Č. 92.

Vodní právo (Morava): 1. Majitel i zaniklého vodního díla jest povinen učiniti všechna neodkladná opatření, která jsou následkem zániku jeho díla vodního nutná k odvrácení nebezpečí, hrozícího veřejným zájmům neb okolí. — 2. Definitivní určení lhůty ke zbudování vodního díla smí se státi až ve vodoprávním povolení samém. — 3. Výrok, kterým bylo vysloveno, že zaniká vodní právo opomenutou rekonstrukcí zničeného vodního díla, neodporuje zákonu. Dílem vodním rozumí se tu i každá jednotlivá vodní stavba celkového podniku, která může býti předmětem samostatného vodního konsensu, na příklad jez. — 4. Později nastalá bezpředmětnost rozkazu ku provedení opatření vodoprávně nutných nepůsobí nezákonnost rozkazu toho, nýbrž odůvodňuje jen žádost, aby vodní úřad rozkaz ten pozměnil neb odvolal. — 5. Komisionelní řízení jest ve smyslu § 98 mor. vod. zák. zaviněno, ukáže-li se z konečného rozhodnutí, že majitel vodního díla byl povinen po zákonu předsevzíti jisté práce, které opomenul.
(Nález ze dne 2. května 1919 č. 1976.)
Prejudikatura: K 1. víd. nál. ze dne 19. května 1903 č. 5795, Budw. č. 1799 A a ze dne 21. ledna 1904 č. 710, Budw. č. 2308 A; K 3.: víd. nál. ze dne 16. března 1911 č. 2647 Budw. č. 8113 A; k 4. víd. nál. ze dne 24. března 1908 č. 2968, Budw. č. 5845 A a ze dne 13. září 1910 č. 9164, Budw. č. 7572 A: k 5.: víd. nál. ze dne 29. května 1906 č. 6271, Budw. č. 4464 A (Morava) a ze dne 31. prosince 1909 č. 3695 Budw. 7123 A (Čechy).
Věc: Hynek Trefil, majitel mlýna v Bohuslavicích (adv. Dr. Jaroši. Budínský z Brna) proti býv. c. k. ministerstvu orby ve Vídni (z súčastněnou stranu — sekci pro udržování trati v Kyjově Dr. Tomáš Neubauer, nám. ředitele čs. stát. drah v Brně) o udržování jezu.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Na stížnosti představenstva obce Bohuslavic a sekce pro udržování trati v Kyjově, ve kterých bylo na to žalováno, že jez na Stupavce ke mlýnu čp. 185 v Bohuslavicích patřící jest tak poškozen, že voda teče pod jez a jednak koryto Stupavky vymílá, jednak si vybrázdila cestu mimo jez, čímž ohroženo jest těleso dráhy, která jde mimo, i sousední pozemky, zavedlo okresní hejtmanství v Kyjově úřední jednání proti Ignáci Trefilovi jako vlastníku onoho jezu. Při místním ohledání dne 16. července 1913 bylo konstatováno, že jez na řece Stupavce byl v posledních třech letech ponenáhlu podemílán a jelikož celá jeho konstrukce jest shnilá, byl posledními vodami z polovice úplně stržen, ve druhé polovici pak tak silně poškozen, že oprava jeho jest skoro nemožnou. Po stržení jezu vybrala si voda pod jezem i nad ním velkou prohlubinu, která se bude rychle zvětšovati a ohrožovati tak hlavní dráhu těsně vedle jezu vedenou, a vybírati bude břehy pod jezem a poškozovati provedenou již regulaci.
Komisi přítomný stěžovatel nenamítal proti tomuto zjištění skutečného stavu jezu ničeho a prohlásil pouze, že stržení jezu nezavinil on, nýbrž zvýšený přítok vody po provedení regulace a že nový jez na místě starého stavěti nebude, proteze jeho finanční prostředky na to nestačí.
