Č. 104.

Vyživovací příspěvek: Není podstatnou vadou řízení, nezabýval-li se úřad správní při svém rozhodování všeobecnými tvrzeními o nepříznivých podmínkách existenčních, nebyly-li tvrzeny určité okolnosti, ze kterých se dá souditi na zhoršení vyživovacích poměrů.
(Nález ze dne 12. května 1919 č. 1933.)
Věc: Marie Dostálová v Haluzicích proti Zemské vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když manžel stěžovatelčin, který jest Liechtensteinským hajným, byl povolán k činné službě vojenské, přihlásila se stěžovatelka o vyživovací příspěvek pro sebe a pro své dítě. Dítěti byl usnesením okresní vyživovací komise ze dne 24. října 1917 č. 650 příspěvek denních 1 K 60 h přiznán, kdežto ona byla s nárokem svým odmítnuta z důvodu, že služné povolaného jest jí dále vypláceno a příspěvek na výživu povolený rovná se drahotnímu příspěvku, který manželka nebere. Opětovná žádost byla usnesením ze dne 16. května 1918 zamítnuta »z důvodů rozhodnutí ze dne 24. října 1917 č. 650«. Odvolání do tohoto usnesení podané nebylo předloženo druhé stolici k rozhodnutí, nýbrž okresní komise, vyslechnuvši stěžovatelku podrobně o požitcích povolaného, jež jsou ji dále vypláceny, zamítla podání to slovy: »Vaše žádost se zamítá z důvodů pravoplatného rozhodnutí zdejšího ze dne 16. května 1918.«
O odvolání z tohoto usnesení podaného rozhodla zemská vyživovací komise naříkaným rozhodnutím a zamítla je z důvodů, že výživa stěžovatelky jest zajištěna vzhledem k tomu, že manžel její béře služné a deputát dále.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu vytýká především, že odvolání z rozhodnutí ze dne 16. května 1918 nebylo vyřízeno, že nebylo vyšetřeno, byl-li důchod od panství jí vyplácený platem povolaného či podporu z dobré vůle, o čemž navrhovala důkaz výslechem panského úředníka; obrací se dále proti tomu, že nebéře celý deputát manželův, nýbrž jen část jeho, takže příjem ten nestačí ke krytí výživy zejména proto, že za války byla nemocna a spotřebovala své věno; konečně že bylo přehlédnuto, že jako manželka, majíc bezpodmínečný nárok na alimentaci vůči manželu, má také nárok na vyživovací příspěvek.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou.
Stěžovatelce jest i potom, když manžel její nastoupil činnou službu vojenskou, vypláceno celé služné povolaného, z deputátu poskytován dosavadní byt a dosavadní užívání 1 1/2 míry pozemku, pouze dávka dříví 24 prost. m. snížena na 12 prost m. a nevyplácí se jí vůbec paušál na služební oděv povolaného, jakož i drahotní přídavek teprve za války a po odchodu povolaného k vojsku jiným zřízencům panství vyplácený. Tato skutková podstata jest zjištěna v souhlase s udáním stěžovatelky a nepotřebuje in objecto žádného doplnění. Z téže příčiny není také oprávněnou výtka, že výsledky vyšetřování nebyly straně k vyjádření sděleny, poněvadž tento postup předpisuje zákon jen pro ten případ, když údaje strany se od výsledků vyšetřování ke škodě strany různí.
Stížnost domáhá se doplnění řízení v tom směru, aby výslechem úředníka panství bylo zjištěno, jaké právní povahy jest důchod stěžovatelce dále vyplácený, a klade důraz na to, že jest to jen podpora z dobré vůle zaměstnavatele poskytovaná, tedy nárok nežalovatelný. V tom směru trvá nejvyšší správní soud na zásadě častěji již vyslovené, že nárok na vyživovací příspěvek jest vyloučen, když částka, jakou činila mzda neb služné povolaného, vyplácí se jeho příslušníkům dále, byť i bez jakékoliv povinnosti k tomu na straně zaměstnavatelově. Proto není zapotřebí právní povahu vyplácených požitků povolaného blíže zkoumati a doplňovati za tou příčinou řízení.
Ovšem podle § 2 zákona ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z. vyloučen jest nárok na vyživovací příspěvek jen tenkráte, když se požitky povolaného dále vyplácejí buď neztenčené nebo jen do takové míry snížené, že na výživu příslušníků povolaného stačí a že snížením jich není výživa příslušníků ohrožena. Shledal-li však žalovaný úřad na podkladě svrchu uvedeného, bezvadně a úplně vyšetřeného skutkového děje, že výživa stěžovatelky i po odpadnutí polovice dávky dříví a paušálu na služební oděv povolaného není ohrožena, zodpověděl tím otázku, která není otázkou právní, nýbrž skutkovou a tvoří součást skutkové podstaty, na kterou jest nejvyšší správní soud po rozumu odst. 1 § 6 zák. o správním soudu při svém rozhodování vázán. V tomto zodpově- dění otázky, zda výživa příslušníků jest ohrožena, nelze spatřiti ani nesprávné právní posouzení skutkové podstaty, ani vadnosti řízení. Pokud stěžovatelka činí řízení výtku neúplnosti v tom směru, že nebylo vyšetřeno její tvrzení, že za války byla nemocna a žila za nepříznivých existenčních poměrů, nelze v této všeobecnosti pojmového tvrzení shledati konkrétních skutkových okolností, na které by se vyšetřování a dokazování dalo soustřediti a nelze výtku neúplnosti řízení shledati oprávněnou, když strana, která jest ve svém vlastním zájmu povinna k součinnosti při vyšetřování okolností rozhodných pro posouzení majetkových a rodinných poměrů, sama zanedbá v té příčině patřičnou péči.
Stížnost míní dále, že stěžovatelce, která má ze zákona nárok na alimentaci vůči manželu, přísluší v každém případě vyživovací příspěvek. Podle § 91 ob. zák. obč. má manžel povinnost poskytovati manželce podle poměrů svého jmění slušnou výživu. Dostává-li se manželce z příjmů manželových, které měl před svým povoláním, tolik, že to na její slušnou výživu stačí, jak to vyjadřuje naříkané rozhodnutí ve slovech »výživa Vaše jest... zajištěna« způsobem před nejvyšším správním soudem nenaříkatelným, chybí tu základní podmínka pro přiznání nároku na vyživovací příspěvek z důvodu posl. odst. § 2 zákona ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z.
Za tohoto stavu věci nepadá na váhu, že původní odvolání nepředložila okresní vyživovací komise druhé stolici k rozhodnutí, nýbrž že o něm rozhodla sama, pokládajíc je za novou žádost o vyživovací příspěvek. Tato vada řízení došla nápravy tím, že druhé odvolání, které směřovalo proti rozhodnutí s prvním naprosto shodnému a obsahovalo tytéž stížnostní body, bylo vyšší stolicí předloženo a tím se totožnému v obsahu svém rozhodnutí okresní komise dostalo instančního přezkoumání. Tím bylo odčiněno jakékoliv poškození práv stěžovatelky.
Bylo proto stížnost ve všech směrech jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 104. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 233-235.