obec Výprachtice odvolání na ministerstvo vnitra dovozujíc, že František Hanzlíček neměl nikdy úmyslu svůj pobyt ve Vorlíčce přerušiti.
Když nanovo provedeno rozsáhlé šetření, rozhodlo ministerstvo vnitra dne 7. ledna 1918 pod čís. 47514/1915, že František Hanzlíček je do Vorlíčky příslušným následkem svého dobrovolného a po 10 let nepřetržitě trvajícího pobytu. Okolnost, že v roce 1902 neb 1903 se z Vorlíčky na dobu asi 14 dnů vzdálil, nemůže býti považována za přerušení započatého vydržení domovského práva, poněvadž v této době, jak šetřením zjištěno, byl na návštěvě u svého syna ve Výprachticích, a není okolností, z nichž by se dalo souditi na to, že chtěl tehdy svůj pobyt ve Vorlíčce přerušiti.
Proti tomuto rozhodnutí obrací se stížnost obce Vorlíčky a vytýkajíc vadnost řízení a nezákonnost naříkaného rozhodnutí navrhuje jeho zrušení.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou.
Obec Vorlíčka po formální stránce namítá, že usnesení obecního výboru ze dne 22. března 1909, kterým žádost obce Výprachtic o přijetí Františka Hanzlíčka do domovského svazku byla zamítnuta z důvodu, že pobyt jeho před uplynutím zákonem stanovené desítileté lhůty byl přerušen, vešlo v moc práva a podání obce Výprachtic, kterým se teprve dne 12. února 1910 obrátilo na okresní hejtmanství v Lanškrouně, že je jako odvolání opožděné a že je z tohoto důvodu bylo nutno odmítnouti.
Námitce této nelze přiznati oprávněnosti. Platná ustanovení o odvolacích lhůtách nemají místa tam, kde jde o odvolání proti odepření přijetí do domovského svazku ve smyslu § 2 zák. ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., neboť usnesení obce pobytu o nároku ve smyslu § 2 cit. zák. jest toliko prohlášením strany a právě proto není dovolání se nadřízeného politického úřadu, jež zákon jako odvolání poznačuje, opravným prostředkem učiněným v pořadu instancí, nýbrž prvním podáním zahajujícím spor mezi stranami vzniklý u úřadu ku rozhodnutí sporu příslušného.
O meritu věci uvážil pak nejvyšší správní soud toto:
Řízení v záležitostech domovského práva jest řízením oficielním a jest třeba z úřední povinnosti zkoumati a zjistiti předpoklady nároku na výslovné přijetí do svazku domovského ve smyslu § 2 zák. ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., aniž by bylo přípustno, ukládati po této stránce nějaké průvodní břímě stranám, které dle § 3 cit. zák. jsou oprávněny nárok ten ku platnosti přivésti.
Domovský zákon sám nestanoví pravidel, jakým způsobem jest dokázati okolnosti nárok ten podmiňující, neobsahuje ani obmezení ve volbě průvodních prostředků ani předpisů o tom, kdy jest tu kterou okolnost pokládati za dokázanou a jest za tohoto stavu věci nutno míti za to, že každý prostředek, jenž sloužiti může k vysvětlení věci, a tedy i výslech osoby, o jejíž domovské právo se jedná, nutno pokládati za přípustný prostředek důkazní. Hodnocení provedených důkazů zůstaveno jest ovšem uvážení úřadu, který při něm není vázán na určitá důkazní pravidla. Z těchto úvah plyne nesprávnost stanoviska stěžovatelky, že bylo povinností obce Výprachtic, aby již ve své žádosti o přijetí Františka Hanzlíčka do domovského svazku obce Vorlíčky podala důkaz o splnění všech podmínek nároku ve smyslu § 2 cit. zák., že řízení je vadným, poněvadž obec Výprachtice důkazu toho nepodala a poněvadž důkaz ten nebyl na ní požadován a že je také v odporu se zákonem, jestliže ve správním řízení vzat byl vůbec zřetel na výpověď osoby, o jejímž domovském právu bylo rozhodováno.