Nálezem okresního hejtmanství ze dne 7. března 1914 čís. 3946 bylo stěžovateli nařízeno, aby do 6 dnů započal s provedením oněch prací, jichž jest třeba k zamezení dalšího vymílání a prohlubování koryta Stupavky nad jezem i pod jezem jakož i k odvrácení veškerého nebezpečí pro dráhu, okolní pozemky a regulovanou část Stupavky pod jezem, a pro dokončení těchto prací stanovena lhůta do konce dubna 1914, ježto by jinak práce ty provedeny byly na účet stěžovatelův. Při tom mu uloženo, aby zaplatil útraty komisí vzniklé v částce 39 K 10 hal.
K odvolání z tohoto výnosu první stolice namítal stěžovatel, že nemá viny na tom, že voda Stupavky poškozuje nebo poškozovati může zájmy sousedů, protože jednak jez byl stržen r. 1912 povodní, tedy vyšší moci, a že regulace Stupavky, která byla provedena pouze nad jezem a pod jezem, jez sám minuvši, způsobila, že voda nemůže se rozlévati volně přes břehy, nýbrž nucena jest bráti se regulovaným korytem a takový soustředěný nával vody že dřevěný jez nesnesl. Ostatně popíral, že by nějaká škoda sousedům hrozila, protože voda po poškození jezu může snáze odtékati, než-li dokud jez stál a prohlubeň v řece že jest nepatrná a nyní zase již z části zanesená, takže odtud nebezpečí pro těleso dráhy nehrozí. Dále namítal odvolatel, že na něm naříkané rozhodnutí žádá, aby povodní zničený jez znovu postavil, ač on by po zákonu byl povinen jen k opravě, protože pojem udržování vodního díla není totožný s pojmem jeho znovuzřízení. Z týchž příčin shledávalo odvolání také výrok o nesení nákladu na komisní jednání nesprávným.
K tomuto odvolání změnilo moravské místodržitelství výnosem ze dne 22. března 1915 čís. 89603 rozhodnutí prvé stolice a uznalo takto právem:
Ignáci Trefilovi jako majiteli mlýna čp. 185 v Bohuslavicích se ukládá, aby ihned učinil veškerá opatření, která jsou ve veřejném zájmu nebo k ochraně zájmů soukromých následkem poškození jezu nutnými; zanedbal-li by toho majitel mlýna nebo nevykonal-li by tato opatření dostatečným způsobem, jsou dotyční účastníci oprávněni zmíněná opatření sami provésti a od majitele mlýna žádati náhradu nákladu s tím spojeného. Při tom náleží však účastníkům, domáhati se intervence obce, která má obzvláště dle § 97 vod. zák., po případě ve shodě se železniční správou naříditi ty práce, jež se pro nebezpečí v prodlení jeví býti nezbytnými. Dále se ukládá majiteli mlýna, aby do 3 měsíců, pokud možno, ve srozumění s ostatními účastníky předložil okresnímu hejtmanství v Kyjevě jako vodoprávnímu úřadu projekt na znovuziízení jezu ke schválení. O tomto projektu budiž okresním hejtmanstvím bez odkladu dle částky 6 mor. vod. zák. řízení zavedeno a při bezvadném výsledku schválení ke znovuzřízení jezu uděleno za současného stanovení nejméně 9 měsíční lhůty k dokončení stavby s podotknutím, že by vodní právo s jezem spojené musilo se pokládati za uhaslé, kdyby tato lhůta nebyla dodržena.
Odvolání do výroku o komisionelních útratách bylo zamítnuto.
