Č. 270.

Administrativní řízení: * Ve formálním odmítnuti opravného prostředku soudem nelze spatřovati odmítnutí výkonu soudnictví, které by zdůvodňovalo zakročení nadřízených administrativních orgánů. (Nález ze dne 15. prosince 1919 č. 5571.)

Věc: Těžařstvo »Brucher Kohlenwerke« v Lomu, provozní ředitelství v Teplicích, proti ministerstvu spravedlnosti stran dozorčí stížnosti na nejvyšší soud.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Nejvyšší soud vrátil rozhodnutím ze dne 25. února 1919 č. j. Rv I 47/19/1 stěžovatelce revisi, kterou ona ve sporu manželů Josefa a Růženy Flienertových proti stěžovatelce o 30188 K 28 h u krajského soudu v Mostě jako prvé stolice podala do rozhodnutí vrchního zemského soudu v Praze.
Stěžovatelka obrátila se na ministerstvo spravedlnosti jakožto úřad povolaný ve smyslu nejvyššího rozhodnutí ze dne 12. dubna 1852 k administrativnímu vedení celého soudnictví, aby opatřilo, by spor vyřídil se pořadím instancí, tedy by nejvyšší soud, jenž stěžovatelce prý neprávem odepřel rozhodnouti, rozhodl o revisi ve věci samé.
Ministerstvo spravedlnosti sdělilo naříkaným rozhodnutím stěžovatelce, že není dle svého zákonného oboru působnosti s to opatřiti, aby nejvyšší soud o revisi věcně rozhodl, poněvadž rozhodnutí jeho nepodléhají přezkoumání ministerstva.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti do tohoto rozhodnutí, jemuž vytýká se toliko nezákonnost, toto:
Stěžovatel vycházeje z názoru, že vyřízení nejvyššího soudu obsahuje v sobě odepření žádaného výkonu soudnictví, domáhal se u ministerstva spravedlnosti jako úřadu dozorčího příslušné nápravy.
Ministerstvo odmítlo vůbec zasáhnouti v tomto případě, spatřujíc ve vyřízení nejvyššího soudu nikoli odepření právní pomoci, nýbrž naopak výrok soudcovský v mezích pravomoci nejvyššího soudu vydaný, jímž došla vyřízení dle předpisu civilního řádu soudního revise stěžovatelova proti rozhodnutí vrchního zemského soudu v Praze.
Nejvyšší správní soud nemusí se tudíž k stížnosti do tohoto výnosu ministerstva spravedlnosti obírati všeobecně otázkou, kam až sahá právo dohlédací ministerstva spravedlnosti vůči nejvyššímu soudu, nýbrž může se obmeziti toliko na zodpovědění dvou otázek detailních a to:
1. otázky, zda ministerstvu vůbec přísluší nějaká ingerence v záležitosti nejvyšším soudem již rozhodnuté a
2. otázky, zda ve výnosu ze dne 25. února 1919 čís. j. Rv I 47/19/1 jest spatřovati takové soudní rozhodnutí.
Nebude dojista podléhati pochybnosti, že odpověď na otázku prvou může vyzníti jen negativně. Naprostá samostatnost a neodvislost soudcovská zaručená základním zákonem státním (čl. 6 zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 144 ř. z.) i souvislé s tím úplné oddělení soudnictví od státní správy vyslovené zásadně v článku 14 téhož ústavního zákona činí nemožným, aby ministerstvo spravedlnosti jako orgán správní vykonávalo jakýkoli vliv na obsah rozhodnutí vydaného soudem u výkonu jeho moci soudcovské. Možnost a přípustnost takové ingerence nelze dojista opříti o nejvyšší rozhodnutí ze dne 12. dubna 1852, jehož se stěžovatelka ve své stížnosti dovolávala, ani o předpisy §§ 74 a násl. org. zák. ježto předpisy tyto mají na zřeteli toliko administrativní dohled nad výkonem soudnictví vůbec, vylučují však možnost přezkoumání nebo změny konkrétního rozhodnutí v určité záležitosti vydaného.
Zbývá tudíž jen otázka druhá, t. j., zda vyřízení nejvyššího soudu jest opravdu takovýmto rozhodnutím nebo zda jest — jak stížnost míní — odepřením každého rozhodování (denegatio justitiae), jež by podléhalo ustanovení § 78 org. zák.
V tom směru nutno především zdůrazniti, že nelze pojem vykonáváni spravedlnosti obmeziti jenom na případy, kdy soudové rozhodují věcně o právní záležitosti, t. j. záležitost prozkoumají materielně.
Výkon spravedlnosti leží i v tom, když soud záležitost od sebe odmítá, ať pro svoji nepříslušnost, ať proto, že nedostatek formálních náležitostí zákonem žádaných mu brání věcnou stránkou záležitosti se obírati.
Jest tudíž takovým výkonem soudnictví i výrok, jímž se stížnost pro opoždění zamítá, i výrok, jímž se vyslovuje, že stížnost nemá oněch náležitostí, které zákon žádá, aby mohla býti předmětem dalšího jednání. Výrok posledního druhu jest jistě spatřovati i ve vyřízení nejvyššího soudu ze dne 25. února 1919 č. j. Rv I 47 19/1, jímž bylo konstatováno, že podání stěžovatelky nelze pojímati za revisi dovolávající se rozhodnutí nejvyššího soudu zřízeného pro republiku československou a že tudíž tu není podkladu pro to, aby nález vrchního soudu byl podroben věcnému rozboru.
Právem tudíž ministerstvo spravedlnosti každou ingerenci odmítlo a zejména se vším důvodem odepřelo zabývati se přezkoumáním věcné správnosti vyřízení nejvyšším soudem vydaného a jeví se tudíž stížnost tato bezdůvodnou.

Citace:

č. 270. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 555-557.