Pokud jde o otázku, zda jsou splněny všecky předpoklady pro přijetí Františka Hanzlíčka do domovského svazku obce Vorlíčky, stěžovatelka ani nepopírá, že František Hanzlíček dosáhnuv svéprávnosti po více než 10 roků dobrovolně ve Vorlíčce se zdržoval. Stěžovatelka brání se jeho přijetí do domovského svazku z toho důvodu, že v roce 1902 neb 1903 svůj pobyt v obci na nějakou dobu přerušil. Šetření, jež v tomto směru bylo provedeno, mělo tento výsledek: Marie Kobzová, u které František Hanzlíček byl zaměstnán, Frant. Hanzlíček sám, pak jeho syn Josef Hanzlíček a jeho snacha Františka Hanzlíčková udali v podstatě souhlasně, že František Hanzlíček měl v roce 1902 neb 1903 bolavou nohu, že tedy asi na 14 dnů odešel na návštěvu ke svému synu Josefu Hanzlíčkovi do Výprachtic, že se pak vrátil opět do služby ke své zaměstnavatelce, Marii Kobzové, která mu po celou dobu jeho nepřítomnosti platila mzdu, a že v Prusku za prací nikdy nebyl. Anna Schlesingrová a Václav Prokopec tvrdili nejprve, že v roce 1904 přišel František Hanzlíček do hostince Anny Schlesingrové, vykládal, maje svoje movitosti s sebou, že se vrací z nového místa, poněvadž se mu tam nelíbilo, že byl tehdy asi 3 neb 4 týdny z Vorlíčky vzdálen a že se zdržoval prý v Kralickém okrese. Později uvedla Anna Schlesingrová, že v roce 1902 neb 1903 přišed do hostince, mluvil František Hanzlíček o tom, že odchází z Vorlíčky, poněvadž se mu u Marie Kobzové nelíbí, že však neřekl, kam odchází, Josef Schlesinger, Jan Černohorský a František Höhl potvrdili, že František Hanzlíček přišel v roce 1902 neb 1903 do hostince Anny Schlesingrové a na otázku svého bratra, jak se mu v Prusku vedlo, odpověděl, že tam také není práce, že byl asi 14 dnů vzdálen a že přišel vraceje se od Králíků. Reinhard Schlesinger a Jan Schwarzer opravujíce svoje původní údaje, dle nichž František Hanzlíček přerušil služební poměr u Marie Kobzové a byl tehdy v Králickém okrese, deponovali později podobně jako Jan Černohorský, že František Hanzlíček byl sice v roce 1902 neb 1903 vzdálen z obce několik týdnů, že však nevědí, kde se tehdy zdržoval.
Na základě procesního materiálu takto získaného opírajíc se o výpovědi Františka Hanzlíčka, Josefa Hanzlíčka a Františky Hanzlíčkové a nepřikládajíc váhy řečem Františka Hanzlíčka, jež vedl v hostinci dle tvrzení výše uvedených svědků, z nichž žádný nemůže přesně udati, kde František Hanzlíček v roce 1902 neb 1903, odešed z Vorlíčky, se zdržoval, zjišťuje naříkané rozhodnutí, že František Hanzlíček v roce 1902 neb 1903 vzdálil se z Vorlíčky toliko na návštěvu k svému synu do Výprachatic. Toto zjištění, týkající se skutkové otázky, jest však vzhledem k tomu, že řízení naříkané rozhodnutí předcházející není, jak výše jest blíže dolíčeno, stíženo vadami, na něž by podle ustanovení druhého odstavce § 6 zák. o správním soudě bylo nutno dbáti, závazným pro nejvyšší správní soud (arg. odst. 1 § 6 zák. o správním soudě).
Je-li však pravdou, že František Hanzlíček byl v roce 1902 neb 1903 toliko na návštěvě u svého syna ve Výprachticích a že za této návštěvy, jak svědky je potvrzeno, mzdu svou ve Vorlíčce bral a tedy ve služebním poměru ve Vorlíčce zůstal, kteréžto skutečnosti jsou důkazem toho, že odcházeje z Vorlíčky do Výprachtic měl úmysl pobyt svůj v obci podržeti (§ 2, odst. 3 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z.), pak není v odporu se zákonem závěr z těchto okolností naříkaným rozhodnutím vyvozený, že svého pobytu ve Vorlíčce nepřerušil a že tedy v této obci vydržel právo domovské, splniv také ostatní podmínky, jak o nich mluví § 2 zák. ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou ve všech směrech zamítnouti.

Citace:

č. 175. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 368-371.