Důvodem pro změnu nálezu prvé stolice bylo shledáno, že nález okresního hejtmanství obsahuje sice opatření odůvodněná, avšak pouze opatření z nouze, která mají toliko odstraniti stávající nebezpečí, kdežto pro trvalou změnu stavu přivedeného stržením jezu a tím utvoření nového říčního koryta, po případě také mlýnské strouhy dlužno převésti řízení dle 6. částky mor. vod. zákona. Opatření úřadu mělo se současně postarati o definitivní stav, při čemž dle předeslaného bylo třeba přihlížeti nejen ke zrušení jezu a s tím spojenému novému utvoření vodního toku, nýbrž také ke znovuzřízení jezu. Výrok o komisionelních útratách byl potvrzen, protože stěžovatel svou netečností k udržování jezu dal podnět ke stížnostem ohrožených sousedů a tím konání komise zavinil (§ 98. odst. 1 mor. vod. zák.). V dalším odvolání uváděl stěžovatel vedle toho, co již v prvém svém odvolání uvedl, že nějaké nebezpečí pro zájmy veřejné nebo soukromé nebylo dosavádním řízením řádně zjištěno, že komisní řízení dne 16. července 1913 bylo povrchní a jest starého data. Dovozoval dále, že pokládá pohrůžku, že by jeho vodní právo považováno bylo za uhaslé, kdyby nedodržel uložených podmínek ve příčině znovuzřízení jezu za nezákonnou, protože právo k užívání vody obsahuje právní nárok na užívání veřejné vody vedle práva na provozování konkrétního povoleného vodního zařízení, a že tudíž zboření vodního zařízení samo o sobě nemá za následek zrušení práva k užívání vody. Ze stejných důvodů, jako v dřívějším odvolání, potíral stěžovatel také potvrzení výroku o nákladech na komisionelní řízení a navrhoval, aby nález místodržitelství byl v celém obsahu zrušen jako nesprávný a nezákonný.
Ministerstvo orby nevyhovělo odvolání a potvrdilo naříkané rozhodnutí moravského místodržitelství z jeho důvodů, připojivši proti vývodům odvolání v podstatě toto:
Místním ohledáním dne 16. července 1913 a nálezem státního technika, proti němuž stěžovatel při jednání žádných námitek nečinil, bylo zjištěno, že jez na Stupavce jest stržen, pokud se týče silně poškozen a že tento stav ohrožuje nejen břehy potoka, nýbrž i sousední dráhu a provedenou regulaci Stupavky. Tím jsou dány všechny podmínky, za kterých může Ignác Trefil jako nesporný majitel jezu přidržen býti k odstranění nebezpečí povstávajícího z tohoto stavu pro sousedy a pro veřejné blaho, aniž zkoumáno býti musí, jaká byla příčina shroucení se jezu (§§ 20, 43 a 72 mor. vod. zák.). Na této povinnosti nemůže ani to ničeho změniti, jaké hospodářské účinky pro stěžovatele bude míti splnění této povinnosti. Také sankce na nedodržení lhůty stavební vyslovená nemůže býti pokládána za neodůvodněnou, protože dle § 25 vod. zák. právo k vodě vždy vázáno jest na zařízení a s ním těž zaniká. I výrok o útratách komisionelních srovnává se se zákonem.
Ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu vytýká se naříkanému rozhodnutí:
1. Jez byl stržen bez viny stěžovatelovy povodní a následkem regulace, která způsobila svedení vody do užšího koryta a tím její prudší tok. Po stržení jezu voda odtéká volněji, než před tím a nepodemílá násep dráhy, ani nevymílá koryto; ani veřejné ani soukromé zájmy nejsou ohroženy. To vše nebylo ve správním řízení řádně zjištěno, ohledání místa ze dne 16. července 1913 jest neúplné a nevystihuje dnešní stav. Znovuzřízení díla vodního, které zničila vis major, nemůže býti majiteli díla ukládáno, nýbrž lze mu pouze naříditi, aby odstranil škodlivé následky, tedy aby takový stav přivodil, aby voda přirozeným během odtékala.
2. Sankce ztrátou vodního práva hrozící není po zákonu, protože právo k vodě není spojeno s jezem, nýbrž s mlýnem, který dosud stojí.
3. Uložená lhůta není přiměřená, zejména za dnešních mimořádných poměrů.
4. Poněvadž stěžovatel zřícení jezu nezavinil, bylo mu neprávem uloženo, aby nesl náklad na komisionelní jednání. Nejvyšší správní soud rozhoduje o této stížnosti, uvažoval takto: Rozhednutí skládá se ze tří výroků, jež jsou vesměs stížností potírány a to:
1. z výroku o nutném, okamžitém odstranění závad ohrožujících veřejné zájmy;
2. z výroku, jímž se činí opatření, aby se stala definitivní úprava, po případě tím, že sporný jez bude znovu zřízen, a vytýkají se právní následky, nestane-li se tak;
3. z výroku o náhradě útrat komisionálních.
