Č. 4.
Vyživovací příspěvek: Sdělení vojenského úřadu o deserci z doby před 28. říjnem 1918 netvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí otázky o odepření nebo zastavení vyživovacího příspěvku ve smyslu § 6 zák. ze dne 26. prosince 1912 čís. 237 ř. z., resp. § 4 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z.

(Nález ze dne 3. ledna 1919 čís. 152/18).
Věc: Kateřina Rosová ve Lhotě za Kostelcem (adv. Dr. Karel Vrba z Náchoda) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Matce a třem dětem Rudolfa Rosy, který byl dne 27. července 1914 povolán k činné službě, byl vyživovací příspěvek přiznán a vyplácen, avšak dnem 31. července 1916 zastaven, protože dle sdělení c. a k. vojenského velitelství v Litoměřicích ze dne 31. ledna 1916 M. A. N. 5844 povolaný ze dne 26. na 27. února 1915 desertoval.
Na dotaz obecního úřadu ve Lhotě u Červeného Kostelce sdělilo velitelství náhradního praporu zeměbraneckého pluku č. 11 v Šoproni přípisem ze dne 13. února 1917 čís. 312, že Rudolf Rosa jest od 13. února 1915 veden jako zajatý.
Zpráva tato byla zaslána k objasnění vojenskému velitelství v Litoměřicích, které dne 28. května 1917 pod č. 3603 odpovědělo, že proti povolanému bylo pro zločin deserce, po případe zbabělosti zavedeno trestní řízení, ale dle § 426 voj. ř. tr. přerušeno až do dopadení obviněného a že nemůže dáti souhlas k tomu, aby zastavený příspěvek znovu byl poukázán.
Žádost stěžovatelčina, aby byl zastavený příspěvek opět přiznán, byla pak usnesením okresní vyživovací komise zamítnuta.
Naříkaným rozhodnutím bylo toto zamítnutí potvrzeno. Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu vytýká naříkanému rozhodnutí nezákonnost, protože za to má, že ne pouhá deserce, nýbrž teprve odsouzení pro deserci neb aspoň zjištění a nikoliv pouhé podezření z deserce má v zápětí následky § 6 zák. z 26. prosince 1912 čís. 237 ř. z., resp. § 4 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z., že však v daném případě náhradní velitelství zeměbraneckého pluku č. 11 v Šoproni dne 13. února 1917 pod čís. 312 sdělilo, že povolaný jest v příslušných seznamech veden jako válečný zajatec.
Nejvyšší správní soud uvážil, že ne každé byť i nedovolené vzdálení se vojína lze ve smyslu voj. zák. tr. pokládati za deserci, že pobyt v zajetí nemusí ještě tvořiti skutkovou povahu zločinu deserce a konečně že vlivem nového právního řádu podstatně se změnilo nazírání na otázku, kdy vzdálení od vojska zakládá skutkovou povahu tohoto zločinu, jak tomu nasvědčuje nařízení Národního výboru československého ze dne 5. listopadu 1918 čís. 28 sb. zák. a nařízení, kterým prominut byl trest za zločin deserce i zbabělosti a následky trestu.
Nepokládá proto nejvyšší správní soud výrok vojenského úřadu o deserci z doby před 28. říjnem 1918 učiněný za dostatečný podklad pro rozhodnutí otázky o odepření nebo zastavení vyživovacího příspěvku ve smyslu § 6 zák. ze dne 26. prosince 1912 čís. 237 ř. z., resp. § 4 zák. ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z. a má za nutné, aby skutková povaha deserce novým šetřením a opětným dotazem u příslušných vojenských úřadů byla zjištěna a podle výsledku tohoto šetření bylo vydáno nové rozhodnutí.
Bylo proto nalezeno na zrušení naříkaného rozhodnutí podle § 6 zák. o správním soudu.

Citace:

č. 4. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 48-49.