Č. 106.

Živnostenské právo: Úmluva stran, obsažená ve smlouvě o prodeji živnosti hostinské, že se prodavač vzdá své koncese ve prospěch kupujícího, nenahrazuje projevu žádaného §em 144 živn. ř. pro vzdání se živnosti.
(Nález ze dne 19. května 1919 č. 488.)
Věc: Leopold Matzner v Trzyciéži proti Zemské správě v Opavě o odepření koncese hostinské a výčepnické.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle koncesní listiny ze dne 17. dubna 1907 č. 8783 provozoval Adam Koziel v domě č. 98 v Trzyciéži hostinskou živnost s oprávněním dle § 16, c), d) zák. z 15. března 1883 č. 39 ř. z. Když Adam Koziel v roce 1916 zemřel, oznámil poručník jeho nezletilého syna, že živnost hostinskou povede dále ve smyslu § 56 živn. řádu.
Dne 30. června 1917 zažádal stěžovatel, kterého byl Adam Koziel již 8. října 1915 okresnímu hejtmanství oznámil jako pachtýře své živnosti hostinské, o udělení hostinské koncese dle § 16 a)—g) živn. ř. a sice pro dům čís. 98 v Trzyciéži. V žádosti uvedl, že tento dům koupil se svou manželkou kupní smlouvou ze dne 15. května 1917 od vdovy po Adamu Kozielovi Evy Kozielové a že v odst. 4. této kupní smlouvy jest uvedeno: »Kupní smlouva uzavírá se pod podmínkou, že prodavatelka vzdává se svého nároku na provozování živnosti hostinské dle § 56 ž. ř., že nezl. syn Gustav Koziel složí s výhradou vrchnoporučenského schválení svoji koncesi hostinskou u živnostenského úřadu a že tato koncese bude udělena kupiteli Leopoldu Matznerovi.« Originál této kupní smlouvy byl přiložen k žádosti a obsahuje kupní smlouva doložku okresního soudu v Těšíně, že se smlouva ta schvaluje s dodatkem, že nezl. Gustav Koziel se zřekne u okresního hejtmanství svého oprávnění dále provozovati ve smyslu § 56 živ. ř. koncesi svého zemřelého otce pod tou podmínkou, že koncese ta bude udělena Leopoldu Matznerovi.
Zmíněná žádost byla okresním hejtmanstvím usnesením ze dne 14. června 1918 zamítnuta s odůvodněním, že se v domě čís. 98 v Trzyciéži provozuje již jedna koncese hostinská, totiž koncese propůjčená dne 17. dubna 1907 Adamu Kozielovi, která se nyní vede dále dle § 56 živn. ř. pro nezl. syna Gustava Koziela a že provozování dvou různých koncesí hostinských v jednom domě je nepřípustné.
Odvolání z tohoto usnesení podané tvrdí, že plyne z odst. 4. kupní smlouvy, že jak vdova tak nezl. syn po Adamu Kozielovi vzdali se koncese podmínečně ve prospěch stěžovatelův, že udělením koncese stěžovateli zanikne druhá koncese sama sebou a že, poněvadž jinak jsou dány podmínky pro udělení koncese, koncese měla mu býti udělena. Navrhuje tedy zrušení onoho usnesení a výrok, že se koncese žádaná stěžovateli uděluje. Stěžovatel předložil dodatkem k odvolání zemské vládě dne 21. srpna 1918 ověřený opis protokolu okresního soudu v Těšíně a usnesení téhož soudu z 8. června 1917, jimiž se schvaluje podmínečné vzdání nezl. Gustava Koziela tak, jak je to obsaženo ve schvalovací doložce uvedené na kupní smlouvě.
Zemská správa v Opavě zamítla výnosem z 2. srpna 1918 č. 1129-3 toto odvolání z důvodu první stolice, připojivši, že ani vdova ani nezl. syn Adama Koziela neohlásili u úřadu živnostenského vzdání se živnosti.
Stížnost podaná na nejvyšší správní soud vytýká naříkanému výnosu, že je v odporu se spisy, že zakládá se na řízení vadném a že je v odporu se zákonem, a žádá zrušení jeho.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
Naříkaný výnos zamítl odvolání stěžovatelovo stejně jako úřad 1. stolice jeho žádost proto, že se provozuje v domě č. 98 v Trzyciéži, pro který žádal stěžovatel o koncesi hostinskou, již jedna koncese hostinská. Stížnost vidí porušení zákona jedině v tom, že žalovaný úřad stejně jako úřad 1. stolice neviděl v prohlášení Evy Kozielové a nezl. Gustava Koziela, které tito učinili v odst. 4. kupní smlouvy z 15. května 1917 ohledně svých oprávnění, provozovati ve smyslu § 56 živn. ř. živnost hostinskou v domě č. 98 v Trzyciéži na základě koncese udělené zemřelému Adamu Kozielovi, zřeknutí se onoho oprávnění ve smyslu řádu živnostenského a že zřetelem k tomu považoval koncesi Adama Koziela za posud existující.
Nejvyšší správní soud však neshledal ve výroku tom nezákonnosti.
Z odstavce 4. citované kupní smlouvy jde na jevo stejně jako ze schvalovací doložky připojené poručenským soudem, že se nezl. Gustav Koziel zavázal, že u živnostenského úřadu vzdá se oprávnění, jež mm příslušejí dle § 56 živn. ř. ku koncesi zemřelého jeho otce. Jiného ani odstavec 4. ani doložka schvalovací neobsahuje. Že by tomu závazku také skutečně byl dostál, a zřeknutí se svého nároku byl u živnostenského úřadu ohlásil, to ze spisů patrno není a stěžovatel ostatně ani to netvrdí. Vidí-li pak stěžovatel vzdání se oprávnění Gustava Koziela v tom, že když stěžovatel předložil smlouvou kupní živnostenskému úřadu, tento nabyl o vzdání se vědomosti, je názor ten mylný. Mylným je jednak proto, poněvadž odstavec 4. oné smlouvy a schvalovací doložka neobsahují, jak uvedeno, vzdání se sarrio, nýbrž teprve závazek, že nezl. Gustav Koziel u příslušného úřadu oprávnění svého se vzdá, jednak proto že § 144 živn. ř. v odst. 5. a 6. žádá, aby vzdání se živnosti stalo se oprávněným živnostníkem vůči živnostenskému úřadu a že účinnost jeho nastává dnem, kdy oznámení bylo živnostenskému úřadu učiněno.
Nezletilý Gustav Koziel, který ve smlouvě oprávnění svého se nevzdal, nýbrž teprve ku vzdání se zavázal, nevzdal se ani po smlouvě posud způsobem v živnostenskémi řádě předepsaným svého oprávnění a právem tedy nepřikládá žalovaný úřad onomu závazku v kupní smlouvě obsaženému významu vzdání se oprávnění ku koncesi zemřelého Adama Koziela ve smyslu § 144 živn. řádu.
Odpovídá tedy naříkaný výnos úplně zákonu, když uvádí, že pro nedostatek odhlášení živnosti se strany Evy a Gustava Kozielových u úřadu živnostenského existuje posud oprávnění jejich provozovati živnost hostinskou Adamiu Kozielovi propůjčenou v domě č. 98 v Trzyciéži.
Výtky, že rozhodnutí je v odporu se spisy a zakládá se na neúplném řízení, jsou též vzhledem k tomu, co svrchu uvedeno, bezdůvodný a netřeba se jimi blíže obírati.
Jeví se proto stížnost ve všech směrech neodůvodněnou a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 106. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 236-238.