Ad 1. Výrokem tímto nebyly stěžovateli uloženy určité práce, nýbrž všeobecným výrazem »veškerá opatření, která jsou ve veřejném zájmu nebo k ochraně zájmů soukromých následkem poškození jezu nutnými« naznačeno, že jest na stěžovateli, jako majiteli závadného vědního díla, aby učinil to, co k zažehnání hrozícího nebezpečí je pro okamžik nezbytno. Tím přenecháno jest majiteli jezu, aby sám práce, které dle této směrnice jest provésti, si vyhledal a stanovil, při čemž jest účastníkům, zejména obci jako orgánu kontrolnímu, vyhrazeno, by dostačitelnost opatření stěžovatelem provedených zkoumali a příslušné další nápravy po případě se domáhali. Z toho však vysvítá, že výrokem ad 1. není prozatím ničeho jiného s konečnou platností vysloveno, než že a) stav jezu Ignáce Trefila na Stupavce jest takový, že ohrožuje veřejné zájmy i zájmy soukromých interesentů, že b) jest nutná okamžitá odpomoc a že c) opatření k tomu potřebná spadají na Ignáce Trefila jako vlastníka jezu tohoto, a d) že na konec o tom, co jest pokládati za práci neodkladnou, rozhodnouti má dle § 97 v. z. obec. Může proto Ignác Trefil výrok ad 1. naříkati jenom potud, pokud proti některému z těchto bodů vystupuje, nemůže však ve stížnosti své uváděti ničeho, co by mohl namítati jen tenkráte, kdyby mu již byly nařízeny určité, konkrétní práce opravné. Ráz takové nyní nepřípustné námitky (§ 5 zák. o spr. s.) mají do jisté míry i vývody, jež se snaží dokázati, že od 16. července 1913, kdy místní ohledání bylo provedeno, »ve skutečnosti nastal nový stav, kterému úřední řízení tenkráte provedené odporuje,« nebo že »odstraněním zbytku jezu jest již přivoděn volný tok, jenž každé nebezpečí pro dráhu a interesenty vylučuje,« totiž potud, pokud jimi má býti uplatňováno, že určité práce jsou nyní zbytečný nebo nemožný. Pokud tyto vývody tento cíl sledují, nutno je tedy pokládati dle § 5 zák. o spr. s. za nepřípustné. Pokud však jde o ony momenty, jež v naříkaném rozhodnutí ad 1. došly svého řešení, nemohl se nejvyšší správní soud obírati otázkou ad d), t. j. zda je správno, že úřad vodní po odbytém místním ohledání sám nevyslovil, které práce jako prozatím neodkladné třeba ihned provésti, ježto v tom směru není ve stížnosti nijaká námitka vznesena.
Co se ostatních momentů (ad a—c) týče, jest již ze skutečnosti, která doznává, že roku 1912 povodeň zmíněný jez z větší části strhla a jež připouští, že vznikla v řece prohlubeň, patrno, že stav jezu Ignáce Trefila i stav vodotoku s ním souvislého neodpovídá již onomu stavu, v jakém se má nalézati dle konsensu pro jez svého času uděleného, nýbrž že nastaly na něm vážné poruchy. Že pak poruchy tyto ohrožují ve- řejnou bezpečnost okolí a tím i veřejné zájmy, zjištěno jest nálezem úředního znalce, proti němuž při jednání stěžovatel nevznesl nižádných podstatných námitek a jež tudíž úřad správní právem za podklad svého rozhodnutí položil. Skutkové zjištění o toto dobrozdání se opírající musil dle § 6, odst. 1 zák. ze dne 22. října 1975 čís. 36 ř. z. z r. 1876 i nejvyšší správní soud vzíti za základ svému rozhodnutí, aniž shledal správnou výtku, že se mělo místní ohledání i důkaz znalecký později opakovati, poněvadž nic nebylo uvedeno, z čeho by bylo patrno, že časem byly odčiněny vady vodního díla r. 1913 zjištěné. Chtěla-li stížnost tvrzením již shora vzpomenutým, že odstraněním zbytku jezu nebezpečí pro dráhu a interesenty pominulo, také namítnouti, že rozkaz ad 1. se stal vůbec (tedy i v uvedených třech bodech) bezpředmětným, stačí odpověděti, že bezpředmětnost rozkazu později vzešlá, mohla by toliko býti uplatňována u vodního úřadu nebo také u obce, na niž rozhodnutí dle § 97 pravoplatně odkazuje, žádostí za uznání, že není potřeba pro tu chvíli již dalších opatření. Tvrzeni to neopravňuje však námitku, že byl rozkaz již původně bezdůvodný. Ježto rozkaz tento se právně opírá o §§ 43 a 72 zák. vodního, v kterýchžto předpisech uloženo majiteli vodního díla odstraniti vady jeho bez ohledu na to, z jaké příčiny vzešly a zda vůbec někým a kým byly zaviněny, jeví se býti odůvodněným výrok ad 1. ve všech oněch bodech, které dle § 2 a 5 zákona o správním soudu zdejšímu přezkoumání podléhají.
