Č. 197.

Výjimečná opatření: 1. * Ustanovením § 3 vlád. nař. ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n. odklizen byl nedostatek zákonného podkladu pro zavedení vnucené správy, jež se stalo před vydáním tohoto nařízení pouze s odvoláním na zákon ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. — 2. * Otázka, koho a jakým způsobem jmenovati jest vnuceným správcem v případě vnucené správy statků uvalené ministerstvem zemědělství na základě zák. ze dne 24. července 1907 č. 307 ř. z. a vl. nař. ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a n., posuzovati jest, když tu není jiných předpisů, dle ustanovení §§ 106 a násl. exek. řádu ze dne 27. května 1896 č. 79 ř. z.
(Nález ze dne 1. října 1919 č. 4729.)
Věc: Marie Louisa Lippe-Biesterfeld-Weissenfeld v Tuchnici u Budyšína (adv. Dr. Karel Wolf z Prahy) proti ministerstvu zemědělství v Praze o zavedení vnucené správy velkostatku Liběchova n. L.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud se týká volby osoby správce, se zrušuje pro vadnost řízení; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným výnosem zavedlo ministerstvo zemědělství, odvolávajíc se na zákon ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z., na podporu a znovuzřízení hospodářského života, k zamezení hospodářských škod a k zásobení obyvatelstva potravinami a jinými předměty potřeby vnucenou správou panství Liběchova n. L. stěžovatelce patřícího se všemi hospodářskými dvory a průmyslovými podniky a ustanovilo vnuceným správcem Františka H., nájemce dvora Liběchovského.
Opatření to stalo se na základě předchozího šetření vykonaného dne 26.—28. března t. r. z příkazu ministerstva zemědělství orgánem tohoto ministerstva zemědělským kontrolorem Václavem Dalešickým.
O stížnosti vytýkající nezákonnost opatření toho i vadnost řízení uvážil nejvyšší správní soud toto:
Vzhledem k oboru své působnosti, jež obmezuje se na přezkoumání naříkaného rozhodnutí jen v rámci bodů stížných stranou uplatňovaných (§§ 2, 5 a 18 zák. o spr. s.) smí v případě tomto nejvyšší správní soud obírati se toliko námitkami ve stížnosti obsaženými t. j.
1. že nestačí k odůvodnění učiněného konkrétního opatření poukázati na zákon ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z., ježto tento zákon zmocňuje toliko vládu k vydání příslušných nařízení;
2. že rozhodnutí trpí vadou neodvolávajíc se na provedené šetření;
3. že bylo doručeno jen »ředitelství panství« a
4. že pachtýř dvora neměl pro kolisi svých povinností býti jmenován vnuceným správcem.
Vada ad 1. namítaná byla tu dojista v době vydání naříkaného rozhodnutí. Však vada ta byla dostatečně odstraněna tím, že bylo vydáno dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a nař. na podkladě zákona ze dne 24. července 1917 č. 307 ř. z. nařízení, jímž se ministerstvo zemědělství zmocňuje zavésti z důvodů cit. zákona i vnucenou správu statků a jímž všechna konkrétní opatření tohoto obsahu již dříve učiněná se schvalují. Na okolnost tuto, třebas i nastala teprve po podání stížnosti, musil nejvyšší správní soud hleděti vzhledem k principu vyjádřenému v ustanovení § 44 zák. o spr. s., dle něhož nutno na dodatečné odstranění závad práva stran zkracujících i z povinnosti úřední pozírati.
Vada ad 2. vytýkaná není vadou podstatnou, jež by vyžadovaia zrušení naříkaného rozhodnutí dle § 6 zákona o spr. s., ježto obmezuje se toliko na bezvýznamnou stylisaci potíraného výnosu. Straně vadou touto nebylo způsobeno nižádné újmy právní, ježto všechna nutná Šetření, třebas by se o nich rozhodnutí nezmiňovalo, opravdu — což stížnost sama nepopírá — byla provedena.
Na námitku teprve při ústním líčení přednesenou, že šetření o nutnosti vnucené správy nebylo správně a úplně provedeno a že k němu nebyl přivzat ředitel panství a zmocněnec stěžovatelčin lesmistr Kurt Loos, nemohl nejv. správní soud dle § 18 zák. o spr. s. přihlížeti, poněvadž námitka ta nebyla ve stížnosti uplatněna.
Námitka ad 3. jest bezdůvodná, poněvadž výnos ministerstva doručen byl lesmistru Kurtu Loosovi, jenž jest generálním plnomocníkem stěžovatelky jako majitelky panství Liběchova a byl tudíž i oprávněn vyřízení této svědčící platně za ni přijmouti.
Ad 4. Co se týče otázky, jakou kvalifikaci musí vykazovati vnucený správce, nemá zmíněné vládní nařízení vůbec žádného zvláštního předpisu a neobsahuje také nijakého ustanovení, jež by zabývalo se otázkou, kdo a v jakém řízení smí býti vnuceným správcem jmenován. Z tohoto mlčení nutno odvozovati, že vládní nařízení zavádějíc »v nucenou správu« přijalo za svoji onu instituci, která pod svým technickým označením jako »vnucená sp ráva« jest v zákonodárství našem všeobecně známa a blíže předpisy ex. ř. ze dne 27. května 1896 č. 79 ř. z. upravena.
Jest tudíž ustanovení řádu exekučního o vnucené správě jednající pokládati v nař. ze dne 18. června 1919 č. 341 sb. z. a nař. i pro vnucenou správu tímto nařízením zavedenou potud za recipovaná, pokud se tomu nepříčí účel, jemuž tato vnucená správa sloužiti má a dokud nebude otázka ta zvláštními samostatnými předpisy rozřešena. Účel tento jest, pokud jde o osobu správce, dojista v obou případech totožný a jest následkem toho posuzovati otázku, jakým způsobem jmenovati jest vnuceného správce i při správě statků ministerstvem zemědělství uvalené dle §§ 106 a 107 ex ř.
Dle těchto norem má býti vnucený správce v první řadě vzat z osob pojatých do seznamů vnucených správců u soudů vedených a z osob jiných jen za podmínek v § 107 ex. ř. stanovených.
K podmínkám těmto patří dle druhého odst. § 107 ex. ř. také nutnost vyslechnouti stranu interesovanou a jí poskytnouti možnost, aby proti osobě vnuceného správce vyhlédnuté činila námitky.
Na tomto požadavku zákona nutno setrvati i pro obor řízení administrativního tím spíše, ježto v řízení tomto zásada slyšení stran jest veskrze provedena.
V případě předloženém byl však vnuceným správcem jmenován František H., o němž není ani ve spisech zjištěno, že by byl v úředním seznamu vnucených správců, ani nebyla strana napřed o tom slyšena, zda a pokud s ustanovením jeho souhlasí. Řízení v tom směru jeví se vadným a bylo proto naříkané rozhodnutí co do jmenování Františka Homolky vnuceným správcem dle § 6. zák. o spr. s. zrušiti.

Citace:

č. 197. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 407-410.