Č. 171.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): 1. Dny poštovní dopravy včítají se do lhůty určené k podání námitek podle § 18 čes. řádu dávkového. — 2. Opačná nesprávná praxe úřadu při jiné příležitosti zachovaná není straně omluvou v případech dalších. — 3. Podal-li účastník z rozhodnutí v čas stížnost ve věci samé, jest nepřípustnou výtka, že mu rozhodnutí to nebylo řádně doručeno.
(Nález ze dne 4. září 1919 č. 4193)
Věc: Julius a Marie Oeserovi v Podbořanech proti zemské správní komisi království Českého o dávku z přírůstku hodnoty. Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním rozkazem královského českého zemského inspektorátu pro zemské dávky ze dne 23. února 1918, č. N. 48940/4278 1917, doručeným stěžovatelům na místě vykázanému jejich právnímu zástupci, byla jim vyměřena dávka 142 K 70 h z přírůstku hodnoty pozemku č. kat. 1439/3 v Očihově na podkladě přijaté obecné hodnoty k 1. lednu 1903 ve výši 1543 K 64 h na místě jimi udaných 2472 K.
Stížnost proti tomu byla naříkaným rozhodnutím zamítnuta.
Vyřizuje stížnost proti naříkanému rozhodnutí podanou uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost, pokud vytýká právní bezúčinnost doručení platebního rozkazu, prohlašuje nejvyšší správní soud za nepřípustnou, poněvadž rozřešení otázky, komu se má doručovati v daném případě, kde stěžovatelé přes nesprávné snad doručení mohli a také podali v čas stížnost, nepřivodilo pražádného zkrácení práv stěžovatelů. Nejsou tu tedy v tom směru podmínky naříkatelnosti dle § 2 zák. o nejv. spr. s. a § 2 zák. o spr. s.
Ve věci samé potírá stížnost výrok o zmeškání lhůty k námitkám dle § 18 českého dávkového řádu, pro které zmeškání uznal žalovaný úřad, že prvá instance právem k námitkám nehleděla, poněvadž byli stěžovatelé s nimi prekludováni. Nevčítání doby poštovní dopravy do lhůt vůbec není takovou samozřejmou, ani zákonného výslovného upravení nevyžadující zásadou, jak se stížnost domnívá. Pravý opak jest historickou pravdou. To zřejmo z toho, že nevčítatelnost poštovní dopravy do jistých lhůt musila býti teprve výslovnými pozdějšími zákony stanovena. Stalo se tak v poplatkovém řízení zákonem ze dne 19. března 1876 č. 28 ř. z., v administrativním řízení před politickými úřady zákonem ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z. a v soudním řízení §em 89 org. zák. Tam, kde takového výslovného ustanovení není, jako tomu bylo za starého soudního řádu dle dv. dekr. ze dne 9. října 1813 č. 1071 sb. z. s. a § 5 zákona ze dne 16. května 1874 č. 69 ř. z. v řízení ústním, písemném a stručném, jako tomu jest ještě dnes v řízení před samosprávnými úřady v případech, kde novější zákony to výslovně nenařizují, včítají se do lhůt i dny poštovní dopravy.
Proti samozřejmosti nevčítání mluví zejména jasně okolnost, že civilní soudní řád v § 126 ničeho o otázce poštovní dopravy neobsahoval a že proto musilo býti rozhodnutí této otázky — a to ve směru výslovného nevčítání — pojato do pozdějšího organisačního zákona.
Jest tedy pro otázku, byly-li v čas podány námitky hořejší, dané prý 14. den lhůty na poštu, ale došlé vyměřovacího úřadu až 16. den, jedině rozhodným, je-li tu výslovný předpis zákona, nařizující u takového podání nevčítání poštovní dopravy do lhůty samé, při čemž účelnost jiné snad úpravy de lege ferenda nepadá na váhu.
Tu dlužno rozeznávati dle dávkového řádu mezi opravnými prostředky, totiž stížností, a mezi ostatními podáními za řízení ukládacího. Pro stížnost jest nevčítání výslovně předepsáno tím, že pro ni platí dle § 20, odst. 2 dávk. řádu ustanovení zák. ze dne 19. března 1876 č. 28 ř. z. potud, pokud 1. odst. § 20 dávk. řádu nic jiného nenařídil. Čl. 12 prov. nař. obsahuje pouhé slovné použití uvedeného zákona na tuto stížnost. Dovolávají se ho tedy stěžovatelé při námitkách dle § 18 nemístně, když se vztahuje dle marginální rubriky a nadpisu výslovně jen k § 20 a k opravným prostředkům.
Pro námitky však § 18 takového ustanovení nemá a ani stížnost sama nepokouší se tvrditi, že by se mělo onoho výlučně pro stížnost daného předpisu použíti analogicky. Proto včítají se dny poštovní dopravy námitek do lhůty vyměřovacím úřadem dané, i není tu nezákonnosti v tom, vyslovil-li žalovaný úřad, že pro opožděné podání námitek jsou stěžovatelé se svými námitkami proti přijaté obecné nabývací hodnotí prekludováni.
Při takovéto zákonné úpravě otázky včítání poštovní dopravy, jakož vůbec při právním výkladu zákona nelze se dovolávati bonae fidei na omluvu nesprávného výkladu zákona v konkrétním případě stranou použitého.
Stěžovateli vytýkaná vadnost řízení, spočívající prý v tom, že výměr onen měl obsahovati zároveň poučení, že dny poštovní dopravy se do lhůty té nevčítají, není proto odůvodněna, že jen tam může se o vadnosti rozhodnutí neb opatření mluviti, kde poučení to, jako u některých rozhodnutí podléhajících opravným prostředkům, výslovně zákonem jest předepsáno.
Konečně námitka, že vyměřovací úřad r. 1916 a 1917 všecky námitky v poslední den lhůty na poštu dané považoval za včasné a tedy nestál na stanovisku nyní zaujatém, není podstatná, poněvadž okolnost tato nemůže jiné rozhodnutí samo o sobě zákonné proměniti v nezákonné.
Bylo tedy stížnost v celém obsahu co neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 171. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 358-360.