ad 2. Výrok ten není na tolik jasný a určitý, aby nedopouštěl různých výkladů. Zejména zůstavuje slovné znění tohoto rozhodnutí pochybnosti o tom, zda rozkaz, předložiti okresnímu hejtmanství v Kyjově do 3 měsíců projekt na znovuzřízení jezu, ponechává ještě stěžovateli možnost, aby navrhl jako definitivní úpravu nějaké jiné opatření, než rekonstrukci jezu. Rovněž není jasně stanoveno, jaký právní následek by mělo v zápětí neuposlechnutí tohoto příkazu. Zejména nelze neuznati, že by při slovném výkladu mohlo z výroku toho býti odvozováno, že stěžovatel může býti i exekučními prostředky dle cís. patentu z 20. dubna 1854 čís. 96 ř. z. doháněn k tomu, aby rozkazu tomuto vyhověl. Přes to neshledal nejvyšší správní soud nutným, aby rozhodnutí toto dle §u 6 zák. o spr. soudu zrušil, poněvadž odůvodnění k bodu tomuto připojené dopouští s dostatečnou jistotou výklad, že rozkaz Ignáci Trefilovi daný, by do 3 měsíců předložil projekt na rekonstrukci jezu k vodoprávnímu jednání, není zamýšlen absolutně, nýbrž že tak, jak je to níže vysloveno ohledně neprovedení stavby vodoprávně schválené, měla se mu přenechati volba, buď příkazu tomu vyhověti a projekt žádaný předložiti nebo vzíti na sebe vyslovený následek t. j. ztratiti vodní právo s jezem tím spojené. Při výkladu tomto nelze v naříkaném rozhodnutí spatřovati výrok, že jest stěžovatel v každém případě povinen stržený svůj jez na řece Stupavce znovu vybudovati a že tudíž nesmí navrhnouti žádného jiného opatření k definitivnímu odstranění závad vadným stavem jezu vzešlých, a jsou tudíž vývody, které potírají náhled opačný, jako prý ve výroku naříkaném obsažený pro nezákonnost dle § 5 zák. o spr. soudu nepřípustný. Arciť zůstává při výkladu tomto v platnosti výrok, že nezřídí-li stěžovatel sporný jez dle nového projektu, který vodoprávního schválení dojde, pomíjí jeho vodní právo s jezem tímto spojené. Stížnost obrací se proti tomuto vý- roku neprávem. Především jest tu zdůrazniti, že naříkané rozhodnutí nepraví, jak stížnost mylně uvádí, že nezřídí-li se znovu jez dotčený, zanikne vodní právo mlýna Ignáce Trefila, nýbrž rozhodnutí toto obmezuje svůj výrok jen na vodní právo s jezem spojené t. j. na ono vodní právo, které svého času vodoprávním povolením jezu bylo založeno. Jsou proto všechny dedukce odvozované z předpokladu, že jde o vodní právo mlýna, naprosto bezpředmětný. Pokud však rozhodnutí to jen o jezu jako objektu o sobě mluví, nepeškozuje výrok tento práva propůjčená stěžovateli zákonem, zejména rozhodným zde předpisem §u 25 vod. zák. pro Moravu, dle něhož vodní právo je spojeno s dílem tak, že zánikem díla vodního i právo s ním sloučené uhasíná. »Dílem« ve smyslu tohoto ustanovení rozuměti sluší nikoli jen veškerý vodní podnik ve svém celku, nýbrž i každou jednotlivou vodní stavbu tohoto podniku, která může býti předmětem samostatného vodního konsensu, tedy dojista i jez sám o sobě. Praví-li však rozhodnutí, že