Č. 97.

Vyživovací příspěvek: Výrazem »úroky« v § 2 cís. nař. ze dne 30. března 1917 č. 139 ř. z. rozuměti jest toliko úroky z knihovních dluhů na domě pouštěných, nikoli též úroky z dluhů neknihovních, tím méně výlohy a náklady správní. (Nález ze dne 7. května 1919 č. 1972).
Věc: Anna Pilschelová v Horním Gruntě proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost ve zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelce a jejím dvěma dětem přiznala okresní vyživovací komise příspěvek po 85 h, resp. po 42 1/2 h od 1. ledna 1917. Ačkoliv stěžovatelka bydlí ve vlastním domě, žádala, aby jí a dětem byl přiznán také příspěvek na nájemní činži, odůvodnivši nárok ten tím, že mimo úroky z hypotekárního dluhu na domě v částce 8000 K platiti musí úroky z dluhu neknihovního dále daně, přirážky, opravy, pojistné atd., kdežto činže, kterou jí nájemníci platí, činí ročně pouze 384 K. Cena bytu obývaného rodinou povolaného podle místních poměrů činí 300 K, což stěžovatelkou bylo přiznáno.
Tento nárok na příspěvek na činži nájemní byl oběma správními stolicemi zamítnut, zemská vyživovací komise označila zároveň náhled, jakoby také na daně a na náklady se správou domu spojené hleděno býti mělo, za nesprávný, protože § 2 cís. nař. ze dne 30. března 1917 č. 139 ř. z. obsahuje ustanovení, které nelze extensivně vykládati.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu vytýká naříkanému rozhodnutí nezákonnost, kterou spatřuje v tom, že nebyly v počet vzaty také jiné výdajové položky kromě úroků z hypotekárního dluhu.
Stížnost tu neshledal nejvyšší správní soud oprávněnou. Cís. nař. ze dne 30. března 1917 čís. 139 ř. z. poskytuje příspěvek na činži nájemní oněm osobám, které na nájem bytu nejsou odkázány, obývajíce dům patřící jim nebo povolanému, pakli dům jest zatížen hypotékou a roční povinnost úroková z této hypotéky po odečtení přijaté snad činže nájemní při nejmenšími se rovná nájemní činži, která by podle místních poměrů připadala za byt jimi výhradně užívaný.
Podle znění tohoto předpisu nemůže výraz »úroky« nic jiného znamenati, nežli úroky z knihovních dluhů na domě pojištěných a zejména nelze sem zahrnovati výlohy a náklady, jež správa domu vyžaduje. Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 97. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 219-220.