Č. 41.

Chudinství (Čechy): Vzdá-li se chudý opatření chudinského, poskytovaného obcí a žádá-li za jiný způsob takového opatření, nemá nároku na dodatečné poskytnutí chudinského opatření ve způsobu obcí později ustanoveném za uplynulé mezidobí, počínaje od vzdání se dřívějšího opatření až do ustanovení jiného způsobu téhož opatření.
(Nález ze dne 13. února 1919 č. 291.)
Věc: Ondřej Tichý v Kutné Hoře (adv. Dr. Stanislav Prachenský z Vlašimi) proti Zemské správní komisi v Praze o chudinskou podporu.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel podal dne 3. července 1917 u městské rady v Kutné Hoře žádost, aby mu pro 12letého syna Emanuela udělena byla stálá denní podpora chudinská v penězích od 1. července 1917 počínajíc a uváděl, že syn ten byl dne 30. června 1917 bezdůvodně poslán domů z městského sirotčince, v němž požíval chudinského zaopatření. Žádost byla městskou radou zamítnuta z důvodu, že syn stěžovatelův bez svolení městské rady vystoupil ze sirotčince, kdež o něho bylo úplně postaráno.
Odvolání z rozhodnutí toho bylo okresním výborem zamítnuto s odůvodněním, že Emanuel Tichý tím, že o své újmě ze sirotčince vystoupil, svůj nárok na jakékoliv zaopatření od obce přerušil.
Zemská správní komise království Českého usnesením dne 19. ledna 1918 došlým rozhodla v zásadě, že Emanuel Tichý má nárok na chudinskou podporu, jejíž způsob a výši má stanoviti městská rada. Na podkladě tohoto rozhodnutí usnesla se městská rada uděliti stěžovateli pro jeho syna chudinskou podporu denních 70 hal., počínajíc od 1. ledna 1918.
Stížnost do usnesení toho, kterou domáhal se stěžovatel, aby udělená podpora poukázána byla, jak bylo žádáno, již ode dne 1. července 1917 hledě k tomu, že synu jeho bylo dne 30. června 1917 odňato zaopatření v sirotčinci, byla okresním výborem zamítnuta a rozhodnutí toto potvrzeno bylo zemskou správní komisí v podstatě z těchto důvodů:
Žádaná proměna naturálního zaopatření v podporu peněžitou může se vztahovati toliko na dobu budoucí. Stěžovatel měl až do vyřízení své žádosti ponechati svého syna v sirotčinci, ježto nemá po zákonu práva žádati za určitý způsob chudinské podpory a vzdáním se dosavadního naturálního zaopatření vynutiti podporu peněžitou i za dobu, po kterou se dobrovolně zaopatření toho zřekl.
Stěžovatel má proto za dobu od 1. července 1917 do 1. ledna 1918 proti obci nejvýše nárok náhradní, zakládající se na soukromoprávním titulu § 1042 obč. zák. Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná vytýká nezákonnost naříkaného rozhodnutí zemské správní komise, dovozujíc, že rozhodnutí to spočívá na nesprávném předpokladu, že stěžovatel vzal svémocně syna svého ze sirotčince domů, neboť syn ten byl ze sirotčince poslán domů a tím změna způsobu podpory chudinské zaviněna byla správou sirotčince. Sporný nárok není nárokem soukromoprávním, nýbrž veřejnoprávním.
Nejvyšší správní soud shledal stížnost neodůvodněnou, uváživ toto: Naříkané rozhodnutí spočívá na skutkovém předpokladu, že stěžovatel vzal svémocně syna svého ze zaopatření v sirotčinci.
Tento skutkový předpoklad, tvořící část skutkové podstaty, o niž se naříkané rozhodnutí opírá, zakládá se na sdělení správy městského sirotčince ze dne 17. července 1917, že Emanuel Tichý byl bez jakéhokoliv svolení správy z ústavu odveden, a jest tudíž obsahem spisů správních odůvodněn a s nimi ve shodě.
Vzhledem k tomu jest zjištěnou skutečnost, že stěžovatel vzal syna svého svémocně z naturálního zaopatření v sirotčinci, dle § 6, odst. 1 zák. o správ. s. vzíti za základ rozhodnutí správního soudu, jemuž nepřísluší věcné přezkoumání skutkové podstaty, o niž se naříkané rozhodnutí opírá.
Naříkané rozhodnutí pak správně usuzuje, že se stěžovatel tím, že syna svého vzal svémocně ze sirotčince, dobrovolně vzdal naturálního chudinského zaopatření obcí poskytovaného. Dle § 11 chud. zákona ze dne 3. prosince 1868 č. 59 z. z. jest obci zůstaveno na vůli, jak chce chudé opatřovati: chudý nemá naprosto práva, žádati chudinského opatření v určitém způsobu.
Stěžovatel neměl tedy nároku na jiné chudinské opatření syna svého, pokud obec sama jiný způsob opatření toho neurčila, a mohl do té doby žádati jen poskytování dosavadního opatření, kteréž obcí odpíráno nebylo.
Poněvadž se, jak výše uvedeno, tohoto jemu jedině příslušejícího opatření sám vzdal, nemá po zákonu nároku, aby obec poskytla mu dodatečně chudinské opatření způsobem později stanoveným, také za mezidobí, které uplynulo od podání nové žádosti za chudinskou podporu až do té doby, kdy obec nový způsob podpory určila, poněvadž právě nářek jeho za dobu tu vzdáním se ho zanikl.
Bylo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 41. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 117-118.