opomenutím znovuzřízení jezu již strženého, tedy již zaniklého teprve uhasne právo stěžovatelovo, jde výrok tento ve prospěch majitele jezu přes rámec §u 25, který zánik práva vodního již eo ipso ke skutečnosti nastalého zániku vodního díla pojí, aniž je váže na podmínku, bude-li či nebude-li dílo včas znovu zřízeno, a nemůže tudíž stěžovatel shledávati v tom poškození svých práv. Rovněž nedůvodnou jest stížnost, pokud obrací se proti lhůtě tří měsíců k předložení projektu, poněvadž strana má pouze nárok na to, aby byla pro splnění úředního rozkazu, který zákon sám na určitou lhůtu neváže, stanovena lhůta přiměřená. Určil-li úřad lhůtu tuto dobou tří měsíců, tedy dobou, která jest za poměrů normálních dojista dostatečnou, nelze v tom spatřovati protizákonnosti, ježto straně jest vždy zůstaveno, aby žádala za prodloužení, když by abnormální poměry nebo jiné vážné důvody dodržení lhůty této činily nemožným. Určení lhůty k vybudování schváleného vodního díla má se státi dle § 86 mor. vod. zák. teprve ve vodoprávním povolení. V případě přítomném však takové vodoprávní povolení se neudili, ba jest ještě nejisto, zda k němu vůbec dojde, a bylo proto určení této lhůty předčasné. Stanovení této lhůty mimo konsensní řízení jest také nemístné, poněvadž teprve v řízení konsensním se ukáže, o jakou stavbu jde a jaká tudíž lhůta může se pokládati za přiměřenou.
Přes to není tu však důvodu ke zrušení naříkaného rozhodnutí v této části, protože vyšší stolice ukládá zde stolici nižší pouze, aby ku provedení budoucího projektu neuložila lhůtu kratší 9 měsíců, což by se zajisté státi mohlo, kdyby tohoto příkazu v naříkaném rozhodnutí nebylo. Bylo by tudíž rozhodnutím in pejus strany, kdyby nejvyšší správní soud toto ustanovení nejkratší lhůty z naříkaného rozhodnutí eliminoval.
Ad 3. V příčině útrat komisních nařizuje § 98 mor. vod. zák., že je nese strana, která za řízení žádala anebo k tomu svou vinou nebo zvláště svými svévolnými námitkami příčinu dala. Naříkané rozhodnutí opírá se o důvod druhý, spatřujíc na straně stěžovatelově vinu prokázanou. Stížnost potírá tento názor, dokazujíc, že stěžovatel nezavinil poškození jezu, nýbrž že je způsobila jednak povodeň, jednak regulace Stupavky. Leč jak pro otázku povinnosti k provedení prací opravných, tak i pro otázku uložení břemene útrat není rozhodným, zdali strana škodu na vodním díle zavinila, nýbrž na váhu padá toliko, že škodlivé účinky ze zřícení jezu bez stížnosti zájemníků a bez zakročení úřadů neodstranila, neboť tímto svým opomenutím dala příčinu k řízení úřednímu, čili je zavinila. A tato vina beze vší pochyby jest na straně stěžovatelově a nelze proto v tom, že naříkané rozhodnutí v souhlase s rozhodnutím nižších stolic uložilo stěžovateli, aby nesl náklad na komisní jednání, spatřovati nezákonnost.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 92. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 205-212.