Č. 53.

Stavební právo: 1. Všeobecná pravidla, vydaná stavebním úřadem pro způsob zastavení určitého území, jsou — dokud nebyla odvolána neb jinými pravidly nahrazena — závazná pro provádění staveb v tomto území; stavební úřad nesmí se od nich odchýliti a zakládají pravidla ta též subjektivní práva sousedů. — 2. Podstata sousedských práv stavebních. — 3. § 105 stav. ř. pro Prahu platí pouze pro stavby, které byly usnesením stavebního úřadu prohlášeny za stavby přípustné za úlev určených v 5. hlavě stav. ř. — 4. Stížnost vyhovuje předpisu § 18 zák. o nejvyšším správním soudu, tvrdí-li porušení právních předpisů, o které stěžovatel opírá subjektivní právo, a navrhuje proto zrušení rozhodnutí.
(Nález ze dne 21. února 1919 č. 987.)
Věc: Rudolf Heřmánek a Antonín Šebek v Praze (adv. Dr. Rudolf Rumples z Prahy) proti Zemské správní komisi království Českého (za stranu súčastněnou Gustava Dubského adv. Dr. A. Kronbauer z Prahy) o povolení ku zřízení zahradní terasy při domě čp. 237-4 v Praze.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Mezi stavbou obytného domu na staveništi čís. 12 skupiny F na baště sv. Ludmily v Praze 4. žádal stavebník za schválení terasy na východní straně novostavby; zřízení této terasy bylo povoleno a rekursy sousedů (nynějších stěžovatelů) byly zamítnuty.
Ve stížnosti, navrhující zrušení rozhodnutí zemské správní komise pro vadnost řízení, bylo namítáno, že posouzení terasy co do jejího stavebního významu nesrovnává se se skutečností, poněvadž terasa má základní zdivo, jest do přízemí vyzděna a tvoří místnost hodící se k užívání, splývající s místností pod domem ve stejné úrovni v jednotný prostor, přístupný ze zahrady. Dle tvrzení stížnosti jest proto terasa dalším využitím plochy stavební, kteráž směla býti zastavena nejvýše do 25 proc., zřízením terasy však jest zastavena do 28,55 proc tak, že schválením terasy byly porušeny předpisy parcelační. Dále namítá stížnost, že schválením terasy bylo porušeno ustanovení § 105, odst. 2 stav. řádu pro Prahu.
Rozhoduje o této stížnosti nejvyšší správní soud pojednal nejprve o formální námitce zástupce súčastněné strany, opřené o § 18 zák. o spr. s. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, poukazující k tomu, že stížnost domáhá se v závěrečném návrhu toliko zrušení naříkaného rozhodnutí pro »vadnost«, že tudíž není třeba, ba ani možno zkoušeti »zákonnost« tohoto rozhodnutí. Námitku tu nemohl nejvyšší správní soud uznati za důvodnou, poněvadž požadavku § 18 cit. zák., že »důvody stížnosti přesně musí býti vyznačeny«, jest dostatečně vyhověno, je-li vůle stěžovatelova, že chce určité rozhodnutí vzíti v odpor, a směr, kterým se stížnost béře, patrná z jejích vývodů (srovn. k tomu § 29, č. 2 min. nař. z 22. srpna 1907 č. 209 ř. z.). Vůle tato jest však ze stížnosti zjevná, ježto se tvrdí, že byly porušeny právní předpisy, zakládající domnělé subjektivní právo stěžovatelovo, a žádá se o nápravu zrušením v odpor vzatého rozhodnutí. Další formální námitka téže strany, vytýkající stěžovatelům nedostatek legitimace k stížnosti, souvisí úzce s věcí samou — totiž s otázkou, zda sousedům přísluší subjektivní právo na zachování určitých všeobecných předpisů stavebních úřadů, nařizujících pro určité stavební plochy jistý způsob zastavení.
Otázku tu rozhodl nejvyšší správní soud kladně uváživ toto: Z předpisů o řízení za účelem povolení určité stavby jest nade vší pochybnost patrno, že řád stavební pro Prahu a okolí pozírá na sousedy jako na plno- právně strany procesní. Nařizujeť v § 32 stav. ř. způsobem kategorickým předvolání všech sousedů, přiznává jim v § 35 právo námitek a to, jak jasně z odst. 1 a 3 tohoto předpisu plyne, i námitek veřejnoprávních, nařizuje v § 36, aby všem sousedům, kteří námitky vznesli, vyřízení bylo doručeno k vlastním rukám, aby mohli z něho podati odvolání, s nímž spojen jest dle § 37 a contr. účinek odkládací. Všechna ustanovení tato ukazují na to, že zákon stavební předpokládá, že sousedům přísluší určitá práva veřejná, která tvoří obsah t. zv. stavebních práv sousedských. Obsah ten není v zákoně stavebním nikde blíže určen nebo vymezen; jsouť všechny předpisy řádu stavebního v prvé řadě normami policejními, upravujíce obmezení, která jsou uložena stavebníkům k ochraně zájmů veřejných, nutno proto obsah vlastních práv sousedských jako subjektivních práv jednotlivců odvoditi ze zákona stavebního logickou dedukcí. Dedukce tato vychází z úvahy, že jsou to sice v prvé řadě zájmy všeobecné, které norma stavebního řádu chce chrániti, že však, pokud jde o zájem chrániti všeobecnost před určitou újmou, která stavbou může býti způsobena, se zájem tento u sousedů, kterým v první řadě a bezprostředně újma ta hrozí, zhušťuje v užší i silnější zájem vlastní, kterému zákon, jak plyne ze shora citovaných předpisů, ochrany své přiznává a jej tak povyšuje na zájem právně chráněný či jinými slovy, na subjektivní právo dotčených sousedů. Toto právo sousedské odvoditi jest ze všech předpisů, které jsou dány především s ohledem na nejbližší sousedství a jež jen jako účelu vzdálenějšího dosíci chtějí i ochrany všeobecnosti, t. j. ohledů veřejných. Jako takové uvésti jest pouze příkladem ustanovení o zdech požárních (§ 49), a poloze stájí a kolen (§ 61), o výši domu (§ 73), o situování kanálů i záchodových odpadů (§ 79), o nutné vzdálenosti balkonů a arkýřů od budovy sousední (§ 84, odst. 3) a j. v.
Jest tudíž zkoumati, zdali stěžovatelé mohou odvozovati svůj uplatňovaný nárok z nějakého takového sousedského práva subjektivního. Podkladem nároku jejich není arciť nijaký předpis přímo ve stavebním řádu obsažený, nýbrž nárok jejich jest opřen pouze o všeobecná pravidla městskou radou hl. města Prahy, vydaná o způsobu zastavení dotyčných ploch. Poněvadž však tato pravidla, která stavební úřad vydati smí v důsledku § 18 stav. ř. pro Prahu, jeví se provedením řádu stavebního, tedy nařízením podle zákona vydaným, nutno i tato všeobecná pravidla pokládati za doplněk stavebního řádu a jim na tak dlouho přičísti závaznou moc, dokud nejsou odvolána neb jinými pravidly nahrazena. Nutno proto i tato pravidla oceňovati stejně jako normy stavebního řádu samého a na podkladě jejich řešiti otázku, zdali a pokud, ukládajíce stavební obmezení pro určité území, chtěla tím poskytnouti i sousedům subjektivní nárok na zachování těchto obmezení.
Nemůže býti pochybnosti o tom, že pravidla, která předpisují zastavení jen poměrně malé části stavební plochy a nařizují ponechati ostatní plochu volnou a zříditi ji jako zahradu, třebas i sledovala hlavně účely estetické nebo zdravotní, dotýkající se význačně zájmů sousedů, a to nejen finančních, nýbrž i obzvláště zájmu, aby ráz, který území onomu vydanými pravidly byl určen a který území ono vzhledem k nařízenému způsobu zastavení zvlášť kvalifikuje, nebyl některým sousedem porušen a tím nebylo pozemkům ostatních sousedů znemožněno býti účastnými oněch veřejných prospěchů a výhod, které právě nařízený způsob zastavení chtěl zabezpečiti. Tvrdí-li tedy stěžovatelé porušení tohoto nároku, jsou nepochybně ku stížnosti v tomto směru legitimováni. Ostatně tvrdí stěžovatelé vedle toho i porušení předpisu § 105, odst. 2 stav. ř., jenž předpisuje za určitých předpokladů pro určité stavby povinnost zachovati jisté vzdálenosti od hranic sousedových; předpis ten jest beze vší pochyby normou právo sousedské zakládající a zdůvodňuje tudíž i tvrzení, že právo to jest porušeno, dovolání se nejvyššího správního soudu dle § 2 zákona z roku 1875.
Ve věci samé však nemohl nejvyšší správní soud stížnost nalézti důvodnou. Především jest vzpomenouti toho, že pokud jde o stavbu hlavní budovy, provedenou dle stavebního povolení z roku 1911 a povolení stav. změn ze dne 20. července 1914 čís. 9295, nutno všechny námitky a otázky situování této stavby se týkající nechati nepovšimnuty, poněvadž provedení stavby této se opírá o pravoplatný konsens, který v žádném směru nemůže býti přezkoumán. Možno tudíž toliko uvažovati, zda a pokud byla dotčena práva stěžovatelů povolením stavby terasy. Všeobecná pravidla, vydaná radou hl. města Prahy o zastavení hradebních pozemků, o něž jde, nezakazují zříditi na plochách, které mají zůstati nezastaveny, jakoukoliv stavbu, nýbrž naopak výslovně zmiňují se o přípustnosti schodů, altánů, samostatných verand, hradebních zdí. Z toho patrno, že nebylo účelem a úmyslem tohoto předpisu brániti tomu, aby na ploše, jež má býti zůstavena volnou, byla zřízena díla, která sama o sobě jsou sice ve smyslu § 24 stav. ř. stavbou povolení vyžadující, která však nestírají celkový dojem oné plochy jako plochy pro vlastní budovu nezabrané. K těmto připuštěným dílům nutno počítati i terasu, která, třebas poněkud zvyšuje úroveň na části oné plochy, přes to není takového rázu, že i sama o sobě by mohla sloužiti účelům obývacím. Tento ráz má též sporná terasa, která dle skutkového zjištění naříkaného rozhodnutí jest jen předloženým schodištěm a ozdobným architektonickým článkem, plochu zabranou nezastavujícím. Stěžovatelé sice popřeli správnost tohoto zjištění, uvádějíce, že pod podestou jest prostor související dveřmi se souterreními místnostmi villy samé. Poněvadž však toto zjištění skutkové jest v plné shodě se spisy, zejména s plány stavebními a výsledkem místních ohledání, musil nejvyšší správní soud tuto skutkovou povahu položiti za základ i svému rozhodnutí a v důsledku toho dospěti vzhledem k právnímu náhledu shora vyloženému k zamítnutí této námitky. Rovněž i odvolání na § 105, odst. 2 stav. ř. neshledal nejvyšší správní soud případným. Předpis tento, který zařazen jest v V. hlavě stav. ř. pro Prahu, jednající o stavbách rodinných a dělnických domů za jistých úlev, neobsahuje, pokud předpisuje zachování jistých vzdáleností stavby od hranic sousedových, nějakou úlevu, nýbrž naopak stížení a břímě a jeví se tudíž jen rubem oněch prospěchů a výhod, jež propůjčením úlev byly poskytnuty. — Předpis tento nemůže proto býti uplatněn tam, kde nejde o stavby úlev těch požívající, t. j. o stavby, kterým dle § 99 stav. ř. k žádosti byly úlevy tyto stavebním úřadem výslovně propůjčeny. Že stavbě Gustava Dubského tyto výhody byly přiznány, nebylo ani tvrzeno a není tudíž možno stavbě této uložiti korrespondující břemeno v § 105, odst. 2 stav. ř. vzpomenuté. Z úvah těchto dospěl soud k zamítnutí stížnosti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 53. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 133-136.